Mohutná továrna na boty tyčí se na periférii jednoho českého velkoměsta. Denně vyváží desettisíce výrobků do celého světa a veškeré výdělky plynou do kapes mnohonásobného milionáře pana Kohna. Jednoho dne pracoval ve své kanceláři, když se ozvalo zaklepání. Na vybídnutí vstoupil mladý muž. Přesto, že byl oblečen co nejlépe, bylo na něm viděti chudobu. ,,Co tu chcete?“ ozval se zhruba milionář. ,,Posím vás, byl byste tak laskav a přijal mne do svých dílen? Jsem..“ ,,Nic, nikoho nepotřebuji. Koukejte ať jste pryč.“ ,,Prosím, aspoň svého souvěrce...“ Více nemohl říci, neboť továrník jej vystrčil za dveře a zabouchl je za ním,
Asi za ¼ hodiny zařinčel na továrníkově stolku telefon. Pan Kohn uchopil sluchátko. Chvíli poslouchal a pak odpověděl: ,,Ano, s radostí, nějaké místo pro vašeho synovce se u nás určitě najde, pane inženýre. To víte, co bych neudělal pro dobrého známého. Ať přijde ke mně. Ano...Na shledanou.“ Zavěsil sluchátko a usedl.

Uběhla dlouhá doba. Nastaly zlé časy. Hlavně pro Židy. Židé ztráceli majetek a byli posíláni do ghett. Tak se stalo i továrníkovi Kohnovi. Ztracen ve víru ghetta, musel se dříti jako každý jiný. Zde mu nepomohly peníze, ani přátelé na které se tak spoléhal. Zvyklý na přepychová jídla doma, nemohla mu ovšem stačit terezínská strava. Dlouho trpěl hladem, až posléze učinil něco, o čem by se mu, milionáři, ani nezdálo. Jednoho dne vrátil se z procházky s kapsami naplněnými bramborami. Lov se zdařil, a proto se příštího dne opět vydal za kořistí. Stál právě u hromady brambor, když se za ním ozval hlas: ,,Pomalu pane, co to tu děláte?“ Trhl sebou, ulekaně se obrátil a cosi zabručel. Za ním stál mladý muž v uniformě Ghettowachmanna. ,,Á pane továrníku, tak daleko došel vážený milionář a majitel továrny, že tady krade brambory? Víte, co vás za to čeká? Ale zachovám se k Vám jinak, než vy ke mně. Můžete jít.“

Abcess (Jiří Bruml)

JEN SMĚTI!

Směti se podívati přes roušku budoucna
těkavě prohlédnout zítřek tak bolavý
a vypít čekání, sklenku tu beze dna
čekání bez konců, břemeno námahy.

Podívat chvíli se na to co přijde snad
zahodit předtuchy, trochu se probudit
a potom vrátit se – zasmát neb zaplakat
a pak snad zahynout, nebo jít vítězit.

Orče (Zdeněk Ornest)

HYMNA VĚZŇŮ

Vzhůru jdem
s Pochodní v rukou
dobývat svět
železnou mukou.
Vydobýt Boha
dalekým zemím.
Vydobýt právo
menšinám sterým.
Bojovat za svět
síly a práce
a třebas padnout
pro generace.
Nás žene svět
pochodem víry
snad budeme
jen grenadýry
a padneme
nad mohylami
zvítězí čas
a zchladí rány.

Ha- (Hanuš Hachenburg)

SRDCE

Kdes v srdci v koutku bez jména
bude as malý pokojíček
a každý člověk v něm as má
své já jak malý prsten na malíček.

Tak hrozné to je, co já tam mám
Tak Tolik citů bez jména
a nemohu je vyjádřiti!
Jsem větrný jak ozvěna.

Mé děťátko když narodí se
a bude k světu, bude muž
já doufám, že už nezažije
co viděl jsem a trpěl už.

Já nevím, jak bych slovy nazval
svůj pokojíček s vrátkama
snad jednou mi to šeptnou ptáci
a vzkáže mi to ozvěna

a nebo řekne moje děcko
,,víš – tati, ty jsi ten a ten!“
tak kruté je ke mně mé srdce
a nedopřeje krátký sen,

a vždycky řekne:
,,Brachu milý -
jak bys mne přece vyjádřil!?“

Dnes jsem si řek: Srdce je oheň
a hasit oheň nemám sil.

