Je slunné, květnové odpoledne. Stadion v Glasgow je přeplněn. Ve čtyři hodiny jsou velké dostihy o cenu Skotska. Je za pět minut čtyři. Koně se řadí u startu. Je tu sedm nejlepších koní země. Jsou sice rovnocenní, ale přesto je většina sázek ve prospěch koní Cyklona a Tornada. Tu přichází ke startu osmí kůň, mezi diváky to zašumělo, tohoto koně přece neznají. Koně jsou však již seřazeni a zazní výstřel startéra. Vedení se ujímá Cyklon Trnado a onen poslední Blesk zůstává pozadu. Jede se deset kol. V pátém kole přidává blesk rychlost. V sedmém kole jsou před ním již jen tři koně. Nyní naství tuchá boj, v osmém kole náhle Tornádo klopýtne, kůň Vítr klopýtne přes něj a též upadne. Blesk, jenž kluše za nimi je krásným skokem přeskakuje a dostává se za cyklona. Je vidět, že blesk napíná všechny síly, aby zvítězil, ale Cyklona nemůže dohnat. Koně jsou již jen asi dvacet metrů od cíle, když tu Blesk vznese se několika ohromnými skoky a vítězí o délku svého těla před Cyklonem, čímž dobývá cenu Skotska.

Jiří Schulhof

ČASOPIS

1. Ivan Polák s Krausem Míšou horlivě časopis píšou, celý den se s povídlaki moří, až jim tváře rudě hoří.

2. Ivča na redaktora si hraje, Grettemu přísně přikazuje, „Tohletomusíš míti, mí-li to hezké býti:“

3. Časopis hodně práce dá, ale o to se redakce postará.

Petr Beck

DIVOKÝ ZÁPAD

Jednu z rána, vyjel si syn rančera Aristona, Kid, za cowboyem Perym, který šel k Mounteinhillu pásti stáda. Rančer John Ariston byl vážen v celém kraji. Měl syny Kida, Jana a Jacka a dceru Peggy. Ariston měl největší ranč v celém kraji a hodně mu toho záviděli. Měl nejvíce kusů dobytka a kuchaře černocha, což v Arizoně neměl každý. Jaohn Ariston byl dobrák a cowboyové se u něj měli dobře. Byl už starší, ale přes to. Vládl pevnou rukou nad rančem. Kid tedy jel lesem za Perym a Tomem a chtěl si nadjeti. V lese však před něj předstoupil mladý indiánský hoch a posunkem ho zastavil. Byl to člen již vymřelého kmene Wahů. Kid sestoupil s koně, indián se jmenoval mladý jelen a sdělil mu, že přítel jeho otce se spojil s psanci a že se chce zmocniti otcova ranče. Kid se po této správě okamžitě vrátil s mladým jelenem na ranč a řekl otci, čeho se dozvěděl. Ariston tedy poslal svého cowboye Ruriho na ranč svého přítele, aby nenápadně vyzvěděl, jeli to pravda. Za dva dny se Ruri vrátil se správou, že přibližně za týden udělají útok. John Ariston tedy začal konat přípravy. Kid byl však nedůvěřivý. Vyptával se mladého jelena, jak se o tom dozvěděl a proč mu toho řekl. „Proč ti toho nyní nepovím, dozvíš se, mám důvod.“ Mezitím se s ním Kid blíž seznámil a stali se z nich kamarádi.

