Hamburská kasárna sloužila především k ubytování žen, od r. 1943 v nich byli soustřed'ováni zejména deportovaní z Nizozemska. Část budovy byla upravena na "šlojsku", z níž odjížděly transporty do Osvětimi.

NEPODAŘENÉ TOULKY TEREZÍNEM

Kruci, už je půl dvanácté, za chvíli jdeme tisknout a já ještě nemám TOULKY, řekl jsem si, než jsme šli s Rišou tisknout nové číslo VEDEM. – Kam bych se mohl honem zatoulat, aby z toho byl článek asi na 5 dm2? A v tomto okamžiku též vstoupila sestřička z marodky, že prý chce pět lidí, aby přinesli šónkost. Šli čtyři z pořádkové a ten pátý . . honem . . . no třeba ty. Samozřejmě že jsem to byl já. Než podřídil jsem se svému osudu a pomyslil jsem si (dle vzoru velkého Leoše Demnera), že je to lepší než tyfus a že se i z toho konečně dá něco vymačkat. Když nás sestřička sehnala dohromady, přinesla nádobí a pravila hlasem smrtelně vážným: - Tahle nádoba je pro šónkost, tahle pro ikterkost), sem dáte polívku a do téhle nádoby škubánky a do tohodle přijde cukrovka. Nato odkvapila pro menážky. Mínili jsme, že když ochutnáme od každého trochu, že se dosyta najíme. Kotolouč dokonce navrhl založení dišlospolu (dietní šlojzovací společnost). Konečně jsme vyrazili. Cesta uběhla bez zvláštních příhod a bez nehody jsme dorazili do Hamburku), kde je nyní dietní kuchyně. Vzpomenuv si na své poslání i na toulky, pokoušel jsem se ulovit nějaké interview. - Kolik lidí stravuje tato kuchyň? - Nač to potřebujete vědět?
- Já jsem, abyste věděla, redaktor časopisu VEDEM. - Chichichi, redaktor, chichichi, tak když to chcete mermomocí vědět, tak asi 450. Podívejte se, paní, tohle je redaktor. Takovýto způsob rozmluvy mi arci nebyl pochuti, a proto jsem vzal připravenou nádobu se škubánky a vypadl. Seřadili jsme se a vydali se na cestu. Och, které péro jest s to, aby vypsalo veškeré útrapy této strastiplné pouti. Vítr metal proti nám písek, z kýblů lila se nám polévka na šaty a do bot a sestřička si to štrádovala vpředu, protože nic nenesla. Kahšek si liboval, že má nohy v teple, v botech mu totiž čvachtala horká polévka, Metzl mínil rozšafně, že ani nebude poznat, že jsme nějakou polévku vylili. Napadal tam místo ní písek, tak to máme buřt. Komiňas naříkal na svou kýlu a Kotolouč mlčky nesl svůj osud v podobě hrnce s omáčkou a politých kalhot. Když jsme dorazili na místo, byli jsme zničeni na těle i na duchu. Sekli jsme s nádobami, udělali čelem vzad a šli domů. Po cestě se nás ptal nějaký hoch, co má šónkost k obědu.
- Sypané škubánky, odpověděli jsme. - Sypané? Divil se hošík. - Ano, pískem, byla naše odpověď.

-nz (Petr Ginz)

MŮJ NÁSTUP DO TRANSPORTU A POBYT V TEREZÍNĚ

Od měsíce září dostávalo mnoho mých kamarádů povolání k odjezdu do našeho nového působiště. Též já očekával jsem denně výzvu k nastoupení transportu až dne 10. XII. 42 oznámil mně pan ředitel ústavu, kde jsem po smrti mého otce ubytován, že 17. nastupuji do Veletržního paláce. Těšil jsem se na pobyt v Terezíně (málo) protože se shledám s matkou a sourozenci. Loučení se sirotčincem bylo však těžké, neb jsem si uvědomil, že krásným dnům mé volnosti a mého dětství je konec.
Po třídenním ubytování ve Veletrhu opouštěl jsem v 9 hodin Prahu, bych po poslední jízdě vlakem přibyl o 11. hodině do Bohušovic. Na dráze očekával strýček a po hodinovém pochodu došel jsem do Terezína. První 3 dny jsem prodělával tak zvanou „šlojzku“ a pak mi byl předělen byt v chlapeckém domově. Za několik dní jsem byl přijmut jako nejmladší pracovník v zemědělství, kde pracuji až dodnes. Obzvlášť nyní z jara, kdy každá květinka, každý strom po zimním spánku se probouzí k novému životu, je práce pro mne velice zajímavá, neb doufám, že i pro nás nastane též vbrzku nový život, kterého si pak teprve budeme vážit.

Karel Stern

ŠLOJZKA

V družný hovor hned se dali,
když se po ulici brali.
- „Nyní pojďte v šlojzku k nám,“
mluví dále starej Rahn,
„ budete tam obslouženi,
že to jinde jinak není.“
„Tak a nyní půjdu zas.“
Rozloučil se s nimi vráz
naseď do své bouračky
a již řeže zatáčky.
Pepíček si vzdychl jen,
toho chlapa čert si vem.
Jak tak spolu rokovali,
přistoupil k nim člověk malý:
„Teď budete očkováni,
nebolí to mnoho ani,
nemusíte se moc bát,
typhus nebude už snad.
Když pak s sérem ve své pleci,
obráni o všechny věci,
ke kasárnám dál se brali,
(toto vskutku nečekali).
Smutni, bledi ve své tváři
„Ti Židi jsou přec jen lháři,
napřed slíbí hory doly,
pak nás okradou jak voly,
všechny šaty, všechno jídlo,
naše boty a to mýdlo!
Všechno, co jsme s sebou vzali,
ti lotři nám rozebrali.
Zničení šli ve svůj byt,
když řek´ táta: „Už jsem syt
všeho toho utrpení,
kterého ňák konec není.
Vždyť to vidíš, mluvím z duše,
už zas někdo k nám si kluše.“
„Vy jste noví páni z Prahy?
No, nevěšte předem hlavy,
i když je to zpráva špatná,
všechny pomoc málo platná.
Polský transport já vám nesu,
tak jsem běžel, tak se třesu.“
„Pepku, svatá s Jezulátkem,
u nás každý den je pátkem,
tahle smůla nejde dál,“
táta pořád bědoval.
„Tak se na to kouknou, lidi,
vždyť z nás budou polský židi!“

Don.

STREET VIEW