Sudetská kasárna, kam přišel 24. 11. 1941 první transport mužů a postupně několik dalších transportů. Po dvou týdnech byly ženy s dětmi odděleny a umístěny do Drážd'anských kasáren, rodiny zůstávaly nadále rozděleny. V provozu tu byla jedna z kuchyní. V červenci 1943 musel být celý objekt vyklizen, neboť sem nacisté přestěhovali z Berlína část archivu RSHA. Zde jej chtěli ukrýt před nálety letectva protihitlerovské koalice.

HONBA ZA MENÁŽKOU

Ztratil jsem již mnoho věcí, ale kvůli ničemu jsem se tak nenaběhal, jako pro ztracenou menážku. Byl bych sice přísahal, že jsem ji naposledy dal do pravé horní, vnější kapsy od kabátu, ale nebyla ani v ní, ani v jiné. Prohledal jsem kavalec, poličku, všechna možná a nemožná místa, ale menážku jsem nenašel. Rychle jsem běžel na Menegenet v Sudetech. Zde však stála osudná tabulka.: Perteinverkehr von 10  -  12 Uhr. – Jelikož byly čtyři hodiny odpoledne, musel jsem přijít příště. Příští den byla sobota a Menagedienst neúřadoval. V neděli omluvil jsem se z programu / ovšemže na celé dopoledne / , a v půl jedenácté prosil jsem o duplikát menážky. – To tak nejde, mladíče, odvětil úředník, to musíš na vaši provianturu v L 417. Avšak zde nevěděl Sisek co dělat a tak po dlouhém běhání z L 417 do Sudet mi M.D.  vysvětlil, že mi Sisek musí potvrdit ztrátu menážky. Pak jsem si musel nechat potvrdit ztrátu na Zentralfundetell a posléze žádost na M.D. v Magdeburku. Posléze jsem měl menážku dostat. Vracel jsem se po 9. na Sudetské M.D. – No to by jako byl, praví obtloustlý Menágemeister, tak Ti tu menážku dáme. Kolikátého to máme dnes ? Cože už 31.? Nu, to přece nestojí za to. Zítra dostaneš bez toho novou. Zdrcen a rozhořčen vracím se domů. Zuřivě kleje, zouvám si boty podívám se závistivě na chlapce, kteří si pochutnávají na obědě. Pokládám boty na poličku, avšak co to. V botě leží malý papírek, ejhle ztracená menážka. Rychle popadnu esšálek a peláším do Sudet pro oběd. Odbila ½  2. hodiny. Doběhl jsem do Sudet k jídelně, zde však hřímal kuchař. Přestává se vydávat. Marné byly prosby, oběd jsem nedostal. Tak jsem na menážku dostal jen kávu, kterou jsem na truc vypil. I zde se potvrdilo přísloví: Co nemá člověk v hlavě, musí mít v nohou.

Abcess

DVA ROKY TEREZÍNSKÉHO GHETTA

Asi před čtrnácti dny, zde byl transport AK I dva roky. Většina lidí, dlících v Terezíně, si jistě dobře nemůže domyslit, kolik dní strádání, hladu, bídy a nouze bylo v těch dvou letech. 24. listopadu 1941 přijel do Terezína transport asi 450 mladých lidí odhodlaných vydobýt si svůj chléb za těžkých podmínek. Byli uvedeni do Sudetských kasáren. Spatřili holé zdi obrovských sálů, betonovou podlahu, špínu, prach a nezdravo. Byla zima, matrace nebyly, jídlo horší, než se podává prasatům. Ale poznenáhlu si na toto živoření přivykali, neboť přijel transport AK II, H, G, K a za nimi hezkých pár tisíců lidí.
Život v ghettu se začal postupně usměrňovat. Lidé neznali však zábavy, volnosti a trochu dobré nálady. Odjelo mnoho polských transportů, mnoho jich přijelo. – A nyní uděláme skok dva roky dozadu. Vidíme ulice ghetta plné lidí, kteří buďto spěchají za svou prací anebo se procházejí. Vidíme obchody, ve kterých se přece jen maličkost dostane ke koupi, vidíme knihovnu, centrální lázně s bazénem, dětské hřiště Baštu III., Freiseitgestaltung a mnoho jiného.
Tak a teď udělám skok zase o dvě léta zpět. U vrat kasáren stojí muž a prosí četníka, aby jej pustil alespoň na pět minut ke své ženě a dítěti. Četník zavrtí hlavou. Muž zkroušeně odchází se svou pracovní kolonou do kasáren.
Není to přece rozdíl – tenkrát před dvěma lety a dnes?                                             

Don Herberto