-a majitel bude blízko,“ myslí si. Tu někdo volá z křoví: „Dobré jitro příteli, jak se ti daří, kam míříš?“ Jim Carter zastaví kanoe a odpovídá? „Milý Dicku, jak se tu bereš“ Myslel jsem, žes nahoře u Medvědího jezera a čekáš na Karibu. Já jedu do Normanu, prodat mé bobří kožešiny. Je jich málo, ale na skrovné zásoby to stačí.“ „Co bas tomu, Jime, řekl, kdybychom nakoupili v Normanu pořádné zásoby, pastě na lišky a ryby a jeli spolu k Medvědímu jezeru? Přijímáš, Jime?“ „Špatný nápad by to nebyl. Přijímám Dicku, ano přijímám.“ „Tady přiraz ke břehu, mám zde mapu. Povíme si kudy pojedem a sestrojíme plán. Po obědě pojedeme do Normanu, večer tam budeme a za pár dní vyrazíme nahoru k Medvědímu.“ „All right, Dicku, ale kde seženeš peníze na výzbroj?“ To je to nejmenší, Jime, o to se nestrachuj, to je moje věc.“ Oba staří kamarádi a přátelé sedli si kolem Dickových map a rozpřádali plány do budoucna. Přejme jim hodně štěstí k jejich podniku.

II. Fort Norman
Fort Norman, největší fort na Mackenzie, se svou vojenskou posádkou a skladišti uvítal oba přátele, Jima Cartera a Dicka Langdona. Po všech pšti dnech, které strávili v této pevnosti, prodali své kůže a nakoupili nejlepčí výzbroj an dlouhý pobyt u Medvědího jezera, kde nebudou mít dlouho spojené s civilizací. Obě kanoe jsou těžce naloženy a vpředu sedí stopařský pes, koupený od indiána mířícího též k severu a který neměl peníze na nejskrovnější potřeby a byl proto nucen Dana prodati, ovšem za hezkou částku. S títo prohnaným rudochem se ještě v naší povídce setkáma. 
12. listopadu 1893, vyrazili oba naši přátelé po Spojovací řece k poslední své zastávce Wincenc Fortu. Sníh byl již jistě 2 stopy vysoký, Ale řeka byla jenom u břehů trochu zamrzlá. Na poslední civilizované stanici, Wincenc Fortu, nechali kanoe a koupili si saně se psím spřežením.