Akademie (Hanuš Hachenburg)

BLÁZNIVÝ AUGUST

Ve vzduchu bylo vlhko a chladno. Visely v něm cáry ocelově šedé mlhy, které se skoro dotýkaly povrchu vln. Nepříjemné povětří. Vlnící se zelená masa v dálce asi 100 yardů se ztrácela, až splynula s mlhou.
V kajutě Bonifacie seděl August. Říkalo se mu bláznivý August, ale mladý plavčík Petr věřil Augustovi. „On není blázen,“ říkával, „on je jiný, nějaký takový divný. On zná asi nějaké veliké tajemství, které vy nechápete a ani nemůžete chápat.“„Vždyť jsi již pomalu také jako on, zblázníš se dočista, když s ním budeš pořád mluvit,“ říkali mu ostatní plavčíci.„Jsou nevědomí,“ říkával vždy August a jeho oči připadaly v tu chvíli Petrovi, jakoby se naň dívaly z vysoké hory, zastřené mraky. Ne, August nebyl blázen, jistě ne, vždyť dovedl mluvit tak přesvědčivě. A Petr jej měl rád, toho blázna s hlubokýma očima, a věřil mu. A ten August mluvil divně. „Tak nemluví nikdo na světě,“ myslil si Petr, „jaktěživ jsem neslyšel, že by kapitán, kormidelník, plavčíci nebo v přístavu mluvili tak podivně.“ To byl totiž celý jeho svět.
Byla noc. Vše spalo, jen na palubě byly slyšet kroky psí hlídky. Petr usínal. Jeho svaly mu připadaly měkké a uvolněné. Jeho svaly, celé tělo mu připadalo volné, a s uvolněným tělem se uvolňoval i duch a jeho mysl zastřely modravé mlhy spánku. Ztrácel vědomí. Najednou jako elektrická jiskra ucítil něčí lehký dotyk. Petr se namáhavě zvedl na svém námořnickém lůžku, rozhlédl se a spatřil nad sebou skloněnou postavu blázna Augusta. „Pojď se mnou!“ Petr se zdvihl z lůžka a protáhl se. „Pojď rychle,“ nabádal ho hlas Augustův. Petr bez odmluvy vstal, přestože pod dekou bylo teplo a venku zima. Šel bez hlesu za ním. Vešli do podlodí. August zapálil svíčku. Její slabé světlo stěží zahánělo tmu, která číhala za každým výstupkem, každé škvíře. Došli do malé místnosti v podlodí. Bláznivý August vešel a Petr za ním. Klíč zaharašil v zámku a nato zmizel v Augustově kapse. Postavil svíčku doprostřed, sedlo si na bednu a vzal hlavu do dlaní. Petr se posadil na bobek, neboť mu byla zima. August zvedl hlavu. Ve světle svíčky zazářil jeho výrazný obličej, v němž jako malé ohníčky svítily odlesky v jeho očích. Chvíle uplynula. Malé mušky poletovaly okolo plamene. August se ozval. Jeho hlas působil rušivě v mrtvém tichu. „Život? Co je život? Jako to světlo svíčky, o něž si pošetilí komáři pálí křídla!“ Zase bylo ticho rušené jen občasným zapraskáním knotu. „Chudáci komáři.“ – „Proč lítají tolik kolem toho světla?“ – Pomlka. Pomalu mluvil k sobě, jako by přemítal: „Zvyk – hnutí k individuální existenci a nejistota…“ Zabořil zase hlavu do dlaní a procedil zuby: „Lítají fascinováni kolem toho plamene, až je spálí a oni spadnou zničeni. Hlupáci!“ – „Hlupáci? Zvyk a nejistota je příliš silná, nemohou ji přemoci. Ubohý hmyz!...“ Seděli oba tiše. Petr se vlastně divil, jak to, že je zde, místo co by měl spát pokojně na svém lůžku. „Zamysli se nad životem, chlapče,“ řekl mu August „hle je jako ten plamen. Vidíš to, chápeš to? Ze zvyku kolem něj lítáme a musíme umřít. Chceme být svými „Já“ a za tuto cenu obětujeme vše!“ Natáhl ruku a zhasl svíčku. Rozhostila se tma po místnosti. Bylo slyšet, jak komáři odletěli, zbaveni fascinujícího plamene svíčky. Chvíli ještě bzučeli, pak však bzučení jejich křídel ustalo. Vyletěli asi nějakou škvírou do volného prostoru.„Viděl jsi, viděl jsi,“ ozval se ze tmy hlas Augustův, „vnímal jsi dobře, chlapče?“ opakoval August a odsunul víko z bedny prachu.
„Ještě jednou Flamarione,“ bylo slyšet jakoby z nesmírné dálky hrát kapitána karty.
„Oproštění…“ šeptal August. Napřímil ruku a vrhl svítící plamen sirky do bedny prachu.
A místnost se rozsvítila nesmírným jasem a v ohni výbuchu uzřel Petr zásvit Velkého splynutí.

