Ústřední márnice a obřadní místnosti ve valech sloužily k ošetření zemřelých a k poslednímu rozloučení s nimi. Za hradby ghetta již pozůstalí vězni nesmělí. Rakve se odtud odvážely do Bohušovické kotliny, kde byli mrtví pohřbíváni a od září 1942 spalováni.

POHŘEBNÍ VŮZ

Klidným, odměřeným krokem kráčí truchlící pozůstalí za černým vozem. Na něm otec, strýc nebo děda v dřevěné nebo kovové rakvi, dle poplatku - pohřeb první, druhé nebo třetí třídy. Počínaje slavnostním vyhráváním Chopinova smutečního pochodu u lidí význačných a konče žalostným vytím ubohého neznámého psíka, jediného to přítele nemocného zesnulého, odbývaly se tyto cesty posledního poctyvzdání, posledního rozloučení s navždy od nás odcházejícím. Květiny, věnce, černé pásy s nápisy.
Byly velké, střední i nízké vozy, před kterými jsme se pověrčivě otáčeli, když jsme je potkali někde na silnici, vozy, jež nám byly symboly smrti, pohybující se to veliké rakve, nahánějící nám hrůzu a děs; báli jsem se jich dotknouti. Nepatřily sem na tento svět. Byly totiž majetkem jiného, nám vzdáleného, námi nepoznaného světa. Uplynuly měsíce a roky. Opět kráčejí lidé za těmito vozy a na nich - dřevo, uhlí
a zavazadla, nábytek - kusy věcí nikdy předtím nežijících, a proto nikdy nezesnulých.
Byl to divný pocit, jenž nás zmáhal, když jsme poprvé viděli tento obrázek ghetta. Divný. Poněkud nás to zarazilo a pomátlo. Symbol jiných světů, hrůza černého dřeva, poslední lože tolika milionů - pojednou ve službě veřejnosti, ve službě každodenních prací z nedostatku jiných schopných vozidel.
A tváře mužů, kráčejících za těmito vozy? Jistě. Zpočátku byly smutné a vážné. "To je náš osud, to je úděl nás, štvaných a věčně putujících." Avšak zvykly si tyto tváře na to, a nejen zvykly, ale počaly se i usmívat, a za nějaký čas zapomněly úplně, že vůz, na kterém jsou naloženy bandasky, sloužil dříve jinému účelu. Opět jsme dokázali, že hlavy nevěšíme, opět jsme si ukázali, že jsme schopni překonat i takovou pohanu.  S hlavami vztyčenými a hrdými! Bijte nás, haňte nás, znemožňujte nás, jistě překonáme vše - když i smrt pro nás ztratila na své tajemné hrůze a pohřební vůz - currus mortuorum - "Hele, Franto, že s tou kraksnou projedu branou a nenabourám ji!"

-ele (zřejmě Josef Stiassny)

TOULKY TEREZÍNEM

Zentralleichenkammer se rozkládá skoro na hranicích Terezína. Je umístěna hluboko ve valech. Její vchod vypadá jako brána pekla. Jen slabé světlo střílen přichází zvnějška. Každou chvíli hrčivě přejede nějaký povoz s mrtvolou a za ním nosiči v bílém šatě. Jejich kroky duní v podzemí. V slepých odbočkách chodeb jsou naskládány prkenné rakve. Některé jsou plné, připravené k odvezení, jiné prázdné. Ty ještě čekají na obyvatele. Takový obraz se zjevil mým zrakům, když jsem šel navštívit tato ponurá místa. Všude vládlo ticho, i ti zřízenci, kteří pracovali vzadu v chodbě, mluvili šeptem. Na všem ležel tísnivý děs smrti. Konečně jsem došel až na konec chodby. Tam právě balili zřízenci mrtvolu. Pohled na to působil hrozivě, protože obrysy byly tak zřetelné, a přitom celá ta postava byla tak nehybná a bezvládná. Když mrtvolu zabalili, vložili ji do rakve a přiklopili víkem. Na to vše dohlížel rabín. Díval jsem se na to chvíli a pak jsem se konečně rozhodl zeptat se na vše pana doktora Bocka, vedoucího této poslední stanice na cesté všech obyvafetů ghetta. "Zentralleichenkammer existuje již od 12. srpna 1942 a od té doby prošlo jejími chodbami 21 000 mrtvol." "A kolik jich zemřelo na infekční nemoci?" ptal jsem se. "To my nevedeme, vím jen, že na tyfus jich zemřelo 120." "Co se děje se zesnulým, když umře? Jak to asi chodí?" "Obyčejně se umírá v nemocnici. Po ohledání lékařem se mrtvola ihned sem doveze. Zde se podle náboženských zvyklostí umyje, oblékne se do rubáše a vloží do rakve. Vše se děje za dozoru rabínů. Po zpopelnění v krematoriu jsou uloženy do uren, pro něž se zřizuje ve valech urnový háj." "Jaké jsou asi pocity zřízenců, kteří neustále pracují s mrtvolami? Zacházejí s nimi již jako s cihlami, nebo opravdu jako s nebožtíky?" "Je to jediné zaměstnání, při němž nemohou pomyslet na odměnu, a přesto svoji poslední službu nebožtíkům berou vážně a také poctivě ji vykonávají. To se též projevilo minulého září. To museli odnést 4000 mrtvol najednou, a ani tehdá neselhali. To nebyla fyzická síla, která je držela na nohou, to bylo něco více." "Děkuji vám mnohokráte, pane doktore, za informaci, ale nebudu vás již déle zdržovati," pravil jsem, a poroučev se, odešel jsem z nitra tohoto podsvětí do zářícího slunečního jasu.

-nz (Petr Ginz)

STREET VIEW