Plochu náměstí pokrýval do konce r. 1943 třídílný cirkusový stan. Vězni tu pracovali na montáži bedýnek, do nichž kompletovali a balili speciální zařízení proti zamrzání motorů vojenských automobilů. V té době bylo náměstí obehnáno vysokým plotem a ostatním vězňům nepřístupné . Ve zkrášlovací akci r. 1944 byla celá plocha upravena jako park, v rohu před kavárnou byl postaven hudební pavilon.

TOULKY TEREZÍNEM ANEB S POCTIVOSTÍ NEJDÁL DOJDEŠ!

V následující reportáži autor zjevně popustil uzdu své fantazii. Přesto skvěle odráží ducha každodenních událostí v ghettu i nadhled, který si kluci v celé situaci dokázali vytvořit.

Tak si to takhle jednou ráno šinu do práce, ulice je ještě skoro prázdná, jen tu a tam si cupitá nějaké děcko (čert ví, co dělají tak brzy ráno na ulici), nebo nějaký dělník pospíchá do práce. Jdu a jdu, když tu najednou, hele! Támhle leží menážka! Beru se samozřejmě k ní, zvednu jí a on je to nějaký Petr Anton (nebo Anton Petr) I/99-11349-u Hauptstrasse 4, Blindenheim, kuchyň Hauptstrasse 8. Tak jsem si řekl: „Franto, koukej, jseš přece poctivej člověk, vykašli se na práci, nebude to poprvé, ani naposled, dekádu už stejně nedostaneš, ´di a dej menážku na Fundstelle!“ Slovo dělá muže a tak jsem se sebral a šel jsem. Když si to tak mašíruju kolem L 404, přišlo mi tak na mysl, že bych si sem mohl hned skočit a dát to tomu chlapovi rovnou. Vešel jsem do domu, vylezl jsem do prvního patra, no a že mám štěstí, potkám právě pana Hausaltester….“ , ale to jste měli vidět, jak se rozčílil!
„Was glaubst du, co si vlastně myslíš, uličníku, du frecher Junge, už ať jsi venku, jak si to představuješ, takhle rušit noční klid!“ „Ale vždyť já jen…“ „Jaké pak ´ale´, drzoune, koukej ať seš ze dveří, nebo zavolám ´O.D.´To je opravdu nešetrné nechat takto člověka rozčilovat! Jó ta terezínská mládež,“ zavzdychl budovní stařec. „A vůbec, co čumíš, koukej mazat!“ Dostal jsem vztek, dal jsem se na kvapný ústup. Ale tím není řečeno, že jsem zanechal svého šlechetného úmyslu. Vždyť se ještě nic nestalo, takovej vůl mně přece nemůže dojmout. Jde se na „Fundstelle“!
U nálezny na mne již z dálky přátelsky kývá tabulka, ve které se na vědomí dává, že zde uředník od 8-12 a od 2-4 sedává. Kouknu prosebně na hodinky, ale ty jsou neúprosné. Teprve ½ 8 hod.! Čert to vem, to je k vzteku! Ale co, vždyť kousek odtud je „Menagedienst“, dám to tedy tam! Přemýšlím tedy na další pochod ale sotva vyjdu z domu, hrůza! Od „Menagedienstu“ se táhne fronta asi 40 lidí! Přikročím nesměle k jedné čekající babičce a ptám se: „Na co tu, prosím čekáte?“  Místo odpovědi mne praští hbitě vytaseným naslouchátkem do nosu a začne skřehotat: „Nestrkejte ten nos do toho naslouchátka!“ Blízek šílenství obracím se k vedle stojícímu dědečkovi: „Worauf wartet ihr bitte schön!“
„Co?“ Opakuji otázku česky. Odpověď je překvapující: „Na menagedienst!“ „Vážně?“ nestačím se divit. „No, jo, vážně.“ Pokyvuje děda hlavou. „A jak dlouho tu, prosím vás čekáte?“
„Asi tak od ½ 7!“ Jdu ke dveřím a chci dovnitř. Zastavuje mne ale sborový pokřik: „Dozadůů!“
„Já se jdu jen něco zeptat.“ „My se ´dem taky jen na něco zeptat!“ „Na tom jednom člověku přece nazáleží!“ „No tak když nezáleží, tak běžte dozadu!“ „Já ale musím do práce!“ „My taky musíme do práce!“ „Já tam jdu ale kvůli nalezené menážce!“ „My tam jdeme zase kvůli ztracené menážce!“
