Níže si můžetepřečíst zajímavé krátké příběhy, které se váží k životě v Terzíně a na heimu v domově Q609.
Pravidelné rubriky vázající se k životu kluků najdete zde:

BITVA

Honby začala. Postavili jsme tři mužstva. Otázky mají všechny skupiny podobné. Mám zjistit stav CIII a nějaké údaje o Gebäudeältestrovi B IV Langrovi. Sedíme pávě s Jirkou Grossem v jeho kanceláři a čekáme až bude volný. Baví se nějakým pánem o šmelinách a krádeži chleba. Je to opravdu zajímavé, sledovat ruch v kanceláři Gebäudeältestra. Všude plno nápisů a vyhlášek. Již zde jsme čtvrt hodiny a stáváme se netrpělivými. Najednou se otevřou dveře a oběví se gebäudeinspektor Lang. Obrátili jsme se na něho on nám vše, co jsme potřebovali pověděl. Při zjišťování getouše číslo 2, vyhoili nás z Hauptwache a taktéž z Wachstube v BV, Nějaký gaťák nám dokonce řekl, ať nám Krämr nedává tak blbé otázky. Skleslí na mysli i duši šli jsme do heimu a na cestě nám to čistou áhodou nějaký ghettovachman řekl. Náš heim se umístil na 2., 3. a 5. místě. Po soutěži se však rozhodlo, že Rolf Libberstern, jelikož učinil šmelinu, bude potrestán. Pepa svolil vykonání trestu, a to hobla. Vhrnuli jsme se do C heimu, kde nás však obrovitý Jelínek a Jura Steiner jednoho za druhým vytlačili z místnosti. Na chodbě jsme se začli prát a já na něho najednou skočil a strhl jsem mu jeho černou kozáckou čepici a již jsem pelášil na balkon. Jura Steiner mě však dohonil a já hodil čepici klukům. Jura mě pronásledoval až do D heimu, kde mě chytil a dal mi pár na kokos. Poté učinil nápor na náš domov, kde byl přivítán kaštany. Nejvíce to odnesl Kurt Reiner, který není ještě zcela zdravý. Jura s ním praštil o knihovnu, až se rozlétla. Ležel pak obklopen doktory a sestrami dole na kavalci a bylo mu velmi zle. Jura Steiner se však pomstil a vniknuvše do heimu, ukořistil asi 3 hochům čepice a dodnes je nevrátil (my tu jeho ovšem také ne).

Michal Kraus

4. SCHŮZE

Dne 23. února byl slavný večer, neboť měl aeltestenrat čtvrtou schůzi. Jelikož nám Ota řekl, že do madrichárny nemůžem, rozhodli jsme se, že budeme schůzovat u mne v bejváku.
Nejdříve jsme se všichni usadili v koutě na mé posteli a Pepíček řekl: „Zahajuji čtvrtou schůzi,“ a poněvadž Krůca nebyla na poslední schůzi, prohlásila chladnokrevně, že minulá schůze neplatí a všichni jsme se začali hádat, je-li minulá schůze platná, nebo ne. Hádali jsme se o tom tak dlouho, až jsme se všichni váleli smíchy. Ovšem odnesla to postel a polička. Tento spor skončil tak, že Ivan řekl,že nebude čtvrtá, ale třetí a dostal se do hádky s Pepíčkem o tom a konečně, když Krůca, Tomáš a já, jsme jim domluvili, přestali. „Tak už bychom mohli něco dělat,“ozval se Tomáš. „Ano,“ řekl jakýsi hlas z kouta, „Tomáš má pravdu.“ Pepíček se natáhl na postel a řekl: „Já jsem zde bez ducha.“ Ivan odpověděl z kouta: „Já tu zas nejsem tělem.“ (On byl totiž na své posteli a skrze ručníky mu koukala hlava.) Asi pět minut jsme tak blbli, pak přišel Ota a ptal se: „Je již schůze skončena?“ „Ano.“Odpověděli jsme, ale v tom již přišel Heinzek, který byl uvítán bouřlivým řevem, a tak se aeltestenrat rozprchl do postelí.