Jim Hilson se svou bandou řádil v Texasu a teď se svou bandou přešli do Arizony. Náhodou se zastavil a ranči Toma Glowsna, „X“, přítele rančera Aristona, s nímž se však nedávno pohádal. Tan mu slíbil pomstu a bylo mu tedy vhod, že mu Jim za řádnou odměnu přislíbil zničení Aristnova ranče. Jim Hilson se měl na ranči X dobře Avšak předák Bill Porter se změnil. Nelíbili se mu Hilsnovi hoši a divil se Tomovi, že je zde hostí. Pořád je pozoroval a o ranč se už tolik nestaral, až mu Tom vytkl, proč zanedbává práci. Jednou večer, když šel Bill kolem stáje, zaslech výstřel, a hned druhý. Bill se zastavil a plížil se k místu, odkud zazněly výstřely. Brzi viděl muže ležícího na zemi. Byl to Rogers, předák od Arisona. Nedovedl si to vysvětlit, jelikož Tom a John byli dobří přátelé. Odnesl Rogerse, ten ale byl mrtev. Nedůvěra Billova k Hillsonovi stoupala. O vraždě věděl jen on a onen neznámý vrah. Za 4 dny dostalo se Billovi vysvětlení. Vyslech náhodou rozhovor Tomy Glawstona s Jimem Hilsonem. Příští noc měl Hilson přepadnout Aristonův ranč a právě vysvětloval Tomovi plán. Na to skočil Bill na svého koně a jel k Aristonovi. Tam jim vyprávěl plán, tak jak jej slyšel. Aristonově dceři Peggy se Bill na první pohled zalíbil a tak se do sebe zamilovali. Příští den se všichni připravili, nejvíce však mladý jelen, jenž měl k tomu své důvody. Pak přišla ona noc. Hilson se svou bandou byli notně překvapeni, když byli obklopeni šerifem a Aristonem. Po kratičkém boji byli přemoženi. TomGlawson, když zvěděl o nezdaru útoku, ujel z kraje a zmizel. Na to nastal nový život na Aristonově ranči a Bill, který převzal Tomův Ranč se oženil s Peggy.

Oskar Pick

HOŠI NA HEIMU

Wassermann Blbý je ten Wassermann, když se na něj podívám, blbost z něho silně září, z jeho těla, z jeho tváří.	Cakynky má na svém uchu, Ta však vadí jeho sluchu. Je to povedený hoch, vypadá jak tlustý hroch.	Když Bengju Hantl hrál, smích se za břicho se popadal. Z cimry největší má uši, jeho šat mu pěkně sluší.
Na bílou ponožku silně se vzteká a myslí si: „Jsem svatý jak Mekka.“ S Gansisty se velmi zlobí, že mu shora svinstvo drobí.	Jirka Hahn tahadlem je, celý den se tričkuje. „Za gebäck já kaše dám, pět ghettogeld ti přidám.“	Velký frajer on je přec, nahý je jak umělec, tahá se po celý den, o svých skutcích slavných jen.

Šulina, Bejk

LESNÍ TRAGÉDIE

Malá veverčí rodinka sedí na větvi stromu a chystá se na výlet. Otec dává ještě poslední napomenutí a matka veveřice jako první přeskočila na jinou větev a za ní malá veverka, která poprvé měla příležitost ukázat svoje umění. A tak se malá rodinka dostala až na okraj mýtinky, kterou museli přeběhnout. Nejprve běžel otec, potom matka a oba čekali na malou veveřičku, ale marně. Sotva opustili starší veverku, spustil se jestřáb a uchvátil malou do svých drápů a odletěl.
Kolik malých veverek přišlo takto o život.

Lora

LEV A MYŠLENKA

1) Byl jednou jeden lev, ten rád pil myší krev, přiběhla myška, tlustá jak šiška, chytil ji král zvířat lev, chtěje z ní vysát krev.	3) Myška hned švarně vyskočila, a k svojí díře uháněla. Jednou chytili běloši lva, přivázali ho za stromy dva. Lev celou noc v zajetí řval, Pouta svá však nepřerval.
2) Myška se hned rozplakala, a o život orodovala: „Pomohu ti králi zvířet, budeš-li toho potřebovat.“ Když takto hrozně prosila, králova packa ji pustila.	4) Jak to myška uslyšela, hned ke lvovi uháněla, zatla zoubky své do lana, tak hryzala až do rána. A takto krále zachránila, myška titěrná a malá.

