BLOK BV - MAGDEBURSKÁ KASÁRNA

Magdeburská kasárna se stala sídlem rady starších a administrativy židovské samosprávy. Kromě kanceláří zde byly i byty členů samosprávy a sál pro kulturní pořady. Zde byly vyvěšovány i transportní seznamy (seznamy osob určených k deportaci na východ). Dnes v části objektu umístěno Středisko setkávání PT.

UKÁZKA TRANSPORTNÍHO SEZNAMU


Originál transportního seznamu je uložen ve sbírkách Památníku Terezín.

DVĚ VZPOMÍNKY

Lehce, tiše padá sníh. Tanečními kroky víří ve vzduchu křišťálové vločky a jako symbol lidského života pomalu klesají dolů, aby na zemi splynuly s milióny jinými. Je jeden z prvních zimních dnů. Celý jakoby sváteční příchodem prvního sněhu. Zdá se, že si královna Zima usmyslila zahalit Prahu do bílého hávu na oslavu svého příchodu.  Vytrhuji se ze svého zasnění a odvracím se od vyhlídky na zasněžené město. Vtom je z kuchyně slyšet hlas maminky: "Rudlo, pojď už, přijdeš pozdě do školy!" Spěchám do kuchyně; na stole stojí šálek s kouřící kávou a vedle leží dvě do zlatova upečené housky namazané máslem. Je zde teplo, dvojnásob příjemné, uvědomíme-li si, že venku fičí severák. Rychle posnídám, přesnídávku do aktovky, kabát, čepici, pusu mámě a již za mnou zaklapnou dveře našeho bytu. 
Na ulicích je ještě šero a plno sněhu, roztávajícího pod nohama četných chodců, většinou lidí, spěchajících do práce.  Vtom již na mne z protější strany ulice kývá známá postava jednoho spolužáka. Klušeme spolu rychle ke škole. Dopolední vyučování uplyne jako voda a ani se člověk nenaděje a již vychází halasící dav chlapců a děvčat ze školy do zasněžené ulice. Sníh již nepadá, zato však slunce odhalilo svou hřejivou tvář a dotykem svých paprsků změnilo bílý sněhový háv v jiskřící, jakoby tisíci démanty posázenou pláštěnku. Náhle je všude tak jasno a zdá se, že se i lidem v duších rozjasnilo. Leckterý dospělý, když spatří tu sněhovou nádheru, ponoukající seděním zdřevěnělé školáky k tolika nezbednostem, rozjasní svou tvář úsměvem. Po náležité sněhové bitvě pospícháme zkřehlí zimou domů. Tu mě již očekávají rodiče s dobrým teplým jídlem. Po obědě si na chvíli lehám na gauč, kde mě napínavá kniha v mžiku přenese do jiných krajů, plných dobrodružných příhod. Náhle se podívám na hodiny; vida, už je zase pozdě. Ten čas lítá jako vzteklý, vždyť kluci už asi čekají. Honem brusle, hokejka a již spěchám s partou kluků na kluziště. Tam nás uvítá hluk a křik, slyšitelný v křišťálově čistém vzduchu již z dálky. Brusle jsou rychle oblečeny a již kroužíme na tvrdé, hladké ploše ledu, zkoušejíce, zda jsme nezapomněli své umění z minulé zimy. Hodiny, strávené na čerstvém vzduchu a v pohybu, uplynou též brzo a pozdě odpoledne se vracíme unaveni, ale se zdravou barvou na lících, do svých domovů. Večer usínám s vědomím dobře prožitého