L 311 - ŽENIJNÍ KASÁRNA

Ženijní kasárna byla domovem pro staré vězně a pomocnou nemocnicí s oddělením pro choroby srdeční, TBC atd. Konaly se zde kulturní pořady a přednášky. Na půdě byla zřízena modlitebna. (Dnes Domov sociální péče.)

HESLO TOHOTO TÝDNE: MLADÍ STARÝM

Pamatujete si ještě na dobu, kdy v pražské či brněnské tramvaji vás několik povstalo, aby uvolnilo místo starci, kdy se vaše matka shýbla, aby pozvedla balíček či deštník upadnuvší z třesoucích se rukou staré ženy. Žijeme v Terezíně, v městě šmeliny a šlojzu, v městě typickém vítězstvím zdatnějšího, v ghettě, jehož tvář kreslí primitivní pudy, boj o náchšup, o místo ve frontě čekajících na výdej chleba, před rozdělovnou šatstva a obuvi, před ordinací zubního lékaře.
Úcta ke stáří, které bylo kdysi zosobněno krásnou hlavou vaší babičky, matky vaší matky, zmizela, když stáří, reprezentující dnes starce a stařeny z Vídně, Berlína, Kolína, sta, tisíce cizích hladovějících nemocných, obsluhu vyžadujících, stojí před vámi.
Starci z protektorátu byli odvezeni v dobytčích vozech na východ, aby se již nikdy (chápete hrůzu tohoto slova), již nikdy neshledali se svými dětmi, vnoučaty.
V Terezíně žije dnes několik tisíc starců a stařen z Německa, žijí zde nejen v ghettě, ale i v cizím, a bud'me upřímní, nepřátelském prostředí. Hlad, přišerné bytové poměry, nemoc a stesk způsobily zatrpklost, nervozitu, nedůvěru a hašteřivost starců a stařen z Německa. Stáří pro nás není tabu. Nejsme a nebudeme přívrženci injekcí, které uměle prodlužují život, umírání.
Kdesi v Polsku vzpomíná stará, nemocná, hladová, opuštěná matka vaší matky. Pohled'me teplým pohledem našeho dětství, osvěžme úsměvem našeho mládí, podepřeme sílou našeho mužství starce z Německa, nemocné, hladové, opuštěné.

Pepek (Josef Stiassny)

JEDNA Z VŠEDNÍCH TVÁŘÍ TEREZÍNSKÉHO GHETTA

Je zima. Terezínské ulice celé pod sněhem, který však již zamrzl pod silným mrazem. Loudám se pomalu po chodníku a pozoruji život na ulici. Náhle mi padne do oka stařec asi osmdesátiletý, s bílými vlasy a bílým plnovousem. Kdybych jej měl posuzovat podle chůze, nehádal bych mu ani čtyřicet. Kráčel rychle s esšákem v ruce, asi si šel pro oběd. Vtom však klopýtl, uklouzl po neposypaném zamrzlém chodníku. Spadl hlavou přímo na dlažbu a zůstal ležet.
Okolojdoucí přispěchali starci na pomoc a jeden z nich, u kterého jsem dle aeskulapu zjistil, že je to lékař, prohlédl starce, ale mohl konstatovat pouze smrt.
Za několik dní po této příhodě jsem se vypravil do jednoho bloku. Vstoupil jsem do jednoho z mnoha pokojů. Ovanul mne hrozný vzduch a podél zaprášených stěn stály dvě řady dřevěných kavalců. Když jsem vstoupil dál do místnosti, uviděl jsem na postelích ležeti mnoho starých mužů a žen vyhublých tváří. Někteří z nich tiše sténali. Přistoupil jsem k muži v bílém plášti, který ještě s dvěma ošetřovatelkami konal nemocniční službu, a otázal jsem se ho, co s těmi lidmi je a kde se vlastně nalézám. Pravil mi: "Chlapče, to je nemocnice pro staré. Je zde nejvíce pneumonie. To víš, jsme v Terezíně, je jim zima v netopených místnostech, lehají si do postelí, pak dostanou zápal plic a za pár dní jsou pryč." Lékař skončil a odběhl.
Nejsem nikterak citově založen, ale když jsem později přemýšlel o těchto dvou, v ghettu jistě dost všedních případech, bylo mi do pláče. Nikdy dosud jsem si pořádně neuvědomil hrůzu Terezína, jako tenkrát, a byl jsem zas o jednu životní zkušenost bohatší.

Don Herberto (Herbert Fischl)

FOTOGRAFIE L 311 - ŽENIJNÍ KASÁRNA