„Já jsem ale našel menážku a jdu jí odevzdat!“ To jsem si ale dal! Rázem se na mne sesypalo asi 20 lidí. „Je, vy jste našel menážku? Počkejte, není to moje? Jéjej, moje menážka!“„To je přece moje a ne vaše, co povídáte“ – „Ne, to není moje!“ – „A moje? Ukažte! – Taky né. No tak, co tu stojíte?“
„Dozadůů – dozadu!“ – Po tomto urputném boji s kolektivem chci se dát na zbabělý úprk, ale ještě se ptám: „Prosím vás, a jak dlouho to trvá, než vyřídějí jednoho člověka?“
„No asi 5 min!“ Po tomto uspokojivém zjištění si ještě vypočítávám, kolik je to dohromady (40.5=200, tj. asi 3 ½ hodiny) a pak padám do mdlob. Probudí mne až zase hromadný křik: „Dozadů, dozadu! Ten švindluje, to my známe!“ Ohromen řevem neúprosného davu chystám se k ústupu z bojiště, náhle však šlápnu jakémusi staršímu pánovi na nohu. Dotyčný pán na to reaguje přemilým úsměvem a sladce vece: „Šlapou si na vlastní pařáty, voni idiote, a ne na moje kuří oka!“
„Prosím vás, promiňte, vždyť já nechtěl.“ „No ještě abyste chtěl, blboune, to by tak ještě scházelo. Co teď mám z vašich pitomých pardónů, když ani pomalu necítím, jestli tu nohu mám, nebo ne?“
Pohlédnu mu láskyplně zblízka do tváře a dím: „Račte se vyjadřovat uctivěji, pane, nebo se vám to nevyplatí, pane, kdo je u vás blbec, dědku! A vůbec, haló, Gemeindewache!“ 60-ti leté rámě spravedlnosti, mávající ozdobnou plácačkou na mouchy, s ahojkou, naraženou skoro až na krk, objeví se funíc jako marathonský běžec za rohem s pokřikem: „Klid, prosím, jen žádné výtržnosti, rozejděte se, prosím. Co se to děje? Nemáte hvězdu, pane, dejte mi legitimaci, přijďte si za hodinu na strážnici s hvězdou.“ Rozvine se menší rozhovor: Dotyčný bezhvězdný pán: „Nesmí to být ´Pražanka´nebo ´Ahoj´?“ Posměšný hlas z obecenstva: „Praženka ne, terezínka!“ Tajný semita: „No a to je klidný, tu já už mám. Honem kus papíru, honem!“ Mizí v nejbližším domě. „No tak, co je?“ Ptá se ještě jednou geťák, vyndávaje si zápisník. „Tady ten pán mě hrubě urazil, řek´mi idiote a blboune. Zapište to, prosím!“ „A on mi zase nadával dědku,“ uštěkl se delikvent, „Jakoby to byla pravda, vždyť já ještě před 5-ti lety hrál kopanou za A.F.K. Old Boys Ž.N.O. Horní Mokropsy.“ „No tak se nehádejte a pojďte na strážnici,“ rozhodne strážce a vykročí rázně, pokud mu to jeho pokročilé stáří dovoluje, vpřed. Během cesty se k němu můj soupeř nenápadně přitočí a šeptá rozpačitě: „Kouknou, ehm, udělat, víte, já bych měl nerad nějakou nepříjemnost s ouřadama, samozřejmě by to nebylo zadarmo.“
„No a co by to mělo stát?“ „Víte, já toho moc nemám, tak bych toho taky moc nemoh´ dát. Asi tak 2 dkg margarinu.“ „A to zase prr. Takový kšefty já nedělám. Co si myslíte, za 2 deka margarínu vydávat se do takového nebezpečí, vždyť je to velká odpovědnost, no ne? A už žádné vyjednávání nebo to udám a pojďte rychleji.“ Konečně přicházíme na strážnici. Strážce se staví do pozoru a hlásí: „Stráž č. 132.“ Po milostivém zakynutí pana důstojníka pokračuje v udání: „Tady páni se na ulici prali, budili pohoršení obecenstva a kromě toho se několikráte těžce urazili. Pane poručíku, já bych byl pro příkladné potrestání a napsání do rubriky ze soudní síně v Mitteilungen!“
