Pole mezi Terezínským hřbitovem a Bohušovicemi nad Ohří. 11.11.1943 sem byli z důvodů útěků z Terezína a problematické evidence nahnáni všichni deportovaní, aby byli přepočítáni. Bez toho, aby jim někdo řekl proč, často s minimem jídla a tekutin zde stáli od časného rána do pozdního večera. K této událostí se ve VEDEM vztahují dvě velmi zajímavé reportáže. Třetí reportáž se vztahuje k práci při budování dřevěných baráků deportovanými v této oblasti a zajímavě popisuje terezínskou praxi při začleňování do pracovních skupin.

PSYCHOLOGIE MASY

Tento nadpis – a myslím, že je tomu tak poprvé – nemá skrývat za sebou povedené či nepovedené teorie o způsobu, druzích a rozlišování psychologie masy od deseti do sta jedinců, od sta do tisíce jedinců a výše. Chci jenom naznačit (a silně pochybuji, že se mi tento úkol povede) to, jak na mne zapůsobila psychóza a nálada davu, moje pocity a vše to (jistě již víte, že myslím odchod z Bohušovické kotliny ve čtvrtek 11.XI.), co bude míti na mne ještě delší dobu trvalý účinek. Je to plané teoretizování o skladbě sociální společnosti lidí, když jsem poprvé uviděl velký fakt. Ráno ve čtvrtek jsem vstal a těšil se na příjemné pobaveníčko po celý ten den. Byl jsem v nejveselejší náladě. Dělal jsem si legraci o zdecimování, poslání do Polska, odstřelení atd. atd.,  co jenom mohla fantazie našich terezínských bonkesmenů vyvzpomenout. Pak jsem nastoupil, zábly mne nohy a bylo mi příšerně směšné, jak se pomalu pohybujeme vpřed, jak matky vezou své krichlingy (batolata), zabalené v bůhvíco a ještě peřinou, dekou, polštářem přikryté v karikaturních kočárcích, sestávajících ve většině případů z koše na prádlo a dřevěných koleček. Pak jsme se dostali na místo, no, a bylo mi směšné bílé krematorium, které vskutku vypadá jako sýpka. Pak jsem se postavil a stál jsem.
Večer. Budeme zde přes noc? Stmívá se. Lidé se tlačí u východu, šuškají. Síchy omdlévají. Zpočátku se mi jenom zdálo, a pak jsem to věděl určitě, že třeba nějaký výkřik, ,,všichni kupředu“, by mohl zavinit netušenou katastrofu. Vše bylo jako nesmírný sud prachu, který se nedočkavě třásl na výbuch. A jsem přesvědčen, že kdybychom zůstali skutečně na místě přes noc, že by se taková katastrofa stala. Všechny síchy by dupaly po sobě, řvaly, převalily se přes závory, vnikly do ghetta, usídlily se ve svých blocích. Začal jsem si pobroukávat Marseillaisu. ,,Tohle nesnesu,“ řekl Benošek, ,,necháš toho!“ Přestal jsem zpívat. Lidé se natlačili k východu, jak jsem již řekl, byli četníky hnáni nazpátek, a zase se tam hnali noví, zkrátka pohyb, který vykonává voda, když se dostává do varu, a než přeteče.
A pak bylo dáno znamení k odchodu. Hrozně jsem se bál ztratit se mezi těmi čistě egoistickými čtyřiceti tisíci, poněvadž ztratit se mezi tak velkým davem by mě hrozně deprimovalo. Lidé se tlačili. Čtyřicet tisíc se hnalo k východu a bylo, jak jsem s Aronem viděl, pouze bajonety drženo na místě. Jistou mou duševní útěchou bylo, že v popředí stál dřevěný barák, na který jsem se díval a viděl, že přece přede mnou je něco pevného, poněvadž dav, který div po sobě nedupal, byl přece jenom vlnící se moře, v němž bylo velmi dobře možno utonout. Heslo: Dostat se domů! Tady bylo bezvýznamné řvát: ,,Proboha, lidi, netlačte se, vždyť se umačkáte!“ ,,Ženy a děti napřed!“ nebo: ,,Pomozte starým!“
I já jsem se konečně dostal domů, ne jako první, a ne jako poslední. Tlačil jsem se, poněvadž se tlačili ostatní, no a protlačil jsem se. To je celkem vše. Že se jedné mamince rozsypal kočárek s děckem, že spousta lidí omdlelo nebo dostalo hysterické záchvaty, vyplývá z výše řečeného. Neodnáším si ze včerejška mohutnou sociální teorii, ale mohutnou sociální zkušenost.                        