Maichal Kraus

NOČNÍ POHÁDKA

Tomu, co vám teď budu vyprávět snad, ani nebudete věřit, jak je to nepravděpodobné. Nu – ale nemohu si pomoci. Tak tedy, víte-li pak, co se děje v noci u nás na domově? Ne? Nužr, řeknu vám to.
Když všichni usnou, asi tak o půlnoci, začne tu teprve noční život. Nevěříte? Nu dobrá. Tak tedy po jedenácté hodině přeruší najednou ticho noci křaplavý hlas: „Jsem to ale nešťastný tvor. Ten prach na mně mě tak souží. A ti kluci darebáčci o mne vůbec nepečují. Ne, aby mne utřeli.“ Kdo je to, co myslíte? Nevíte? Inu budík, chuděra – a už se rozlehnou domovem hlasy, úplná mela, jedna věc vám křičí přes druhou. Ale snad si nemyslíte, že se může bavit každá věc s každou? Co vás napadá! Takový titi Hurvínek by se nebavil s nádobou na mléko, nebo takový Pupek s koštětem! Kdepak. Panečku, to jsou úplné kasty. Ta nejvyšší, nejvznešenější je titi. To je terno! Nižší je už kasta burclíků a dek a pak již to de za sebou – kasta nádob, šatů, bot, sešitů, poliček, jídla atd. A kdo myslíte, že všemu velí? Inu budík, šibal jeden!
Tak tedy, když už víme, jak to všechno chodí, vrátíme se opět do té změti hlasů.
„I jen si nenaříkejte,“ kárá budíka nádoba na mléko, „jste sice náš starosta, ale kdybyste viděl mne…“
„S váma se osobo, nebavím,“ odsekne budík, „vy jste teprve zašpiněná, vy se radši starejte o sebe. Ale ty kluci hromský…“

V tom se ozve hrozný pískot apínek, které jsou právě v cizích rukou. „Seblali nás, ukladli vod Fledynky, my ceme domů!“ Petr se dal dokonce do breku, ale Feldy, to je hrdina. Pokoušel se vylézt z pouzdra, ale marně. Dal se tedy též do breku.
„No, no, chovejte se tak, jak se na nás sluší!“ Káře je Cvokeš Prasenschwein, visící pod lavorem na hřebíku.
„I ty mlč!“ Křičí na něj slon z Marcelovy krabice, „tebe bych sežral jako nic!“
„Ale pánové, takové rozpory v našem řádu…“

…chlácholí rozvaděné titi Tomášův pupek. „Hele, takový čuně nás chce napomínat“ chechce se Cvakoš. „Našince neurážej,“ zlobí se Šnukas s Pupkem, „takové urážky si zakazujme.“ „Vy zajíci zas střihejte ušima a zalezte do ešusu,“ provokuje slon, „kam se na nás hrabete?“ Ke třem utlačovaným zajícům se všek přidá Šulinův Bucel a vážně pronáší: „Hele, nač se hádáme? K čemu to vede?“ Do sporu se ale vloží obeztiti Šimlův čokl, který vztekle zavrčí a skončí spor těmito slovy? „Esli nebudete ticho, tak vás sežeru, haf!“ U kamen se ozve plačtivý hlas koštěte: „Tak mám smutek, včera spálili mou kolegyni žlutokošťku. To měla za ty zásluhy. Tak dlouho se plazila po zemi a drásala své tělo, až z ní zbyla jen tyč a včera ji spálili. A vida, to mě jistě taky čeká.“ Zakončila svou řeč mohutným vzdechem jdoucím od nejdolejší štětiny až po držadlo. „I nevzdychej tolik! To čeká všechny,“ bručí zbytek žebříku, „po mě a po mém bratru (dej mu bůh věčnou slávu) tak dlouho ti sloni chodili, až to můj brácha, protože měl slabou páteř, nevydržel a poroučel se. No a vidíte, taky ho v krematoriu spálili.“ Žebřík si smutně odfrkl a myslel při tom jistě na smutné věci. Ale kamna, ta se do něj panečku pustila: „Co? Já a krematorium. Ty pahejle, ty mě neurážej! Já jsem počestné kamna a nespaluji mrtvoly, ale dříví!“ Ale teď jste měli slyšet tu melu! Kavalce, stoly, lavice, skříně začaly řvát, že nejsou potravou kamen, a že jestli se chtějí kamna tahat, aby se na ně nezřítila knihovna. Jelikož se však poličky při tom křiku otřásali, nelíbilo se to zase věcem na nich. Zvláště se rozčilovaly ešusy. Hlavní slovo ovšem vedl slovo Anna Koretz: „Hele ty klády, jak se třesou, jako by nás shodit chtěli! Tak to ani neumí. Suppe, Zgebouš nebo Krůca.“ „Taky to říkám,“ na to výbušný ešus Marcela, který lil ze dveří na lidi vodu. „Hromský poličky, všechny je spálit!“ „Tak a to byste byly na zemi,“ pošklebuje se Bejkova polička. Do tohoto rumlu se vloží vážný hlas Ťutínka: „Panstvo, neračte tolik řvát. Je-li to zapotřebí?“ „To nás není co?“ Pochvaluje si Žužu. „Jo naše kasta se snese,“ brumlá květináč. „Jo, ale jen od tý doby, co jsme chráněni lichtspere,“ opravuje Ťutínek. „Jo, my jsme rod,“ chechtá se Ťuhic. „Ta lichtspere by měla jednou přijít,“ ozve se náhle žárovka, „to bychom si odpočinuli, ó, jé.“ „Nehřeš, paní žárovko,“ zlobí se zrcadlo, „po tmě by se nemohl nikdo do nás dívat. „Inu ulejváci, frajeři,“ odplivuje si velké kladivo, „visej celej rok na zdi, a my? Šmejdíme po světě a dřeme jako dobytek!“ „Vy nemrznete jako my,“ ozve se za pokrývkou okenní tabulka, „venku je mráz až hrůza!“

