V budově bývalé školy byl v r. 1942 zřízen chlapecký domov pro 10-15 leté chlapce z protektorátu.
Na půdě probíhalo tajné vyučování dětí, v tělocvičně se uskutečnila některá kulturní představení (Prodaná nevěsta). V domově č. 1 si chlapci z podnětu svého vychovatele vytvořili samosprávu, tzv. republiku Škid, tajně vydávali časopis "Vedem".

Ze vzpomínek Jiřího Kurta Kotouče, předsedy samosprávy „republiky Škid“ (rozhovor s Marií Rút Křížkovou):

Marie: Jak vlastně vypadal takový běžný den chlapců v L 417?
Kurt: Denně jich odcházelo asi 40 na různé práce v ghettu. Byli vybráni z obou nejstarších domovů, z jedničky a z pětky. Sám jsem také chodil od roku 1943 do práce. Nebyla nijak těžká, většinou jsme byli zaměstnáni na zelinářské zahradě v tzv. šancích - opevňovacím valu kolem Terezína. Měli jsme tam alespoň kousek přírody. Dohlížel na nás jen židovský zahradník, velmi sympatický mladík, jemuž jsme říkali Manci; ve skutečnosti se myslím jmenoval Manuel. Občas jsme si mohli ukrást nějaké rajče nebo kedlubnu. Zahradní parta byla ojedinělá i tím, že do práce musela pochodovat pár set metrů po "svobodné zemi", dá-li se tak nazvat protektorátní silnice. Výjimečně byli chlapci zaměstnáváni i jinde - jako Jirka Brady se učil instalatérem a Jan Boskovic elektrikářem.
Marie: Všechny ostatní děti z jedničky, pětky a dalších osmi domovů se zúčastňovaly vyučování?
Kurt: Ano, ale až po dost hřmotném a syrovém ránu. V šest či v sedm hodin byl budíček, pak mytí pod čůrkem studené vody, úklid kavalců, rozdělení celodenních služeb - dozoru a úklidu v místnostech i chodbách, WC, na dvoře. Poté následovala snídaně a nástup k "apelu". Všechny domovy nastoupily na schodiště a vedoucí L 417 Otík Klein přednesl něco na způsob "denního rozkazu". Potom teprve začalo vyučování. Z nedostatku místa bylo i na domovech, ale hlavně na půdě, kde nehrozilo takové nebezpečí vpádu SS. Kdekoliv se vyučovalo, měl vždy některý chlapec strážní službu. Každá třída uměla v případě kontroly esesáků ihned předstírat nějakou jinou činnost, třeba úklid.
Marie: Vyučovalo se systematicky podle nějakého učebního programu?
Kurt: Z těch osmi či deseti učitelů byli jen dva nebo tři profesionálními pedagogy. Nebyly žádné školní pomůcky a do tříd bylo často třeba sdružovat děti trochu rozdílného věku a velmi různé předchozí průpravy. Učitelé přesto o určitý systém usilovali, vzájemně se radili na tzv. pedagogických radách. Vyučovalo se asi 3 až 4 hodiny denně. Ještě dnes si pamatuji na matematiku, dějepis a zeměpis. "Nepovinná" byla hebrejština. Jako všechny děti i my jsme byli někdy velcí rošt'áci, ale přece jen jsme přijali za své heslo našich učitelů, že nesmíme zůstat pozadu za svobodnými školami. Nejraději bych odpověděl tak, že systém byl vytvářen nejen vyučováním, ale celodenním soužitím chlapců s učiteli a vychovateli. Jeho účinnost jsem si uvědomil po návratu z koncentráku, když jsem se ocitl zase v normální škole. Skutečně jsem vlastně nebyl vůbec pozadu.
Marie: Po vyučování měly děti už volno?
Kurt: Po výpravě s ešákem na oběd, který bylo potřeba si vystát ve frontě před kuchyní v Hamburských kasárnách, následovalo ještě opakování probrané látky, to už ovšem bez účasti učitelů. Mohlo být i jiné zaměstnání, z toho nejmilejší tělocvik ve formě fotbalového utkání na dvoře nebo zase nepříjemné "velké gruntování" atd. Opravdové volno nastalo v pozdním odpoledni před večeří, zhruba mezi 16. a 18. hodinou. Řada dětí měla v Terezíně ještě rodiče nebo alespoň nějaké příbuzné, a tak je v té době běžela navštívit do různých kasáren. Po večeři se domovy staly víceméně uzavřenými světy, v nichž se děti před spaním bavily podle svého věku a schopností vychovatele. Ostatně na mladších domovech byla ta večerka velmi brzy, ale my starší jsme "ponocovali". Zhlédli jsme i ta proslulá terezínská půdní představení - kabarety, divadla, recitace, koncerty. Také si pamatuji na výpravy, kde jsme po setmění chodili krást uhlí, jednou jsem na to málem doplatil, protože jsem nemohl vylézt zpátky z jakéhosi sklepa. No a ti "nejpokročilejší" z chlapců se už také ohlíželi po děvčatech. Na kavalcích se pak po večerce, vyhlašované ve 22 hodin, ještě dlouho povídalo, až nakonec i poslední vytrvalci usnuli únavou.
Je potřeba vysvětlit, že to nebylo obvyklé, aby vychovatel bydlel přímo na domově. Vychovatelé měli v L 417 svou zvláštní místnost, kde žili. Už sám fakt, že se Eisinger rozhodl žít s námi - na jednom z "třípatrových" kavalců - skutečně jako jeden z nás, říká o něm více než všechna slova. Byly to kouzelné chvíle, vždycky po setmění anebo po večerce, když se už zhaslo, povídali jsme si z kavalce na kavalec... Eisinger byl skvělý vypravěč, byli bychom ho poslouchali celé hodiny.