Ha-  (Hanuš Hachenburg)

SENZACE KURIOZITA 20.STOLETÍ!
NIC - JEN POUHÉ VYŠINUTÍ Z KOLEJE A JEDEME DÁL

11. listopadu minulého roku - (1943) to bylo. Prý se ztratilo několik osob z ghetta a "vyšší" se chtěli přesvědčit. Není na tom mnoho zajímavosti, ba ani poučnosti, které se nalézá v ostatních článcích, fejetonech a reportážích. Nechci po čtenářovi, aby s politováním řekl: "Chudáci." Ne, smějte se tomu! Řekněte si, 20. století? Fuj! A plivněte se mnou na to vše. Bylo to tedy 11. listopadu.
Tisíce lidí, řadících se časně ráno do obrovských řad před své ubikace. Starší, mladí i nemluvňata v kočárcích. Byla tenkrát zima a jídla málo na ten den. Čekalo se na povel a šlo se. Jak obrovský, téměř nepřehledný pás, točící se velmi nepravidelně dokola. Byli to nemohoucí stařečkové a babičky, nepodobni normálním, vysíleni předčasným vstáváním a tím celým životem, točícím se kolem nich už jako mlžný kruh nadějí. Na chvíli se proud vyrovnal a nastoupili muži a ženy ještě s trochou síly a vytrvalosti, a už také zlhostejnělí a otrávení životem. Pak tu bylo poskakující stádo dětí, vtipkujících, skoro ještě nejrozumnějších, dívajících se na to vše jako na legraci, a nakonec miminka v kočárcích, nevědomá, spící, která nevědí a nevnímají nic, co se kolem nich děje. Za čtyři hodiny jsme byli na místě všichni a čekalo se na to, co s námi budou dělat, poslušně a v pozoru. Procházeli mezi námi s klacíkem, aby se pravděpodobně neumazali nebo nezprašivěli, a často si kopnuli do živého. Stáli jsme vymrzlí, hladoví a vysílení celých dvanáct hodin. Ozývali se nemocní, děcka plakala, staří omdlévali a my jsme nejistě přešlapovali. "Co s námi ještě budou dělat?" ozývalo se. Nic. Nic se neví. Stmívalo se již a my jsme stále ještě stáli, čekajíce na spásu, jako otrok prosící pána, aby jej nezpráskal
bičem. Kolik věřících se tenkrát zklamalo ve svém bohu, v kterého do poslední chvíle věřili. Domnívali jsme se tenkrát, že nás tam nechají zemřít hladem a zimou. Bylo nás 30 000 proti několika, a nic jsme nezmohli. Nestačilo říci jak při revoluci: "Hurá, do nich." Neměli jsme zbraně a všechny by nás postříleli. Byli jsme tenkrát všichni slabí. Kolik možností bylo utéci pryč z ghetta! Nikdo se neodvážil. Najednou jsme všichni chtěli být zase "doma" v ghettu. V sedm hodin již byla úplná tma. Začalo se zmateně pobíhat. Každý hledal poslepu známé, aby se jich zeptal, co to vše znamená, a aby si jim postěžoval. Někteří plakali, jiní se smáli. Plakal jsem ze vzteku. Byl mi život natolik milý, než abych jej měl obětovat těm holomkům. Co jsem si toho tenkrát uvědomil! Nejvíce jsem přemýšlel o své minulosti a ztroskotané budoucnosti. Kolik plánů jsem tenkrát měl a říkal si, jak by to bylo krásné, kdybych je mohl uskutečnit. A ti, co se smáli, smáli se nuceně, aby snad zapomněli na svou zuboženou přítomnost.
Najednou to začalo. Velký pohyb. Jak když se povolí lano a vše praskne. Šlo se kupředu. Kdo dal povel, se neví, ale šlo se. Jak pomalu se valící lavina, která zabijí. Mačkanice. Bylo slyšet výkřiky. Šlapalo se bezohledně po sobě. Každý myslel na sebe. Já, nikdo jiný! Šlo o život. Dovalili jsme se až k barákům, které nám zastoupily cestu. Celá masa se stlačila v jednu hmotu. Nemohlo se dýchat a vše stálo na místě. Každý se nechal unášet, skoro nevěda o sobě. Síla jednotlivce neplatila, kordony, držící organizaci, byly zatlačeny. Existovala jen jedna strašná síla, a to síla celku, nezadržitelná a krutá. Ano, a přece jsme se dostali domů. Nikdo neví přesně jak. Každý prchal, nechávaje vše za sebou. Vyvázli jsme z toho jak moucha z pavučiny s výrazem vyjeveným v tváři, ale zvyklým na podobné věci. Brzy se zapomnělo. Žijeme dál. Bylo to 11. listopadu. Čeká nás snad víc? . . . Ozvěna.