Zgabaniny

OBĚTI MOŘE

32° 20’ západní délky a 45° 3’ severní šířky. „Ano, je to zote,“ praví lodní důstojník a pohlédnuv ještě jednou na sextant odchází směrem ke kapitánskému můstku.
Před sedmi hodinami klesla v těchto můstek francouzská ponorka „La Fontaine“ ke dnu. Na křižníku rachotí řetězy a velký potápěčský zvon je připraven ke spuštění na pomoc potopené lodi. Na kapitánův rozkaz vstupuje do něj šest námořníků ve skafandrech. Velké šedé vlny omývají zvon, jenž se pomalu noří do vody. Jsou 4 hodiny 35 minut. Tam někde hluboko dole v kalné vodě leží nešťastný vrak. Potapěči hledí upřeně do vody. Všude kolem nich je nepříjemné zelené přítmí. Tlak stoupá, jsou v hloubce 70 m. Před oknem se mihne oblé tělo velryby. Po chvíli se zvon zastavuje. Ozve se mikrofon. Kapitán jim rozkazuje, aby vystoupili. Muž po muži vystupují námořníci ze zvonu a mizí v oblacích bahna, které se jim zvedá pod nohama. Před nimi se mihotavě rýsuje silueta vraku. Pomalu tápají po měkkém a pohyblivém dnu. Konečně dosahují „La Fontaine“. Připoutají ji ke zvonu a na signál se zvon odlepí a pomalu je zvedán výše, táhne za sebou vrak. Na křižníku je velké vzrušení. Když zvon přiváží k boku lodi a vrak ponorky napolo ponořený, houpá se na vlnách. Je tomu již 9 hodin, co se potopil. Je ještě někdo z její posádky naživu? A jestli, v jakém stavu? Poklopy do „La Fontaine“ jsou vypáčeny a kapitán s lodním lékařem a dvěma námořníky vstupují dovnitř. Na podlaze leží dvavet mužů s křečovitě staženými rysy. „Zadušeni,“ klidně konstatuje lékař. Moře burácí…

Honza Koretz

ŠTVÁČOVA TAJNÁ VYSÍLAČKA VOLÁ...

„Haló, haló! Oznamuje se všem posluchačům truchlivá zpráva, že se pan Jiří Gans, Pepíček Běhavý a Míša Strnitz nastydli, když se dozvěděli předevčírem ráno, že bylo celou noc otevřeno okno. Rozpředli na toto téma večer debatu, která se změnila v hádku mezi nimi a spojenými silami Feldmanna s Mydlajsem, k nimž se přidal i ostatní hoši. Hlavní slovo vedl Jiří Gans proti Feldmannovi. Pan Gans si usmyslil spolu s Pepíčkem, že dokud bude otevřené okno, se budou bavit. Feldmann s Mydlajsem opět dělali opak. Oni se totiž bavili, když okno bylo zavřené. Pak se ještě asi ½ hodiny rušně rokovalo, až se Mydlajs (ze šlofeských důvodů) sebral a šel k Otovi žalovat. Dály se zázraky. Nyní přijde to hlavní.
Pan Jiří Gans s panem Běhavým byli na hlavu, povídám na hlavu poraženi. To bylo něco úžasného.
Dále se oznamuje, že pan Strenitz se nemyl z tohoto důvodu. Měl chudáček před rokem exudát, zápal plic, spálu atd. Studená voda dle jeho mínění škodí tělu, hlavně tak choulostivému, jako je jeho. Jinak je velmi čistotný. Prosím, je tak úzkostlivý na své tělo, že nosí pod košilí i pod pyžamem stejné tričko.
Konec vysílání, v příštím čísle pokračuji.“