-nz  (Petr Ginz)

OBĚŤ

Městem projížděla auta, která měla ve vleku děla. Tanky, pěchota, jízda. Ráz, dva, ráz, dva. Bez nadšení a bez zanícení, jenom poněvadž musely. Ulice jsou prázdné, a kdesi u okna stojí Eva, 6ti-letá dívka a dívá se dolů, neví, co by si myslela. Ráz, dva …
Celý den to již trvalo. Auta, děla, lidé, tanky, povely a jinak tíživé ticho. Eva seděla večer se svou babičkou u večeře. Co to ti vojáci pořád šli kolem našich oken? - I tomu ještě nerozumíš, tady máš chleba s máslem, jez. - Ale babičko, kam přece tolik vojáků jde? - Babičko, … Co to je jenom s Evinou babičkou? Vstala a odešla. Petrolejová lampa pomalu dohořívá, a Eva unavena dojmy usnula... Babička seděla vedle v světnici, měla oči plny slz a listovala sem tam v bibli. Rty se tiše chvěly. Někdo zazvonil. Vstoupila tiše postava starce s výraznýma očima, které skoro svítily ze tmy. Marto, promluvil, babička zvedla pomalu hlavu, musíme utéct. Vládní střílejí v dělnických čtvrtích do domů, vem to nejnutnější Jídlo. Trochu peněz, peřiny. Snad zachráníme životu aspoň Evu. -Babička neplakala. Vstala, sevřela rty a šla. Bssss – bum … Eva se probudila. Bsss bum … Co by to mohlo být? Ohlédla se..byla sama... Bsss bum... Slyšela jsi, Evo? Zase … Prásk … okénka vylétla a kus zdi uletěl. Eva byla zoufalá. Babičko, ...nic... jen ssss bum … Sedla si na zem a usnula znovu, oči ale měla plny slz. Z protějšího domu se už jen kouřilo... Babička s dědečkem měli pytel od mouky a skládali tam své živobytí: Trochu hrachu, chleba, mouky, kávy, cibule a kmínu... Dědeček vzal 40 piastrů, zamotal je do kapesníku a strčil je do kapsy. Sňal ze zdi obrázek otce a matky, titěrnou fotografii a ačkoliv nechtěl, trochu plakal a bylo mu úzko u srdce. Ssss prásk... Otevřela se díra ve stropě a dovnitř se sypaly cihly, úlomky nábytku... Pojď, pro Boha, vždyť přijdeme o život. - Děda povstal. Šel pro Evu. Evo, … Eva zvedla hlavu, Evo, na nic se neptej a pojď.- Skrz škvíry začal pronikat kouř. Rychle, Marto, utíkej. - Tři žebráci utíkali přes hořící trosky do tmy. Za městem stálo dvacet lidí, dvacet policajtů s mrožími vousky a četa vojáků s trubači. A ti co byli lidmi, těch dvacet u zdi měli zavázané oči. V povzdálí stály ženy a plakaly. Nic více... Volaly na pomoc Boha. Evička se utrhla babičce. Proplétala se lidmi, kteří plakali, kteří svírali pěstě. Někdo zatroubil, řekl: K líci zbraň, salvou palte, teď. A vylétl mráček kouře. Eva viděla dvacet mrtvol, viděla krev a viděla kouřící pušky a pochopila, ač velmi naivně, oč jde. O ŽIVOT. - A také plakala a také svírala pěstě. Neboť ji ostatní nakazili. Prásk … Z davu někdo vystřelil. Nikdo není zasažen. Prásk …. prásk, prásk, prásk …. dva vojáci se zhroutili. Ostatní se snažili utéct.
Davem to zavlnilo. Výkřiky. Vystoupil muž s revolverem v montérkách: Hurá, za nimi. Hurá, dopředu. - Zadní tlačili na přední. Z příčné ulice se objevil lehký tank, dav se rozprchl. Tu Evička dospěla k poznání, že všichni vojáci jsou jejími nepřáteli. Zapřísahala pomstu všemu co má uniformu. Opodál stál dědeček s babičkou a stáli jako bez ducha. Strčila do dědečka a babičky. Neviděla, neslyšela a necítila pohlavek, který jí dědeček uštědřil. Šla... Minuli vesnice bez obyvatel, viděli dragouny. Evička na ně plivala. Jeden jí šlehl bičem do obličeje. Vztekle se zasmála a plivla na něj po druhé. Ujel již. Plivala na koně i na vojáky a než jí mohli udeřit, odešla. Hrozně, hrozně škodolibě se smála.  A šla... Eva, babička, dědeček …. - Jsme v bezpečí. - Vstala babička. Eva se rozhlédla. Viděla tři postavy na blízkém kopci na koni s bajonetem. Hodila po nich kamenem. Ale nemohla kamenem hodit kilometr daleko. Dědeček jí pleskl. Vzala nový kámen a znovu hodila. Spadl do blízkého potoka. Babička jí táhla a Eva vztekle plivala kolem sebe. Večer došli do města. Město bylo obsazeno povstalci. Trosky, dělníci, vojáci, děla, koně, kulomety a auta. Babička si oddechla a vařila v poli na ohníčku šest brambor. Dědeček šel a kopal zákopy. Eva přímo šílela vztekem. Házela na vojáky všemi posledními babiččinými brambory. Kolem jel oddíl dělníků v autech. Měla připravenou hromádku kamení, házela na ně a hrozně se smála. Šla kolem žena a volala na ní: - Ty blázne. – Hodila po ní kamenem. Připravovala nové kamení. Mezi nimi pěkný vejcovitý s držákem. Chytla jej do rukou. Kolem jelo druhé auto. Pušky, UNIFORMY! Vykřikla a mrštila vší silou vajíčko do auta … Rána, kouř. Přispěchala hlídka … Evička tu leží s rozbitou hlavou. Posledními silami zakousla se blízkému poddůstojníkovi do nohy. Kopl jí. Vztekle zařvala … Zatím co Evička skonávala, spěchali sem dědeček a babička. Babička se modlila a dědeček měl sevřené pěstě.