Šulina

BETREUEŘI

Přemýšlím, co mám napsati a hle už mám myšlenku. Vylíčím vám vše o madriších neboli betrojeřích. Hlavní postavou na našem domově A je je George Fränkl. Vládne nad námi tvrdou rukou, ale obstarává vše, počínaje budíčkem a konče skříněmi. Jak se ukázalo, je velkým nepřítelem svinčíku, neboť 1. listopadu v 8 hodin 10 minut nastala chvíle, kterou si bude každý pamatovat. odneslo to sklo, peřiny a nepořádek měl být do pěti minut odstraněn. Další nebudu o Jirkovi vypravovat a převedu řeč na Ritu. O pořádek a jiné věci se starají Btreuerky a jednou z nich je Rita. Jako každá žena vládne mírnou rukou a u ní není výjimka. No a teď je na řadě Pepa, který je hotový všudybyl a všude je jem minutu. O vaření se stará milostpaní Ledererová a Flussrová Vedoucí puckolony je Taute Oumy, které jsme vyšlo-li koště a když řekla, že nebude dělat orotseumy, tak jsme jí ho ochotně vrátili.

V dalším čísle nashledanou Mydlajs

HÁDKA

V poledne chodím k matce, abych si snědl oběd. V pokoji u matky bydlí dvě malé děti, Petr a Pavel. Petrovi je asi 5 let a Pavlovi 3 a půl. Tito dva se stále hádají. Taková hádka vypadá asi takto: Pavel sedí na posteli a řekne: „Kyš to je můj papír,“ přičemž ukáže na papír, který drží v ruce. Petr chytne také nějaký papír a odpoví: „Kyš já mám hezčí papír.“ Potom Pavel řekne: „Kyš já mám Míšu.“ (To je medvídek.) „Já mám také Míšu,“ odpovídá Petr, ačkoliv jej nemá. „Nemáš,“ nato Pavel. „A já ti ho seberu,“ říká Petr. „A já ti dám facku,“ odpovídá Pavel. „A já tobě také,“ praví Petr a již jde k Pavlovi. Pavel již čeká a dá Petrovi facku. „Bébéé, tys mi dal facku, já ti to oplatím, já tě dám boXXXa,“ brečí Petr a kope a boXXXuje Pavla. Když asi již 5 minut oba hrozně brečí a křičí, přijde Petrova matka, dá Petrovi facku a řekne: „Copak si nenecháš nikdy říci a budeš k Pavlovi stále lézti?“ A odvede ho. Zatím Pavlova matka si bere kabát a odchází. Pavel se rozbrečí a vyběhne za matkou ven. Za chvíli se Pavel vrátí a sedne si na postel a hraje si. Tak dopadla hádka dvou dětí Petra a Pavla.

Šutina

ZÁVIST

Jdu do dietní kuchyně. Cestou se zastavím. Proč? Abych pozoroval. Co? Závist a hlad. Několik žen stojí u kuchyně a žebrá. kolem nich míjejí lidé jdoucí pro jídlo. Ženy se na každého lepí. Prosí…Mají hlad. Jeden pán, Čech, jdoucí pro jídlo nebere polévku. V okamžiku, kdy se jedna žebrající žena zeptá? „Nehmen sie ihre suppe?Ich habe hunger.“ A pán odpoví „Nein.“Má kolem sebe všechny ponížené. Pán je v rozpacích. Komu má dát polévku? Snad bůh pomohl. Opodál stojí žena. Suchá, vetchá, vyhladovělá. Pán ji zahlédne a jde obklopen ostatními ženami k ní. Vezme od ní hrneček na polévku. Paní je Němka. „Proč to nedáte mně? Vždyť já jsem také Češka, jako vy.Nemyslíte ani na své!“ ozve se za pánovými zády. Pán, ač je Čech, je šlechetný. Proč má drásat srdce té, která přesto že má hlad, nezapomíná na čest.