dne a plánuji nové zábavy, až mé smysly obestře spánek plný krásných snů. Dveře bouchnou, do chumlu chlapců, shromážděných v koutě místnosti, vrazí udýchaný Zdeněk. "Jdou transporty, pánové!" "To bylo fenomenální," říká uštěpačně Erik a kope do stolu. "Prý do Birkenau," praví někdo z davu. "Já jsem slyšel, že do Třince," míní jiný. "Padla bonkeslatrine!" poznamenává apatický Bejček, sedící na kavalci, "to už tady všecko bylo, a zas se to odvolalo. - Já říkám, že z toho nic nebude." "A já vám, kluci, říkám, že tentokrát je to skutečně pravda," ujímá se slova Kaki, "táta prej mluvil s jedním chlapem ze sekretariátu a ten prej říkal, že prej to tentokrát skutečně pojede." "O jé," chytí se za hlavu Orče, "to my určitě pojedeme, my jsme registrovali." "Uvidíme," končí Herbert debatu, "pánové, kdo si jde pro oběd"` Hlouček chlapců se rozchází a všem tane na mysli otázka: Pojede se? A budu v tom? Poledne uběhlo v napjatém očekávání. Ve dvě hodiny vrazí do dveří Honza: "Kluci, první šup už je tady, já se jdu podívat na lajtung, kdo v tom je." Šum, hluk, dveře jsou rozraženy a houf kluků se žene ke kanceláři. Tam již stojí zástup čekajících. Zde je náhle ticho, jen šoupání nohou je slyšet: "Z pětky je jich hodně," říká někdo novému příchozímu tiše. Vtom se otevřou dveře. "Lustig, Blum, Polák Jan," říká Ríša všem těm ustrašeným a nedočkavým, kteří již chtějí mít jistotu, zda v tom jsou či ne. "Z jedničky Kraus," je náhle slyšet. Z lajtungu vychází Honza Kraus, trochu bledý, usmívá se a nese si s podivuhodnou směsí beznaděje a hrdosti ve zdvižené ruce povolání do transportu. Nedělá žádné smutné obličeje či dojímavé výstupy; vždyť dostane-li to už člověk, je skutečně nejlepší říci si "Mejfazu, nedá se nic dělat". Za chvíli jsou již povolání roznesena a dav před kanceláří se rozchází. "Pánové, z prvního šupu jsem sice vyklouz, ale vsadím se, že v druhém visím," říká pesimista Orče s mučednickým výrazem v tváři. Odpoledne ubíhá v horečnatých přípravách. Večer je zrovna litchtsperre, musí se balit při svitu svíčky, která vrhá na stěny fantastické stíny. "Provaz!" volá paní Laubová, která vede při balení hlavní slovo. Za okamžik již tucet rukou podává žádané. Náhle je mezi všemi solidarita, všichni by najednou chtěli pomáhat. Druhý šup a dodatky zde ještě nejsou. Náhle přijde Prcek: "Okamžitě všichni do postelí!" Všichni bručí, komu se už dneska chce spát. Nakonec však jdou. Ležím v posteli na zádech a hlavou mi táhne barevný film Terezína. Vidím šlojsku, ruch, křik, nadávky, pak náhle spálová infekce, pach léků, horečky, pak o půl roku později stojím u kuchyně nad ešusem smradlavých shnilých brambor, každý den k obědu hlad, pak zase strach před Polskem a starostlivé máminy oči při zápalu plic. Má poslední myšlenka před spaním je: A co bude zítra?