Ha- (Hanuš Hachenburg)

ZE ŽIVOTA NEŽIVÉHO PŘEDMĚTU

Jak jest většině z nás známo, nemůže se nikdy a za žádných okolností předmět neživý těšiti životu. Pouze ta věc, která žije ve stálém styku s lidmi, proměňuje se a je již vlastně skoro součástí jejich vlastního života, pouze ta věc se dá nazvat žijící. A jednou z takových věcí je nadávka.
"Ty vole blbej, ty kanále . . ." Ještě si jasně pamatuji, jak při přijezdu Dq transportu na mne zapůsobila tato první Volkova série. Bylo mi, jako by na mne na chvíli dýchala Praha se svými osvětlenými třídami, zamlklým nábřežím a lesknoucí se Vltavou. A tehdy jsem právě přišel také na to, že na té nadávce něco je. A že stejně jako v krojích, zvycích a umění se i v nich zračí prostředí jejich vzniku.
Jsou nadávky uhlazené a sprosté, jsou civilizované, a řekl bych skoro prehistorické. Pro civilizované nemusíme chodit daleko; vždyt' je slyšíme na každém kroku: Idiote, kreténe, primitive!; jak je vidět, čerpá nadávka z moderních vědeckých poznatků. Zato jsem slyšel jednou černocha, jenž si ulevil takovým způsobem: vypoulil oči, rozšiřil nozdry a z úst se mu vydralo zachrčení: Bovo, vire kapsku! (Vůl tě sežer!) Neučinil jsem namátkou, že jsem vybral tyto dva při'klady. Podívejme se na terezínské nadávky (není na tom nic vymyšleného, slyšel jsem je na vlastní uši): Primitive po . . . anej! Kreténe zvadlej! Svině materialistická, egoistická! Zde vidíme dva znaky: jeden, znak civilizace, a druhý, ne nepodobný onomu černošskému. A výklad je nasnadě. Terezín je město, kde povrchní civilizace je stále více zatlačována pudem sebezáchovy, egoismem, pěstním právem a mnoha jinými motivy, které okolnímu světu se již alespoň z větší části podařilo odstranit. Poznat svět z jeho nadávek, slyšet nadávat kuli v Šanghaji, Singapúru, rybáře na Novém Foundlandě, zemany na Ceyloně, gejši v Japonsku, lovce perlorodek v Bengálském zálivu, to by bylo mým ideálem.
A tak jednou, poznav svět a jeho obyvatelstvo z jejich nadávek, bych se vracel domů parníkem Pacific a hukot lodníhoo šroubu by mne ukolébal ku spánku. A tak, spokojen sám sebou, bych usnul a v hlavě by mi jistě v podvědomí tepal šroub Homérova hexametru: A spal jest celou noc, snu sladkým svírán poutem.

