Proč není hotova tabule na časopis?
Proč trvá dohotovení stolku pod oknem tak dlouho?
Proč nejsou ještě všude záclonky?
Proč žvaníte o věcech, kterým nerozumíte?
Proč neposloucháte dosud samosprávu?
Proč nedbáte sami o obsluhu zatemnění a světel?
Proč se objevují v 02 již zas stopy prstů na zdi?
Proč neobědváte společně?
Proč nemáte dosud vozík na menáž?
Proč, proč, proč....?

OBCHODNICKÝ DUCH

Podivuhodnou příhodu bylo viděti mýma očima včera večer. Ležím na posteli, když tu slyším: „čepičko mohl bys mi půjčit tu knížku?‘‘ Byl to Guti. „Nemohu, zněla odpověď, vyloučeno.‘‘ „Ale jenom teď na chvilku.“ „Ne, nepůjčím.“ Zdánlivě nic podivného. Ale počkat, ještě není konec. Za chvilku přijde Guti k Čepičkovi: „Ty, já bych ti za to dal třeba dvě kostky cukru.“ Dál už jsem neslyšel. Ještě jsem však potom slyšel volat Cortéza na Čepičku: „Erýšek, jednu kostku jsi měl dát mě, tak naval!“ Nazývá se tohle snad také obchodní duch?

Franta F.

USTÁLENÁ FORMA

Čtu časopis. Jsem právě u nějakého fejetonu, když tu můj zrak utkví na těchto slovech: „Silnice se vinula do dáli.“ Zarazil jsem se nad tím. Od té doby co umím číst a pravděpodobně ještě dříve nemá silnice nic jiného na práci než se vine. Naproti tomu vegetace zase bují. Jsou to dva slovní obrazy, které se pravděpodobně před nějakou dobou objevily v nějakém časopise nebo knize a vešly odtud ve všeobecnou oblibu. Ovšem, co bylo krásné kdysi, nemusí být krásné nyní. A to se ovšem nevztahuje jen na literaturu, ale také na ostatní ustálené formy a tradice. Proč se držeti starých, již otřepaných forem? Proč nehledat formy nové a proto krásnější?

Franta F.

CHVÁLA A HANA

Z několika  stran bylo konstatováno, že předseda U , Laub nic nedělá. Ještě k tomu si dovolí, /asi za zásluhy/ nechat si vymýt od Maiera s-šálek. To se totiž stalo, když byl ještě zdráv.
Novinové U , Ginz přenechává obyčejně příspěvky svému osudu, a shání je pak až po cestě do tiskárny, kde by co vytřepal. Snad není vina jen na jeho straně.
Kulturní U , Pan Kotouč nechává nejen plavat večírky, nýbrž i otevřený vodovod, asi, aby to plavání podpořil.
O divadle si již   j e n   mluví. Perský kabaret, příležitost, kde bychom se ukázali, pane Seck, zůstane asi ztracenou šancí. Dornička usnula v lese a s ní i celý zlatý kolovrat. Hledá se princ, který by to vše probudil
Pořádkové U , Fishl, je zřejmě již jen parádním kouskem, neboť pro nedostatek jeho činnosti nemohli jsme dosud dosáhnouti bílé vlajky.
Menážní U , Krausík již zapomněl na prů-, které jsme měli, že jsme chodili bez pokličky pro menáž. Snad myslí, že je silniční prach nejlepším kořením.
Nejvyšší z nejvyšších, Marodý Pán má někdy též úmyslu, chopit se ranního pořádku. Zůstává ale jen při úmyslu.
Někteří S odpočívají na svých vavřínech. Proto není možné, aby byl dodělán vodovod, Brady, který potřebuje jen trochu sádry. Výzdobu musíme přímo vynucovat na Benoškovi a doprošovat se.

-yer.

ZKOUŠKA INTELIGENCE

Na zkoušce inteligence v tomto měsíci zúčastnilo se 33 hochů. Bylo kladeno 100 otázek ze všech možných oborů, z nichž nejvíce zodpověděl správně Ducháček, totiž 75 otázek, druhým byl Soukromý profesor 74, další Abcess dosáhl 73 otázek.
Zde některé perličky z naší soutěže:
Lidé nepojídající maso jsou košeráci.
Sv. Václava zavraždil jeho bratr Prokop Holý.
Flora je pražský hotel.
Quo vadis napsal Komenský.
Sv. Václava zavraždila jeho babička.
Bambus je dutý klacek.
Největší pohoří Evropy jsou Himaláje.

Takových a mnoho jiných nesmyslných výplodů museli opravit.