TÝDENNÍ PÁS - KLÁŠTER SVATÉHO OTY

Kdo by si pomyslil, co si Ota vymyslil: Ráno vstávat o půl sedmé, zaměstnání do poledne, čas do jedné při tom máme, do dvou „šlofíka“ si dáme. Odpoledne práce dosti, řevu, hluku do sytosti. „Vždyť nepřijdem trochu na vzduch, dýcháme jen v místnosti puchu.“ Toto všechno ještě není, naše strašlivé trápení: tak hezky je vždy venku, když máme černou hodinku. Půl páté, zvon udeřil, pan opat nás propustil,

rozprchnou se chovanci, na gebäck na šanci. K maminkám se kouknou též, přitom hledí však na věž. Lhůta přísná v sedm vždycky, klášter volá: „sem jeptišky!“ Z chovanců pot jenom stříká, opat Ota přísně říká: „Boty řádně vyčistěte, do postelí ulhněte!“ V osm hodin jako puky, chovanci jsou zavinuti. Detektivka napínavá, příležitost ke snu dává. A tak v devět v klášteře hrápání ponuře.

Zgega

Přečtete si více článků z rubriky Týdenní pás.

UČENÉ POJEDNÁNÍ O ZRCADLECH

Zrcadlo, latinským názvem opoččum, hebrejsky či anglicky mirror, vyskytuje se všude tam, kde jsou lidé zvědaví na své obličeje (to jsou většinou frajeři, nebo ti, co vypadají hodně blbě). Zcadel je hodně druhů, a jedny z nich jsou visací. Tento druh se vyznačuje v prvé řadě tím, že když se někdo do něj chce podívat, může se vsadit, že ho nenajde. Jedno z těchto zrcadel se nalézá též v našem domově. Toto mizí zásadně periodicky a vždy v pátek, když se chce člověk vyparádit k néševu. Nějaký horlivec, který se chce mermomocí vidět, zašpurtí si to k Frau von Pkongel, která ho ovšem vyhodí, může být přesvědčen, že ho má Herbert Grotte pod svým protektorátem. Ale nemyslete si, že naše zrcadlo je jen nějaké obyčejné zrcadlo. Macecha Sněhurčina, měla kouzelné zrcadlo, ve kterém se jí zjevoval duch, ale co je to proti našemu zrcadlu. Když se do něho dívá takový Oskar Pick, nebo Lévuš, neobjeví se v zrcadle duch nýbrž vůl. Také se tak objevuje někdy žralok, To když přijde Mydlajs od zubaře. jinak je to zcela pokojné zrcadlo a má to štěstí, že ještě nebylo rozbito. proto mějte před ním úctu a dejte pozor, aby jste ho nerozbili.

Vaše Košule

ZEMĚ MILIONŮ

Andy a Johny vyskočili, chytily revolvery a již běželi směrem výstřelů. Zaběhli za skalní roh a tu uviděli muže ležícího
na zemi, byl střelen do ruky a do prspu. Prozradil jim, že se jmenuje John Smith a že přišel hledat zlato, avšak že v horách slídící bandité přepadli jeho srub, zajmuli jeho sestru, a odvedli ji do svého doupěte. On se tam vypravil, vysvobodil ji, ale lupiči ho nyní přepadli, postřelili a sestru odvedli zpět. Po těchto slovech je ještě prosil, aby ji vysvobodili. V následující chvíli omdlel. Odnesli ho do chaty, ale přes všechnu jeho péči za několik hodin zamřel. Vykopali hrob a pohřbili ho. Andy a Johny se tady po různých přípravách vypravili za bandity. Vzali s sebou pušky, trochu jídla a šli směrem do hor. Šli asi hodinu, když přišli k malé říčce, dali se proti proudu. Údolíčko se na obou stranách úžilo a to říčky byl velmi hluboký a prudký. Tu náhle přišli k místu, kde údolí končilo. Kdyby chtěli jíti dále, musili by vstoupiti do říčky. V tom spatřili přicházeti jakéhosi muže. Oba rychle skočili do křoví a pozorovali,
co se bude díti.

Schulhof