Tomáš Gans

ZHOUBNÁ NEMOC

Asi před týdnem se rozlehla celým ghettem strašná zpráva. Případ skvrnitého tyfu. Zvýšená opatrnost. Strach.
Nemocí byl nakažen, již ve městě kde bydlil muž, který tam byl uvězněn ve věznici. Když přijel do Terezína, byl úplně zavšivený. Bacil skvrnitého tyfu měl již v těle, když přijel do Terezína. Den předtím, než lékaři zjistili nemoc, byl muž přepaden vysokými horečkami. Příští den mu naskočili vředy a již bylo zjištěno, že má skvrnitý tyfus. Osazenstvo pokoje, kde muž bydlil, i obyvatelé sousedního pokoje, byli dáni do karantény, která bylo v 2. dvoře Lambusáckých kasáren. Pokoj byl vyplynován. V noci na třetí den choroby nemocný zemřel. Nová nemoc se zatím nevyskytla, a doufejme, že se již žádný případ skvrnitého tyfu nevyskytne.

Váš Tomáš

ZTRACENÁ MENÁŽKA

„Sakra, kde je ta menážka?“ Nadává některý maník z heimu A, když zjistí, že eskarta zmizela. Začne hledat po celém domově, na posteli rozhází večeři, ale menážka nikde. A když už je celý unaven, tak to teprve začne. Jít si pro helerinku. Na Tundstelk, zdali tam není, na kripo a ještě na jiné terezínské úřady a když tam nikde není, potom teprve na menagedrenst. Tam se postaví do fronty na dobrou hodinku. Když konečně přijde na řadu, dostane ponaučení, že si to má nechat podepsat od Zimmeraldesta a že musí přinést legitimaci do ZKK, která je u Hausäldestra. Nuže maník strašlivě zotráven si to žene opět zpět. Když si to vše obstará a oběhne, najde svoji eskartu, kterou hledal, někde pod slamníkem. Proto si na menážku pozor dej, a nikdy, nikde ji neztrácej.

Petr Beck

ZTRACENÁ RUKAVICE

Je 13. listopadu. Ve čtvrt na čtyři se hraje zápas Aso – Atid. Nastoupili jsme. Hahn chytal a vypůjčil si ode mne rukavice. O půl šel do útoku a rukavice položil za bránu na kabáty. Při zápase vlétl jednomu hráči do obličeje míč. Tomáš Gans ho posadil na kabáty a přikryl ho. Zápas skončil 2 : 1 pro nás. Šli jsme za bránu a oblékali jsme se, a tu jsem se zeptal Hahna, kde jsou rukavice. Jedna ležel na zemi, ale druhá tam nebyla. Prohledali jsme celou baštu, ale rukavice nikde. Hlásili jsme to Bobymu, ale ani tam nebyla a tak jsme zklamáni odešli. Ptali jsme se všech kluků, ale nikdo ji neměl. Marné bylo všechno hledání a shánění a Hahn mi dal své rukavice. V půl páté jsem se šel s Mydlajsem koupat. Mydlajs si utahoval pumpky, a najednou vytáhl onu nešťastnou rukavici. Vykřikl jsem radostně a již jsem chtěl běžet domů, to zvěstovat Hahnovi, Ale pak jsem si to rozmyslel, neboť jsem mu to chtěl řici večer. Večer však nikde nebyl. Bál se totiž, že přijde moje maminka a vynadá mu. Tak skončila historie mé rukavice.

Jiří Schulhof

HROZIVÉ POSTYVY V Q609

Náš proviantník je Arnošt Schlechet. Je mu asi 18 let a má dvě vlastnosti, které ho úplně reprezentují? 1)je velmi ješitný. Když přijde do heimu, je vyparáděn, jakoby šel zrovna z rande. 2)Je velmi vzteklý Zvláště se vzteká , když někdo nechá otevřené dveře u kanceláře. Jednou se stalo, že jsme šli fasovat, ale v kanceláři byli již nějací kluci a Schlachet nás vyhodil. V tom přišel Mydlajs a docela klidně otevřel dveře. Schlachet vylétl a hrozně zařval (on totiž chce vždy vypadat, jakoby naháněl hrůzu): „Co tady děláš? Ale ať už jsi venku, nebo to s tebou špatně dopadne!“ Mydlajs přiražen dveřmi pískl: „Vždyť jsem já nic neudělal, co se stalo?“ Chvíli jsme čekali a pak jsme otevřeli nanovo a Schlachet se rozčíli nanovo. Nadávky, kterými nás zahrnoval, nebudu popisovat, poněvadž nejsou slušné. Rychle jsme zavřeli, otevřeli znovu a utekli. Schlachet přišel nahoru, nadával a vyhrožoval, že nedostaneme chléb a nakonec řekl, abychom si ho šli vyfasovat. Další člen madrichárny je Heinz Alt. Je mu asi 25 let, je urostlý a má černé vlasy. Je velmi neoblíben. Má obrovské díry na punčochách a špinavé nohy. Víc o něm nevím. Pak je zde Karel Bermenn. Je velmi oblíben a umí skvěle zpívat, Je to starý mládenec a je mu asi 33 let. Tím končím další část madrichů.