JAKÝ JSI MLADÍK PROZRADÍ ZRADÍK

Ale prozradil také, jací jsou dospělí rozumní páni. To Handa  Rauders, například, byl vyzván, aby došel  jisté paní  z Wärmeküche pro oběd, že jako dostane jeden plus bod. Hele, hele, ta celá soutěž je tedy k tomu, aby bábrlinky a pedagogové mněli stále kolem sebe hejno ochotných přisluhovačů, kteří by jim čistili boty, chodili pro menáž, stlali postele atd.

(Hanuš Hachenburg)

NÁŠ BODOVACÍ SYSTÉM

Dobrý voják Švejk ošetřoval - jak obecně známo – těžce nemocné kamarády. Nevysvětlitelná moudrost našich p. t. porotců vyměřila mu denně za to 3 body. Švejk nejen že nereptal proti tomuto nesmyslnému měřítku. On dokonce měl noční službu, kterou bodovací komisi neohlásil. Na můj dotaz. Proč ji neohlásil k bodování a proč si nečiní nárok na zvláštní prémie za vynášení a vymývání noční mísy, odpověděl mávnutím ruky, jemu prý na tom nezáleží.
Tento případ mi dává podnět k tomu, abychom se zamysleli nad dnešním bodovacím systémem. Náš bodovací systém, jimiž se odměňuje každý dobrý výkon, každý dobrý nápad a jeho provedení v kterémkoliv oboru našeho soužití, ukázal se plodný a zdravý. Mnoho práce se od jeho zavedení vykonalo a vykonalo se – což je hlavní – nikoliv z příkazů madrichim a za nepříjemné asistence jejich hlasivek, nýbrž protože náš bodovací systém rozplemenil chlapce k pracovnímu soutěžení a soupeření. Srovnávám – li dnešní stav s tím co bylo, je nutno konstatovat, že bodovací systém vykonal dílo přímo převratné. Dříve se musili madrichim vložit do díla plnou vahou své autority, aby zmobilizovali chlapce, tu pro zametení, tu pro menážní službu, tu pro pracovní pohotovost, nyní se hlásí denně vždycky dostatečný – často přebytečný – počet dobrovolníků k vykonání těchto i jiných prací. Ano slyším neustálé hořekování a naříkání na to, že není dostatek práce, dostatek příležitosti vydělat si body. To je zdravé, neboť nedostatkem obyčejných a normálních prací jste nuceni přemýšlet o jiných pracovních možnostech. A mnozí z vás jsou při tom obdivuhodně vynalézaví.
Budu – li nyní mluvit o jistých vadách bodovacího systému, neznamená to, že se celého systému hned zřekneme a že jej zavrhneme, ukážu – li vám systém ještě lepší, zdravější a mravnější, k němuž se chceme dopracovat ať v blízké nebo vzdálenější budoucnosti. Ne mým úmyslem pouze jest, abych vám jednak ukázal pokrok, jejž jsme učinili ve své vývojové linii, jednak abych odhalením jistých vad nedostatek nynějších určil nový cíl pro budoucnost - odstranění  těchto vad. Chci zkrátka vrhnouti reflektorické světlo do další vývojové etapy, jíž chceme v brzké budoucnosti dosáhnouti.
Posledním účelem a smyslem našeho soužití a naší samosprávy je řádná výchova k práci. Jak si představují člověka řádně k práci vychovaného? Je to takový člověk, kterému se práce a činnost stala samozřejmostí a vnitřní potřebou. Tak jaké pociťuje po jistých časových mezerách hlad a žízeň nutící k ukojení tak jako jest jeho tělu zapotřebí čerstvého vzduchu, slunečního světla, tak také musí pociťovat potřebu práce, ať tělesné nebo duševní, nejlépe obojí. Žije – li tak v nějakém uspořádaném kolektivu, je pak potřebí práce dvojí. Jednak práce pro vlastní kulturní a mravní zdokonalení, jednak práce / fyzické i duševní / pro kolektiv, s jeho duší má splynout.  Ideální kolektiv vypadá tak, že všichni jeho členové pracují z vnitřního zanícení, z nejlepších svých sil pro blaho, prospěch a čest celku, a každý z tohoto kolektivu požívá pak plnou měrou výsledků práce kolektivní všech. Je na počtářské úrovni primána ten, kdo se domnívá, že poctivý pracovník na kolektivním díle přichází zkrátka tím, že do díla dá plnou svou sílu a poctivost, ale bere pak z tohoto díla požitek menší, neodpovídající energii vydané, neboť pobírá stejný díl s těmi členy, kteří tolik energie a dobré vůle pro dílo celku ze sebe nevydali. To je Fata Morgana. Je sice pravda, že do kolektivního díla investují různí jedinci různou energii, kvalitativní i kvantitativní, ale celkem to nehraje takovou roli. Neboť, pamatujete si, jeden z nejdůležitějších zákonů kolektivního soužití a práce: Práce jednotlivců daná do kolektivního díla se nesčítá, nýbrž násobí, a pak menší nebo větší rozdíl pracovní výkonnosti u rozmanitých členů kolektiva se vyrovnávají, jsou irelevantní.
Do tohoto ideálu máme ještě hezky daleko, pracujeme ne z vnitřního zanícení, podnět k naší práci vychází z vnějšku. Jsou to naše bodovací injekce, jimiž jsme uměle vykrmováni k práci. Umělé vykrmování je výtečná věc – pro člověka nemocného. Nemůže-li se náš kolektiv ještě udržovat řádně a přirozeně, pak musí být vydržován uměle, ale je pro každého jasné, že náš cíl je: osvobodit se z umělého vykrmování. Náš kolektiv, naše samospráva musí žít a dýchat nenucenou, přirozenou, z vnitřního přesvědčení tryskající prací. Dobrý voják Švejk nám podal malou ukázku, jak tento ideál lze v praxi uskutečnit.                                                                                                                