„No o tom si ještě pohovoříme,“ míní vyšetřující komisař, chopí se tužky a papíru, pokyne veledůležitě rukou (…) a praví suše: „Vaše nacionálie, prosím.“ Starší pán se mírně ukloní a pak ze sebe začíná sypat: „Já jsem Bořivoj Kráva, Ec 13, míšenec druhého stupně, pane, já jsem přijel do Terezína omylem…“ „Počkat, ne tak rychle,“ přeruší ho úředník bezpečnostní stráže. „vždyť já to píšu těsnopisem a těsnopisem jsem se naučil psát teprve v kurzu Ghettowache. Tak to nejde tak rychle. Tak jak to říkáte, Bořivoj, to je taky nějaké divné jméno-“ „Prosím,“ rozčiluje se pan Kráva. „Ale nic, tak vy jste Bořivoj – Bé – ó – ři – vo,- herdek, jak se píše to –jé- , počkejte, už to mám, kroužek, klička, správně!“ „No tak to pište obyčejně anebo jste se naučil také teprve v kurzu Ghettowache?“
„No to ovšem přidáme do protokolu, to je urážka úředního orgánu a přerušení úředního výkonu. Tak jak jste to říkal, Bořivoj Vůl…“ „Chucpe“ vyletí starý pán zlostně ze židle, „drzost, to si ještě odpykáte, to půjde vejš, já vám dám, z toho bude ještě (…) krach, to uvidíte! Víte, s kým máte co dělat? Můj synovec je AK a byl by už zajisté v Altestenrátu, kdyby ho nedali na Barakenban. A já tu mám spoustu vlivných známých, tak si dejte pozor! A vůbec, zapište to do protokolu!“
„Co bych psal do protokolu, do protokolu si budu psát, co já chci a ne co vy chcete!“
„No na to bychom se ještě podívali! Na to mám ještě synovce,švagra mé nevlastní tety u Tinanzabteilungu. A ten má známého, který bydlí na pokoji s člověkem, jehož tetička má nějakého příbuzného, který chodí s holkou, jejíž bývalý kluk má moc a moc vlivného známého u Gerichtu! Já vám povídám, dejte si pozor!“ „Tak klid a pokračujeme ve výkladu, to si vyřiďte pak! Tak vy jste Bořivoj Kráva Ec 13, bydlíte?“ „Zapomněl jste napsat, že nejsem žid.“ „Jo to má čas, teď se vás ptám, kde bydlíte!“ „Já? Počkejte, já bydlím, jo už to mám, já bydlím Haptsstrasse 21, pokoj O,13.“
Toto zapsavši, obrátil se pan strážmistr na mne se slovy: „Vaše jméno a transportní číslo?“
„Já jsem Kandelábr Ferenz takto Ao 773 bydlící hotel „Škola“, Hlavní třída 17, přízemí, ložnice číslo I., narozen někdy kolem 1929, jo, a pan strážmistr, já za nic nemohu, já jsem do toho přišel nevinně, já jsem jen tomuhle pánovi šláp´nedopatřením na nohu, no a kdo za to může, že se hned rozčílil a že mi začal nadávat. Já jsem se samozřejmě zachoval naprosto klidně a gentlemansky a řek´jsem mu, aby si…“ „Vidíte, jak lže, tak to vůbec nebylo, já jsem ho slušně upozornil, aby si dal pozor, načež on se hned rozeřval a začal tam svolávat lidi a já jsem přece starý člověk, jsem nemocen na srdce, a pane Wachkomendant, já už jsem to nemohl vydržet a dostal jsem záchvat.“ Takovou lež jsem ovšem nemoh´strpět a proto jsem se rozhodl zakročit: „Já vám povídám, pane strážmistr, takovému lhaní přece nemůžete věřit. Buď si to ověříte svědkama, nebo se o to postarám, aby vám byla odňata šarže!“ „No a máte na to nějaké svědky?“ „Samozřejmě, že mám, tetičku a bratrance. Bratranec mne přišel ráno vzbudit a povídal mi: ´Já měl dneska hroznej sen, nechoď dceruško k vodě ven, dneska je takovej divnej den. No a tetička ta je jasnovidka, a ta to určitě všechno ví.“