ALMUŽNA

Na celém světě, bez veškerých výjimek jsou a byly sociální rozdíly. Účelem mého dnešního článku není, abych se o těchto rozdílech rozepisoval nebo abych zde něco radikálního řešil. Chtěl bych vám jen popsat jen jednu všední příhodu ze solidárního a kolektivního prostředí, v kterém se již delší dobu pohybujeme. Je to naše ghetto, plné intrik, korupce a protekce.
Jednoho dne, tak jako vždy, jsem si šel do Magdeburgu pro Zusatz. Stoupám si do jedné fronty, kde vidím, že budu nejdříve na řadě a čekám. Před mým zrakem se odehrává spousta drobných výstupů, lidé se snaží dostat větší porci, jíní se tlačí dopředu, aby se dostali dříve k výdejně atd. Přede mnou stojí člověk, znám ho již od vidění z Prahy. Byl příručím u jedné potravinářské firmy. Dosti špatně se protloukal životem, ale Terezín mu pomohl. Pracuje v proviantuře a vede se mu výtečně. V Praze chodil nuzně oblečen v roztrhaných hadrech, zde má na sobě krásný anglický oblek, nádherné boty, celkem vzato elegán. Za chvilku odvracím od něho zrak, abych se podíval, jak dlouho ještě budu muset stát, než se dostanu k výdejnímu okénku, když zpozoruji, že k mému známému přistupuje člověk, asi 70 letý, vyhublé postavy s šedými vlasy. Při pohledu na něj si pomyslím: Člověk, který dříve něco byl a znamenal. Dědeček natáhne k mému předchůdci hrnek, drží v pravé ruce a prosebným hlasem praví. „Pane, berete svou polévku?“ Mladík se zatváří, jakoby jej uštkla zmije: „Co si dovolujete? Nemám naprosto chuť ani čas se s vámi bavit, pracuji denně 12 hodin a nemohu se s každým dědkem zastavit a debatovat s ním. Zmizte nebo zavolám  OD.“
Jednání mladíkovo mně dalo úplnou facku. Po jeho slovech přistoupil  jsem ke starému pánovi, vzal hrnek z jeho ruky a pravil: „Ukažte, vezmu vám svoji polévku. Každý není tak dobrosrdečný jak tento pán.“ Ten, co slyše má slova se pohrdavě usmál a pravil: „Ty holobrádku ucucaná, vem si dudlík a nepoučuj starší lidi!“ Neodpověděl jsem. Považoval jsem to za zbytečné. Svoje mínění o něm jsem si právě udělal. Když jsem dědečkovi přinesl svoji polévku, zatahal mě za rukáv a se slzami v očích: „Víte, já mám 2 syny, již starší, nežli jste vy. Jeden je v Austrálii a druhý je v Kanadě. Po válce k nim jistě pojedu. Víte, já měl v Berlíně velkoobchod s kávou a o všechno jsem přišel. Je mi to tak nepříjemné, když musím někoho prosit o almužnu, ale já musím. Vždyť žiji jen ze své menáže a mám takový hlad. Až přijedeme domů, já vám to tisíckrát oplatím. Přijďte určitě. Bydlím…“  
Po jeho slovech jsem se zastyděl. Vzpomněl jsem si, kolikrát jsem jen nevzal starým polévku, kolikrát jsem drze starému člověku odpověděl. To vše se mi najednou vyjevilo. A také jsem si vzpomněl na své kamarády, kteří většinou také jednají tak jako já. A svatosvatě jsem si slíbil, že se v tomto ohledu změním. Myslím, že takového něco by si mohla uvědomit celá terezínská mládež. Vždyť to není tak těžké a oněch pár dní života, kterých ještě dožijí jen bude zpříjemněno. Vždyť stačí jen trochu pevné vůle.

Kapitán.