-nz (Petr Ginz)

OČI

Velkoměsto plné rušného života, velkých náměstí, tajuplných uliček i širokých tříd. Říká se, že je to nejkrásnější město na světě – Rio de Janeiro. Kráčel jsem po jedné z úzkých a zastrčených uliček předměstí – kamkoliv jsem pohlédl, všude zamazané, otrhané děti, nedostatek, bída. Z nuzných příbytků se ozývalo kvílení a sténání nemocných. Pravý obraz nejhorší bídy. Pojednou ke mně přistoupil jakýsi muž, eh, co pravím, muž, pouhá troska muže, z něhož visely jakési cáry, které měly nahraditi šaty – žebrák. Natáhl ruce a cosi zaskuhral. Pln hnusu a opovržení jsem ho odstrčil. Zapotácel se a upadl na tvrdou dlažbu. Já jsem zatím kráčel dále. Připadalo mi to tak směšným a nepřirozeným, že takový prašivý žebrák se může odvážiti osloviti mne, význačného úředníka. Celý rozdíl našeho života se mi zjevil před očima. On – žebrák a já – na jeho poměry boháč. Pár dní poté zavítal k nám od ministerstva jakýsi lékař, který měl doporučení od vlády. Přál si prohlédnouti si několik nemocnic a jejich zařízení. Měl jsem ho doprovázeti do nemocnice, místa kde se lidé rodí a kde umírají.
Vstoupili jsme dovnitř. Lékař si za chvíli prohlédl celé zařízení a chystali jsme se k odchodu... Pojednou můj zrak padl na jedno z lůžek. Na něm ležel ten, ten neznámý žebrák, kterého jsem sám před několika dny srazil do kalu a prachu ulice. Přistoupil jsem blíže. V očích mu cosi zasvitlo jako paprsek poznání a několikráte s sebou slabě pohnul. Jak mi potom lékař, který šel s námi, řekl, hned nato skonal, avšak v jeho očích bylo tenkráte tolik míru a odpuštění, že jsem klesl na kolena před tímto prašivým žebrákem – já, vysoký úředník.

SEBRANÉ PÍSNĚ TEREZÍNSKÉ

Ach synku, synečku, doma-li jsi?
Arbeitsmann ptá se, makal-li jsi?
Makal jsem, makal, ale málo,
makání mne již udolalo.

Stojí ghettouš na vartě, na vartě,
odznak má na kabátě, kabátě.
Zatím co vítr duje, vítr duje,
cigarety kupuje, kupuje.

Šup sem, šup tam,
elektrika nefunguje,
šup sem, šup tam,
dnes se nesvítí.

Chodíval jsem chodíval,
do Ústí k transportu,
šlojzoval jsem, šlojzoval,
z potřeby i sportu.

Teče voda v umývárně,
Wasserdienst jí hlídá,
ale když ji potřebuješ,
tak je o ní bída.

Stavěli tesaři, stavěli latrínu,
vařili kuchaři pokrmy z tuřínu,
a po tom tuřínu v prosinci a v říjnu
chodíme zas denně stále na latrínu.

Strážník jsem a strážník budu,
pendrek v ruce nosit budu.
Pendrek mám od Löwensteina,
co mám dělat nemám šajna.

mezi lidem posbíral Prcek (Valter Eisinger)

VLASY

Jednoho rána přišli k nám
jakási dáma, jakýsi pán,
a s nim též Otík Klein.

Pán vzal 2 stoličky, nástroje vybalil,
hrůza, toť onen prokletý holič byl.
Vlasy dolů, zavelel frizér krutý,
nedáme se, pravíme, nebojíme se ni smrti.

A proklétý budiž národ vší,
jenž nám způsobil tuto při.

Přes dlouhé namáhání, marné rozmlouvání,
první hrdina na stoličku sedl,
mašinkář, fušer ve vlasech jeho drze si vedl.

I dokonáno jest.
A praví hoši vespolek:
elektriku ušetříme,
lebami si posvítíme.

Minuly dny, minuly týdny,
vlasy rostou jak by je kropila konvice.
Už nevypadáme jak opice,
už zase jsme lidmi.

Tu hrůza, posel přišel udýchán,
že příšera holič zas spěchá k nám.
A vskutku, dveře se otevřou, pravda to jest
to vstupuje ON,  on holič zlotřilec.

I ptá se dav rozzuřený,
budeme aspoň lidsky ostřihání?
Zní odpověď s úsměvem: Lidsky do hola.
A dav zbledne jak mrtvola.

Tu předstoupí odvážný Erich rek,
a žádá: Nech jim pár peříček,
by nebyli jak husy oškubáni,
vždyť jsou věru k politování.

A vyhrála to pravá věc:
pár peříček nám nechal přec.

Car)

TEREZÍN

DĚTEM