„To ale nemůžeme uznat jako svědky.“ „Do toho mne už nic není, já vám tady nabízím svědky, když nechcete, tak nechtějte, to je mi ´fuk´“ „No tak to nám tady zatím stačí, teď už můžete jít a v příštích dnech dostanete předvolání.“ A měli jsme štěstí. Sotva jsme zalezli, již znovu varovně zabouřily terezínské sirény a vzápětí bylo slyšet hučení motorů. Judejské vojsko zaujalo místa u protiletadlových děl a kulometů a též pouliční stráže vyňaly z pouzder revolvery a přes veškeré nebezpečí statečně setrvávaly na ulicích. Předpisů znalý lid se zatím odebral do sklepů (brambory, hurrá!), zásobiv se předtím dostatečně šatstvem, jídlem Th. Kr. a nezapomenouvše ani zavříti okna, zhasnouti světla kyblíčky s pískem. Nad městem se již objevovala první letadla. S hrozným řevem vehnali se nepřátelé do bitevního víru, s dusivými ranami odstřelovaly je naše kulomety a děla. Dobrovolné hasičské sbory jezdily jako blesk po městě a hasily vzniklé požáry. Dobrovolné oddíly odhazovaly trosky, nedbající nebezpečí, do kterého se vydávají. Bum! Bum! Duněly dělové rány. Bác, bác! sypaly se z nebes jako kroupy nepřátelská letadla. A hle! Z jednoho zříceného letadla vystoupil zraněný pilot a jak se tryskem běžeti k nejbližším kasárnám a zjistivše, že Allgemeine Ambulanz neordinuje, chrabrý onen hořce zaplakal a vrhnuv se v dravý proud slz, rázem utonul. I zajásali státní obránci naší vlasti a ještě zuřivěji vrhli se v lítý ten boj. A matičky a otcové židovští poklekali k rozžaté svící počali se modlit. Poznanáhlu však boj přestával, poněvadž nepřítel byl zničen. Hrdinní obránci byli okamžitě odměněni jednou GefahrdetenzubuSe (Přídavek pro ohrožené), skládající se ze 3 dkg cukru, 2 dkg margarinu a 5 dkg salámu. (…). Po okamžitém vyklízení zbytků a uvedení v naprostý pořádek (což trvalo jenom asi ½ hodiny) byl zahájen opět normální život. Co jsem měl teď ale já ubožák dělat s cizí menážkou v kapse?
Vtom začaly bít hodiny a tím mi vnukly nový nápad. Ježíš Maria, vždyť je už skoro půl dvanácté, nezbývá mi nic jiného, než si na tu pitomou menážku (čert to vem, proč jsem jí jen našel!) vyzvednout oběd. Skočím si ještě pro jistotu k Dr. Baurovi, jestli tu ztrátu nenahlásili u něj. Vešel jsem tedy do Magdeburku a již jsem stál v předsíni úřadovny. Netrvalo dlouho a byl jsem přijat. Beze slova vzal pan Dr. Bauer tiskopis a ptal se mě na jméno: „No já jsem nic neztratil, povídám, já jsem našel.“ Vytřeštil na mne nechápavě oči a trvalo hodně dlouho,než pochopil.
„Vy jste našel? Jak je to, prosím vás možné? To jste první člověk v Terezíně, který našel menážku a odevzdal ji! Tak vy byste chtěl vědět, jestli tu menážku tady nehledali, co? Na jakém jméno je? Peter Anton? Počkejte. Peter Anton, ne ten tu není. No tak nám tady tu menážku necháte. A on už se o ní někdo přihlásí. Tak. Děkuji, s bohem!“ Tak to bych teda měl z krku. Jenže ona ta celá věc přece ještě neskončila. Když jsem totiž asi za tři dni přišel domů z práce, s hrůzou pozoruji, že mám postel plnou papírů. Hrůza! Vorladungy! Arbeitzentrale, ulejvka z práce, Gericht, lehké ublížení na těle, Gemeindewache, přerušování úředního výkonu atd. Jó, jó, je to se mnou klidné.

Cu-ka

STREET VIEW

FOTOGRAFIE MARKTPLATZ