BRUNDIBÁR

Flašinetář Brundibár - dětská opera, nyní se představující v nekonečné řadě repríz terezínskému obecenstvu, zasloužila si jistě úspěch, kterého se jí dostalo. Nechci se přít o jakost libreta či hudby nebo o její správné či nesprávné režírování. To je koneckonců věcí kritiků a vůbec lidí, kteří se na Brundibára dívají z hlediště. Mohu však říci, že námaha, vynaložená na dětskou operu, nebyla malá a že nebylo lehké zvládnout za poměrně krátkou dobu půldruhého měsíce nacvičování desetičlenného orchestru, čtyřicetičlenného souboru dětí a deseti sólistů, také dětí. Či snad jste už byli režisérem, potýkajícím se s padesátičlennou tlupou junů a dívek lepých, kteří trpí utkvělou myšlenkou, že čím více řevu a legrace na zkouškách bude, tím lépe? Ne - to určitě není lehké a v tom ohledu musím Rudimu Freudenfeldovi vyslovit uznání, neboť se za celou dobu nacvičování rozčilil jenom několikrát, a to ještě se hned udobřil. Já bych tu trpělivost neměl a pochybuji, že ještě někdo jiný by po pěti zkouškách v studiu s celou věcí nepraštil. Tak tedy, abych sledoval Brundibára od jeho vzniku až do premiéry. První zkoušky byly většinou nudné. Přišli jsme na zaprášenou půdu, kde stálo rozvrzané harmonium a kde bylo horko k zalknutí. Sbor si zazpíval dvakrát "Tohle je malý Pepíček . . .", naučil se o sloku víc a zopakoval si "Brundibár poražen . . ." a s radostí vypadl z dusného prostoru, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Zatím kandidáti na sólové role stáli s rozechvělými hlasy před potícím se Rudim a zpívali po něm "lalalalala". Byli jsme napjati, kdo dostane jakou roli a kdo bude říkat na jevišti o pár slov víc. Bylo přitom dost konkurenční zášti a intrik v zmenšeném měřítku, ale konečně byly i role rozdány a začalo se pomalu, ale jistě nacvičovat, prozatím jen zpěv. Zkoušky byly ospalé, i když se některým líbily, a vypadalo to často na to, že celá věc zkrachne. Drželo nás však dohromady jakési fluidum, předzvěst toho, že "až to bude hotový, že to bude prima". Dostávali jsme se pořád dál a dál, dostali jsme i lepší místnost na zkoušení, a tak zájem vzrůstal, na zkoušky chodil každý rád a s jistou hrdostí říkal známým, že "nacvičujeme dětskou operu". Konečně přišel den, kdy jsme ji už skoro celou uměli zpívat. Přišel pan architekt Zelenka a začalo se aranžovat. Snad to bylo tím, že jsme vstali ze svých míst a měli se najednou pohybovat jako na jevišti, nebo to snad způsobil pan architekt Zelenka svým: "Co čumiš, pitomče," nebo "Hněte sebou a nestůjte jako opilí." Faktum je, že najednou vjel do všech život, a ruch, který byl na zkouškách, dohnal konečně Rudiho k hrozbám, že s tím sekne, že když to půjde takhle dál, že s tím nevylezeme atd. 
Naštěstí ho však nikdo nebral vážně, a pak heslo divadelního zákulisí "zmatek nad zmatek" panovalo na většině zkoušek vesele dál. Lehkou práci s nacvičováním tedy režiséři neměli, neb co pořídíte s člověkem, který zarputile zpívá "kdo nechce k mlékaři . . ." místo "k lékaři", nebo s individuem, které zásadně začne zpívat o takt dřív. Takových lidí bylo víc a trvalo delší dobu, než byli vymýceni. Bohužel pozůstatky těchto originálů řádí ještě dnes na představeních, způsobujíce všelijaké kiksy.
V té době nacvičoval již novopečený dirigent Rudi Freudenfeld s orchestrem. Dílo blížilo se nyní již vyvrcholení, opravovaly se již jen maličkosti. Začal poslední týden zkoušek (již v Magdeburku), při kterých nebylo o příhody nouze. K nejmírnějším patří, že nám při jedné z posledních zkoušek v půl desáté večer v Magdeburku zhasli světlo. Co se všechno stalo, tam a říkali: "Já nemám trému, mne nemůže nic rozházet" apod., ale uši jim fialověly strachy, jak to dopadne. Jakmile však zazněly první takty hudby, zapomněli jsme na strach a hráli jsme. A povedlo se všecko. Brundibár - Sára Treichlinger, se postaral na jevišti s řemesly o legraci, zatímco Pepíček, Anička a zvířata přispěli k hudební stránce věci. A sborová ukolébavka "Maminka kolíbá . . ." získala si všecky a sklidila zasloužený potlesk. Však se Rafík Schächter nadřel, abychom ji zpívali hezky. A když jsme dozpívali a sálem hřměl dlouhotrvající potlesk, byli jsme všichni šťastni a spokojení, neboť' člověk je tvor slávychtivý. A také trochu uspokojení z dobře provedené práce v nás bylo.
Nyní o reprízách zpíváme již s rutinou a staráme se hlavně, aby bylo hodně legrace. K tomu se ovšem nepočítají nečekané případy, jako když se uprostřed představení ozve hrůzostrašné zavytí z dvaceti dívčích hrdel a po ustrašených otázkách, co se stalo, se zjistí, že se překotila lavice s něžným nákladem dvaceti zpěvaček. Na jevišti se však mimoto dějí často věci, o kterých obecenstvo ani neví, zatímco se vzadu ohýbáme smíchy.
Brundibár již brzy zmizí z myslí těch, kteří ho v Terezíně viděli, ale pro nás účinkující zůstane jednou z mála krásných vzpomínek, které z Terezína máme.

-ini (Rudolf Laub)

O DĚTSKÉ OPEŘE

Ptal se jednou pan XY svého nadějného syna: "Jak se ti líbilo divadlo?" Odpovídá mu duchaplně synáček: "To víš, tatíčku, bylo to dobrý, ale ta hudba byla trochu jako siréna." Povídá nato tatínek: "A bylo to veselý nebo žertovný?" "No víš, význam to mělo vážný, ale je to legrační." "Ach tak, to se na to musím jít podívat."

(autor neznámý)

Dětská opera Brundibár

STREET VIEW - POHLED OD JIHOVÝCHODU

FOTOGRAFIE B V - MAGDEBURSKÁ KASÁRNA

Seznam objektů