Z. Orče (Zdeněk Ornest)

BARACKENBAU

Před několik týdny jsem byl předvolán na pracovní úřad, jednalo se o práci na (…) planýrování střelnice u Litoměřic, práce s krumpáčem a lopatou. Nástup byl v 6:15 na dvoře v Sudetech, kam se pracovní skupina vrátí večer po 6. hodině, pracovní místo je vzdáleno 6 km, cesta tam a zpět 12 km, 3hodiny chůze. Měl jsem tehdy večerní, typicky terezínské večerní teploty, 37,2 - 37,8 což se u mne projevovalo malátností. Žádal jsem o kontrolní lékařskou prohlídku, při které bylo vyšetřujícím lékařem zjištěno, že jsem 187 cm vysoký, vážím 64 kg a nám zvýšenou teplotu (ve 4 hodiny odpoledne) 370C. Doktor:  „Srdce a plíce v naprostém pořádku. Máte nějaké zvláštní potíže?“ – Předvolaný: „Večerní teploty, celková únava, celková malátnost.“ – Doktor: „Já mám také večerní teploty, a přece“-zde zvýšil hlas-„pracuji.“ –Usmál jsem se, když jsem pohlédl na „práci“ doktora rozvaleného v křesle za konferenčním stolem v chladné místnosti a přirovnal ji k 12-ti hodinám v červencovém vedru, 3 hodiny pochodu a práce s krumpáčem a lopatou. Odvětil jsem, že je jakýsi rozdíl mezi „duševní“ a tělesnou prací. Doktor nepřítomným pohledem na moji holandskou hvězdu, řekl s bohorovností nemocenského lékaře: „Práce schopen. Další!“ Opustil jsem tedy s hlubokou úklonou a pevně rozhodnut, že za žádných okolností nenastoupím svatyni kontrolní lékařské služby pro pracující. Byl jsem tedy přesvědčen, že doktor je onen smutně proslulý typ lékaře, který uzná schopným souchotináře, který klesne mrtev dříve, než opustí budovu nemocenské pojišťovny, lékař, který pracuje jen a jen v zájmu svého zaměstnavatele, v zájmu jeho kapsy na újmu zdraví i života jeho pacientů.
Uplynulo několik týdnů, po oddělení K bylo založeno oddělení B, Barackenbau. Přihlásilo se několik set dobrovolníků, poněvadž bylo řečeno, že lidé pracující v Barackenbau budou chráněni. Ve výzvě (…) bylo výslovně řečeno, že se mohou přihlásiti muži pracovní kvalifikace I, II, III a,b. Byli jsme předvoláni k lékařské prohlídce, stál jsem opět před oním lékařem. Zjistil, že srdce a plíce mám v pořádku, večerní teploty zmizely, přibral jsem navíc 3 kg.  Ale práci na Barackenbau mi nedoporučuje, je to těžká a namáhavá práce. Po delším rozmlouvání a dokazování mi napsal veliké L-leichte Arbeit-a byl jsem odveden. Kamarád  klasifikace I pracující několik týdnů  v Kaumaku byl před příjezdem do Terezína jeden z nejlepších dělníků židovské skupiny u firmy Kapra s luller, - odveden nebyl - neschopen. Nechopen práce, kterou je schopen vykonávat