BAHNHOFSTRASSE

Zelezniční vlečka postavená vězni zahájila provoz 1. 6. 1943. Z nádraží v Bohušovicích vedly koleje k Hamburským kasárnám. Bylo tak urychleno odbavování a odjezdy transportů, které napříště nemusely být eskortovány před očima obyvatelstva v okolí ghetta. Ve zdejší "šlojsce" se pak soustřed'ovaly všechny transporty odcházející na Východ.

PRVNÍ VLAK

Jel až k dřevu až žalostně pískal
on nemohl dál, snad nechtěl do záhrobí
a zničit barvy, jež se natírají
za jeho nosem.

Jel krok co krok po nové kolejnici
tři děti veliké jak jejich oči
dívaly se, jak se ta kola točí
a vjíždějí na ulici.

Já zavřel oči, jak srdce vypadal
jež nebije a jež je hnáno parou
a které světu dalo na vybranou
pod kola milý jedu kousek dál!

A kolejnice červi železnatí
ti sténají, poněvadž z svalů jsou
a šeptají si píseň milostnou
ty zrůdo, já jsem živý! Já jsem živý taky!

Hanuš Hachenburg

ČERNOŠI A MY

Před nedávnem četl jsem knihu Harriet Beecher Stoweové "Chata strýčka Toma". Jistě všichni tuto knihu znáte, je to životopis několika černošských otroků v Americe.  Je tam popsáno mnoho hrůz z černošského otroctví, jako bití, hladovění apod. Však nejvíce na mne působilo tříštění rodin. Ve skladišti otroků bylo mnoho rodin, které čekaly na vydražení. Jejich jediným přáním bylo, aby byly prodány společně jakémukoliv pánovi. Avšak ani tomuto skutečně nejmenšímu nároku a přání, jež kladli, nebylo vyhověno. Byli rozprodáni každý jinam, aby se snad již nikdy více neshledali. Tak se prodávalo a zacházelo s otroky, černochy v Americe v devatenáctém století, to znamená tři století po objevení Ameriky. Čím se lišíme my od tehdejších otroků a naše doba od bývalé? Žijeme zde v Terezíně ve skladišti otroků, jsme podobně jako černoši vystaveni bití a hladu. Jediným, čím se snad lišíme od tehdejších poměrů, je nepravidelné a bezdůvodné tříštění rodin. Avšak i na to došlo. Dne 29. 1. 1944 byl povolán transport mladých i starších mužů, synů, otců, bratrů, příbuzných. I my Židé, tito postižení mužové, podobně jako černoši, Tomové aj., snášeli osud klidně a hrdinně, dívali se mu tváří v tvář. Když skutečně 2. III. 1944 nastoupili do připraveného vlaku, který je měl odvézti někam v neznámou dál, stál jsem na rohu ulice s nesčetným množstvím jiných, bych naposled možná spatřil mnoho známých, jiní příbuzných. Tu povolal si otrokář, (oděný v zelený oblek a čepici, vrchního dozorce), by pustil ty psy k vlaku, aby se rozloučili s odjíždějícími.  Zanedlouho vlak odjel.   Po celém Terezíně rozšiřovala se zpráva o slušnosti a soucitnosti otrokáře, jenž pustil své poddané rozloučit se s dětmi, otci, bratry a jinými jim nade vše drahými. Čím se tedy skutečně lišíme od oněch nevzdělaných, černých otroků, dnes, v době největšího kulturního rozmachu uprostřed dvacátého století'? Neztotožňovala by se snad kniha "Mansarda pana Kohna" s "Chatou strýčka Toma"?

Hanuš Pollak

CHVÁLA A HANA

Nastaly okamžiky veliké nervozity, okamžiky strachu. Roznáší se transport – na koho to padne?
Osud si vyvolil některé jedince z našeho celku. Je to kruté. Oč lépe se však odjíždělo našim kamarádům, když si byli jisti, že za nimi stojí jejich přátelé, kteří tentokráte ukázali svoji ochotu a pomohli skutečně, kde se jen dalo. Musíme si povšimnout zanícení, s jakým se vrhl Kengerú do své sociální činnosti. Dělá to sice někdy příliš horlivě, ale dělá to dobře, a ke každé maličkosti, kterou zaopatří svým svěřencům, přidává kousek srdce.
Děkuji jménem těch, kteří odjeli transportem, i těch, které to snad ještě čeká, všem za jejich pomoc ve chvíli, kdy toho potřebují.

-yer (pravděpodobně Valtr Eisinger)

ŠŤASTNÝ OTEC

Sakra s těma transportama je ted' pěknej švic, ještě štěstí, že kluk dostal těžkej zápal plic.

Josef Taussig

LÁSKA VE ŠLOJZCE

Moje drahá, zlíbal bych tě od hlavy až k patě, jenomže máš dvoje šaty a patery gatě.

Josef Taussig

Z DENÍKU ČTRNÁCTILETÉ EVY GINZOVÉ - 28.ZÁŘÍ 1944

Již je tady vlak a oba kluci již nastoupili. Petr má číslo 2392 a Pavel 2626. Jsou spolu v jednom vagóně. Petr je úžasně klidný, strýček Miloš ho obdivoval. Pořád jsem doufala, že vlak nepřijede, i když jsem věděla opak. Co se dá však dělat? Ráno jsme byly s Hankou (moje sestřenice) ještě za nimi u šlojzky. Byl to hrozný pohled, na to nezapomenu do smrti. Okolo kasáren se tlačil zástup žen, dětí a starců, aby ještě naposled viděli svého syna, muže, tatínka nebo bratra. Muži se vykláněli z oken, tlačili se jeden přes druhého, aby spatřili své nejdražší. Celá kasárna byla obležena četníky, aby nikdo neutekl. Ghettowachmani stáli u budovy a odháněli lidi, kteří se přiblížili příliš k ní. Muži z oken mávali a loučili se pohledy se svými příbuznými. Pláč se ozýval ze všech stran. Běžely jsme honem a donesly klukům každému ještě dva krajíce, aby neměli hlad. Protlačila jsem se zástupem, podlezla provaz, který odděloval dav od kasáren a podala Petrovi chleba oknem. Měla jsem ještě čas mu podat skrz mříže ruku a již mne ghettouš odehnal. Ještě že to tak dopadlo. Ted' jsou chlapci pryč a zbyly nám po nich jen prázdné postele.

STREET VIEW

FOTOGRAFIE BAHNHOFSTRASSE

Seznam objektů