BALADA O POŘÁDKOVÉ

Jednou ráno, sedm zvoní,
Marody zas hochy honí,
chce, by oni vstávali,
oblékli se, česali.

Valter Roth, ta hlava líná
na kavalci libě klímá
Leo peřinu mu stáhne
on však zlostně po ní sáhne.

A zařve, snad zimou jat –
„Pořádková, vymetat!“
Pořádková, Kahn a Hácha
z postele se líně štrachá.

Valter, leností jsa zpit
řve – „Pro kávu, pokropit!“
Hácha menážky teď sbírá
a Káně ospale zírá
k Leošku, jak dobrácky
kropí zemi štramácky.

Kahně koštěte se chopí
mete boty, Leo kropí,
šups a bota Rota letí
přímo do samého smetí.
Valter vyřkne slova břitká –
„Zbude – li tu ještě smítka,
-budeš znovu vymetat
naučím tě pracovat!“

Káně mete, když domete
hlavu sklopí, ihned zbledne –
„Nejsem umyt dneska zas
ať mou paměť vezme ďas“
Mýdlo ručník chňap a svěží
v umývárku rychle běží.

Pepek Stastný v domov pad
pořádkovou popohnat,
devět hodin v okamžení
Otík přijde z roboty
pořádek tu ještě není
pro tebe, ty zlobo, ty.

Devět hodin odzvonilo
-Valtr podal demisi
co se dále přihodilo
dovíte se na schůzi.

Akademie.

NEDĚLNÍ VEČEŘE PETRUŠKY GINZERA

Přišla neděle a její večer s knedlíkem a krémem. Na kavalci sedí Petruška a kouká vesele do světa. Náhle seskočí a jde si pro večeři. Když ji sněd, jde shánět Jiříčka Haase, který ještě nemá večeři, aby dostal první nachšup. Když tento dostane, sní ho a chce hned druhý. Dostane se mu i toho a odklidí se s ním do kouta, kde ho není nějakou chvíli ani vidět, ani slyšet. Zatím je večeře dovydaná. V menážní nádobě je na dně ještě plno omáčky z které by se dal klidně vydat ještě malý nachšup. Tu se přížene Ginzero, mrkne do nádoby a povídá: Vymejvám. – Tohle tam zbylo? Děkuju. – Bafne nádobu a chce se zcvrknout. Chci mu v tom zabránit, ale Petruška začne lamentovat a naříkat, že ho o to chci připravit atd. Náhle se mi vytrhne a utíká s nádobou pryč. Pronásleduji ho s Bejčkem, a Ginzero lítá po pokoji, jako expres. Konečně mistrovským vrhem hodí nádobu na kavalec a skočí za ní. Pak začne labužnicky nádobu vyškrabovat, krém mu teče po bradě a takto zřízen ještě vyštěkne na Kummermanna vykládajícího něco o: -mé-čepici.-Když tak o své čepici.-  Když potom nádobu pečlivě vylízal, chce ji jít vymýt. V tom k němu přijdu a dávám mu na talíř knedlík. ON se na mne podívá pohledem nepříčetného člověka a povídá: No, víš ale když tento? – a neví. Pak ale náhle vyjekne: No když mi to dáš, bych to jaksi sněd. Když je knedlík s řádnou porcí omáčky spořádán, podívá se Ginzero snivě kolem sebe a zvolna povídá: No, teď si dám ještě chleba se sádlem. Když konečně do sebe vsouká i tuto pochoutku, seskočí, a s pohledem sebevraha nad kterým by se rozplakal i šutr, jde vymývat.

Baron Prášil

STREET VIEW