III b. V pondělí jsem nastoupil na Barackenbau. Samozřejmě, že stejnou práci vykonávají muži klasifikovaní p.doktorem, vedoucím oddělení lékařské služby pracovní schopnosti písmeno L nebo S. Není zde rozdílu mezi muži I a III b. Není to uvedeno v žádném seznamu, který jsme vyplňovali zde na pracovišti během těch 3 půldnů již 5x a kde jsou rubriky –dřívější zaměstnání v civilu-, -dřívější zaměstnání v Terezíně,-zvláštní kvalifikace. V naší skupině -8 mužů-uvede parťák svoje dřívější zaměstnání a zároveň zvláštní kvalifikaci - kinooperatér,-jiný-herec, další jako dřívější zaměstnání spisovatel v Praze spisovatel, jiný pianista, zvláštní kvalifikace grafolog. Nevím, k jakým účelům použijí příslušná místa již 5x uvedených údajů. Ale jistě mají ony rubriky svůj účel. Zatím máme 56 kg pytle s cementy, kinooperatér, herec, spisovatel, pianista grafolog, dělník, řeckořímský židovský zápasník z Vídně, pan ředitel z Prahy a já (…). Pod tíhou cementu jsem si vzpomněl na marné a bezvýsledné boje, žádosti a protesty stavebních dělníků aby cement nebyl balen do 50, ale 25 nebo 30 kilových pytlů. Kartel cementárna rozesílá cement dále v 50 kg pytlích, který se často protrhne už při 30 kg, což je v zájmu Kartelu-aby byl zbytečná námaha dělníka-to ty pány přece nezajímá- Barackenbau jako takový.
Nádherná louka obehnaná přirozenou zakroucenou strání, na východní straně Ohří, na západě silnicí-směr Praha, na jihu tratí Bohušovice-Terezín. Pracuje se na dvě směny, první 6-1h, druhá 1-8h. Pracuje zde asi 200 lidí. Skupiny: Špedice: a) místní, b) pojízdné, tesaři, betonáři, elektrikáři, pozemní práce. Pobíhá zde několik rozzuřených pánů věčně něco hledajících a navzájem se hádajících. K radosti příslušníků všech skupin a hlídkujících četníků- Stavějí se baráky a nikdo neví, pro koho se stavějí, ti co stavějí, nemají už ani hodinek - ať již náramkových nebo kapesních,- se od zahájení práce až do odchodu ptají v 5 –ti minutových intervalech těch, kteří jsou majetníky hodin, nebo jsou tak bystrozrací, že vidí na ciferník  větších hodin terezínských: „ Tak kolik?“-„Ještě 6 hodin 55 minut, ještě 6 hodin 50 minut, už jenom 6 hodin 40 minut!“ Pracovat pomalu, slejt se co možná nejvíc a nejnápadněji, zabít čas, nedostat od Poliaka pár facek, opalovat se, nerozbít druhý i poslední pár bot, vynutit si S-chleba a dvojitý oběd-je ideovou náplní a postojem k práci „budovatelů“ tohoto barákového města, dosud neznámých obyvatelů.                                                                                       

Pepek