Sídlo velitelství tábora - SS-Lagerkommandantur Theresienstadt. Ve sklepě zřídili esesáci tzv. bunkry, v nichž byli zavíráni a mučeni vězni, kteří se provinili proti táborovému řádu, nebo je chtělo vyslýchat gestapo.

KDYŽ JSEM JÁ SLOUŽIL U GHETTOUŠŮ

Protagonisty následující reportáže jsou především členové ozbrojené stráže ghetta a jeden statečný Škidovec, odehrává se nicméně v prostoru budovy komandatury SS.

Stojím na dřevěné desce a po mé pravici stojí 3 ghettouši a všichni čtyři děláme dojem, že hlídáme komandaturu, aby ji nikdo neukrad´.To bylo, chvála Bohu dáno za úkol četníkovi s puškou, který jde krok dopředu a zase zpět, neboť mu jeho životní prostor nedovoluje většího pohybu. Hledím na dveře. Vtom se objeví zamračená tvář jednoho z „milovníků Židů“, sám pán štábní Ullmann a blahosklonně mi kyne, abych přiběhl. Stojím před ním a už se ozývá jeho chraptivý hlas: „Řekni ghettoušům, ať sem pošlou dva na klepání koberců.“ A už mizí v budově. Já radostně přibíhám ke ghettoušům, neboť v duchu vidím, jak klepají koberce. „Tak, pánové, dva se mnou klepat koberce!“ „Co, my?“
„Ano, vy, ale dělejte rychle, on spěchá.“ „Ale to není možné, jak ti to řekl?“
„No abych řekl ghettoušům, aby dva šli klepat koberce!“ „No, jó!“ vydechli ulehčením „to jsi nám měl říci hned.“ „A co jsem vám řekl jinýho?“ „Už je to dobrý, už je to dobrý.“ A oba pánové velice horlivě odbíhají hledat nové oběti. „Tak, pánové, kam jdeme?“ ptá se první dvou mladíků „Musíte na komandaturu klepat koberce.“ „My pracujeme na komandatuře.“ „Dobře, tak jděte. A kam vy?“ zastavil jiného muže.  „Nikam!“ „Tak půjdete klepat koberce!!“ Mlčky mladík přijal svůj osud.
Vtom se sem štrachá šťastný tatínek se dvěma asi 5 letými dětičkami. „Dejte mi legitimaci!“ Pán se na něj udiveně podívá, ale dává mu ji. „A půjdete klepat koberce!“ dokončí ghettouš, když má legitimaci.
„Já?“ vyhrkne pán „to je drzost, pane, to si nenechám líbit, já si půjdu stěžovat. To přece nejde, já pracuji od 5 hodin ráno, teď mám volno, jdu s dětičkami na procházku, manželka je nemocná, děti netrefí samy domů, vy mě tady přepadáváte, myslíte, že jsme v Americe, my jsme tady v Evropě, chlape! Já se tady přepadávat nenechám, tady jsou ještě vyšší instance, než jste vy, ukažte, jaké máte číslo… No, podle řeči je hned poznat, že nejste našinec, vy jste prajzák a prajzáci jsou všichni prasata a…“ „Už dost!“, zarazil ghettouš proud jeho slov, „děti vám odvedu sám domů. A vy jděte!“
A šli jsme. U dveří se mne zeptal četník, kam jdu. „K panu štábnímu!“ byla má odpověď. Stojím v pracovně a hlásím: „Pane štábní, ty dva manící jsou tady!“ „Dobře!“
Vycházím ven a vtom zpozoruji, že ten pán schází. Venku stál onen pán a klepal se. „Představ mně!“ Třesou se jeho rty. „Tak pojďte!“ A jak stojí ve dveřích, vtom do něj strčím a zavřu (za ním) dveře.
„Ale to si od vás přece líbit nenechám,“ znělo ulicí po půlhodince, když se oba vrátili. „Jste drzoun, jste vichtigmachr, jste…“  „Mlčte, nebo si vás zapíšu!“ (zněla odpověď). Na ta slova muž zřejmě zkrotl, vzal legitku a zavolav na Aničku a Petříčka, kteří stáli pod stromečkem, pokračoval ve své přerušené procházce.                                                                                                             

fr.