nger.

KULTURNÍ REFERÁT

V uplynulém týdnu byly dvě přednášky: Hanuše Weila - Historie šachu a Pepka Taussiga a Nory Frýda -Gogol. Co se první přednášky týče, byla jistě svědomitě připravena a Wehlík ji ze sebe chrlil naprosto nazpaměť'. Obávám se, že na ní bylo málo původního. Úkolem přednášejícího není totiž, aby jeho ústy mluvila kniha, z níž přednášku dělá, ale má shánět materiál a jako včela stráví a v sobě zpracuje ovocnou šťávu, tak má ze sebraného materiálu vycucat to nejvhodnější a ze všech takto nasbíraných myšlenek sestavit vlastními slovy přednášku. Druhá přednáška byla jedna z nejhodnotnějších, jaké kdy na domově byly. Přesto však mám něco, co bych Pepkovi Taussigovi vytknul. Všimli jste si doufám, že když vázl v řeči, jako záchranného pásu se chytil anekdoty. Anekdoty a povídky sériově vyráběné jsou jako hotové, zabalené dárky s nadpisem: "S nejsrdečnějším přáním všeho nejlepšího posílá . . ." ve forotě, které na požádání a kdykoliv je v tísni, třepe Pepek z rukávu . . . Pepkova přednáška nás velice poučila nejen o Gogolovi samém, ale i o době, která ho vytvořila. Norovi bych, myslím, mohl vytknout, že při předčítání ukázek příliš přeháněl, a též méně gestikulace by neškodilo. Konec jeho přednesu vyzněl však velice silně a vzletně . . . Celkem možno říci, že se přednáška podařila. Velice mnoho si slibujeme od cyklu přednášek o ruských literátech.

-nz (Petr Ginz)

EXISTUJE V DEMOKRATICKÉ REPUBLICE ŠKID SVOBODA SLOVA?

Nezlobte se na mne, že začínám tak trochu Vlajkařsky. Ale neexistuje. Ovšem že nikdo ji výslovně nezakazuje. Ale dotyčný člověk, který něco uveřejní, je jednoduše zesměšněn. A protože dává něco poctivého, kousek sebe, na kterém mu záleží, tak jej to tak trochu mrzí. Páni kritici – ne, to je špatný výraz, kritika ukazuje přece rozumně na chyby a tím je prospěšná, - páni satyrikové vezmou autoru všechnu chuť. Nutí ho, aby když chce psát, pískal do taktu galerii. A nikoho uráží snad ukázat nějakou cestu lepší. Jenom všechno zbytečné, tedy to, co nejedná o haruškách a jiné, co obecenstvo zajímá, se ničí. Kultura je právě buď sranda nebo je vážná a je nutno je zesměšnit.
Doufám, že mi rozumíte. Od sociálních fejetonů přes Wolkera k zelenému stromečku. Jsem vážně rozhodnut, že se na časopis vykašlu, nepřestanou-li tyto poměry. Nač pak věci, které jsou mi drahé, si nechat zesměšnit. Neříkám, že moje příspěvky jsou nějak zvláště důležité a že by bez nich časopis nemohl existovat. Ale věčným posmíváním mi byla vzata všechna chuť práce pro domov.
Teď jsem zvědav, jestli budete dělat dlouhé obličeje a volat na mně, „- Pst, vážný Hachenburg!“

Ha- (Hanuš Hachenburg)

VOSA