L 410

Domov 8-16 letých dívek z protektorátu. Hodně se zde vyučovalo. I starší dívky si po příchodu z práce prohlubovaly své vědomosti. Hodiny kreslení s dětmi vedla akademická malířka Friedl Dicker - Brandejsová. Ve sklepě budovy probíhal nácvik některých hudebních děl.

VZPOMÍNKY

Následující text nepochází z časopisu Vedem:

„Když myslím na ty opravdu zlé roky války a holokaustu, v paměti se mi vždycky vynoří světlý paprsek, jeden jasný bod – náš heim v ghettu, náš pokoj 28,“ začíná své vzpomínky Eva Landová. „V Terezíně jsem byla osmnáct měsíců. V životě dospělého to není moc. Ale v životě dítěte, kterému bylo zrovna dvanáct, to je skoro věčnost. V Terezíně jsem byla vytržena ze svého dětství. Začala jsem být dospělá. Začala jsem přemýšlet. Do Terezína jsem přišla jako jedenáctiletá holčička, a když jsem v prosinci 1943 ghetto v transportu do Osvětimi opouštěla, připadala jsem si skoro dospělá. Heim mi pomohl vydržet hodně těžkého. Tohle štěstí měl bohužel jen málokdo. Z asi padesáti až šedesáti děvčat z našeho pokoje 28 zůstalo naživu jen patnáct. V terezínské hymně se zpívalo: ‚Všechno jde, když se chce, za ruce se vezmeme a na troskách ghetta budeme se smát.‘ Tohle proroctví se bohužel nevyplnilo. Po válce se nikdo smát nedokázal. – Ale na svůj terezínský domov v pokoji 28 vzpomínáme s úsměvem.“
„Jak jsme to jenom dělaly,“ diví se ještě dnes Judith Schwarzbartová, „že jsme se snášely a navzájem si pomáhaly – nějakých třicet holek v tom problémovém věku mezi dvanácti a čtrnácti lety? Že jsme se dobrovolně učily, že náš pokoj byl pořád uklizený a čistý, že jsme si myly vlasy, i když to bylo hrozně nepohodlné. Dnes vím, že Tella, naše vychovatelka, dokázala skoro nemožné. I další vychovatelky.“
„Byly pro nás jako druhá máma,“ dodává Anna Flachová. „Pokoj 28 byl pro nás ochranným ostrůvkem, který nám pomáhal lépe snášet ztrátu domova, mnohým i odloučení od otce či matky nebo od obou.“
Dospělí pracující v odděleních péče o mládež a pro organizaci volného času a s nimi i řada dalších dělali, co mohli, aby pro děti zajistili chráněný prostor. „Chtěli jsme naší mládeži vytvořit domov, místo, kde by je brali vážně, kde směli být nerušeně mladí, kde nebyli nepřetržitě vystaveni řešení každodenních problémů,“ napsal v polovině roku 1943 legendární sionistický vedoucí mládeže Fredy Hirsch ve své bilanci roční existence „jugendheimů“. „Chtěli jsme jim uprostřed hromadné mizérie vytvořit relativně krásný domov.“
Nikdo nemohl tušit, co bude pro většinu terezínských vězňů následovat. Proto šlo jedině o to, zaměřit naději na dobu po válce, připravovat se na ni, a to nejen psychologicky. „Zažívali jsme, že za poslední rok a půl došlo k – pro mnoho z nás nepochopitelnému – přehodnocení pojmů, které jinak patřily v lidském společenství k nedotknutelným,“ čteme ve zprávě Fredyho Hirsche. „Do tohoto světa jsme budovali domovy mládeže. Museli jsme se pokusit ochránit děti před devalvací dobra.“ Končí slovy: „Věřím, že tyto děti budou jednou rády vzpomínat na svůj domov, který jsme se jim v Terezíně pokusili vytvořit. Bylo by hrozné, kdyby tento Terezín znamenal pro naši mládež nenapravitelný duševní a tělesný úpadek.“
Pomyšlení, že život většiny těch dětí skončil v osvětimských plynových komorách, je kruté. A útěchou je myšlenka, že se naděje Fredyho Hirsche splnila alespoň v těch, kdo přežili.

*

„Byla to opravdu výsada žít v dívčím domově L 410,“ píše Miriam Rosenzweigová. „Čas v pokoji 28 byl pro mě nejlepší z celé doby v Terezíně. A je zajímavé, že přestože jsme byly mladé a náš život určoval hlad, zima a strach, zůstaly jsme slušné a poctivé a uznávaly jsme vždycky velmi vysoké mravní hodnoty. A vytvořily jsme si velice hluboká přátelství, jaká by za normálních okolností asi nebyla možná.“
„Myslím, že důvod toho, že jsem tolerantní a umím se spřátelit i s lidmi, kteří mají jiné přesvědčení, spočívá v pokoji 28 v Terezíně,“ odpověděla Handa Pollaková na otázku na vliv Terezína na její další život. „Žilo nás tam v malé místnosti pohromadě asi třicet dětí a všechny pocházely z docela rozdílných prostředí. Některé byly rozmazlené, některé hádavé, některé sobecké, některé hodné a jiné méně – jak už to tak v životě bývá, každý má jinou povahu. A my se naučily spolu vycházet, navzájem si naslouchat. Naučily jsme se spolu žít – protože nebylo jiné východisko.“
V památníku Anny Flachové jsou slova, která jí na rozloučenou věnovala Margit Mühlsteinová, sociální pracovnice dívčího domova, a která se pro Flašku stala nejvyšší maximou chování: „Terezín by nám nebyl ničím užitečný, kdybychom ve svém pozdějším životě utlačovali třeba jen jediného člověka.“
Vypadá to málem, jako by se v té době nikde jinde než v Terezíně lidé nepokoušeli brát výchovu vážněji a v rámci možností usilovněji prakticky realizovat pedagogické ideje a cíle. Bylo to přirozeně jednak tím, že neexistovalo srovnatelné místo, na němž by bylo na minimální ploše soustředěno skoro veškeré židovské obyvatelstvo celého jednoho státu, a tím i jeho duchovní elita – umělci, pedagogové, vědci, sionisté. Především to však bylo možné jen díky tomu, že mezi těmito lidmi bylo mnoho takových, pro které byl život dětí důležitější než jejich vlastní. Lidé jako Fredy Hirsch, Valtr Eisinger, Rudi Freudenfeld, Egon Redlich, Kamila Rosenbaumová, Ella Pollaková nebo – s jedinečným významem pro mnoho dětí – vídeňská výtvarnice a umělecká pedagožka Friedl Dicker - Brandeisová, z jejíchž hodin vzešlo přes tři tisíce dětských kreseb.

STREET VIEW

FOTOGRAFIE L 410

Seznam objektů