Anonym

JAK BOUCHÁM S CHLEBEM

 „Chleba, chleba fasovat!“ Zazní chodbami Q 609. Hlas Oty Lederera oznamuje, že se zas jednou fasuje toužebně očekávaný chléb. Ihned se odebéřu s jedním z chlapců pro něj. Když se opět vrátíme, vezmu nádobu a jdu pro cukr a margarín, který se zároveň fasuje. „To je ale šťastná náhoda, že se fasuje vše najednou říkám si, „musím si ti tentokrát rozdělit, abych vystačil.“ Když jsem vše vyfasoval, vrátil jsem chléb, který jsem si vypůjčil, načež mi z fasungu zbyla asi čtvrtka. „To bude asi těžké, vystačit se čtvrtkou chleba,“ říkám si. „No šestnáctinu sním hned a zbývající tři šestnáctiny si nechám.“ Neodolal jsem, abych si tu šestnáctinu nenamazal margarínem a neposypal cukrem. Chutnalo mi to velice, a proto jsem se rozhodl, že si ještě ukrojím a netrvalo dlouho a čtvrtka chleba s 2 dkg margarinu byla v prachu. „Schovám si aspoň zbývající cukr,“ prohlašuji. Zabalil jsem jej a položil na poličku s rozhodnutím, že jej nesním. Nadešlo však odpoledne a ohled na sáček tak lákal, že jsem neodolal a cukr snědl. „Sakramentsky málo se toho dnes fasuje,“ myslil jsem si, „jak zase tentokrát vydržím bez chleba?“ Příštího dne jsem bez chleba vydržel, ale večer jsem si musel zase vypůjčit. A tak to tluču jak to právě jde. Já v tom Terezíně z dluhů asi nevyjdu.

Sůpajda

JAK ŘÁDÍ MADRIŠI A BETRAUERKY

Náš Heimleikr, Hausältester a jugendleiter je Pepa Krämr. Je to dvacetiletý, velmi energický
mladý muž, jenž každé ráno stojí u záchodu a čeká, až někdo půjde na „piškolonu“, pak ho chytne (musím dodat, že je to obvykle Hahn) a onen nešťastník jej musí čistit. Zavolá též pana Bustina, které s libým úsměvem shlédne potopu a řekne: „Ale to nic, to je pitná vody.“ Přezdívka Pepy je dědek. Je vysoké postavy, má orlí nos a světlé vlasy a hnědé oči. To by bylo tak všechno o něm. Jeho zástupce je Honza Jpchowitz, zvaný „plukovník“. Je asi 30 let starý, velmi oblíbený na našem heimu, jelikož k nám často večer chodí a povídá nám hrůzostrašné detektivky, při kterých má člověk dvě možnosti? 1)usnout 2) spadnout strachy z kavalce. Většina, zvláště Oskar Pick, který to dělá i při veřejných slavnostech, si vybere to první. Další hrůzostrašný madrich je Jiří Fränkl. Tento je hrozný nepřítel nepořádku a kterákoliv špatně ustlaná postel, třeba ze třetího patra jde klouzavým letem k zemi. pak se tu objevuje na scéně Rita. Je to hrozná nepřítelkyně rámusu a velmi špatně s ní vyjde ten, který ruší polední klid. Další a poslední mučitel poddaného lidu je budík. Jsou dvě možnosti, buďto budí, to je špatné, poněvadž nadáváme my, Ale když nebudí, tak je to ještě horší, protože nadává Jirka. Tím končím svůj popis první části Madridů.

Anonym

KOČKA

O půl 2 v noci se ozval Heimem A strašný křik. V posteli mezi Fredym a Sévušem byla kočka. Ozýval se smích a hlas: „Jedeš pryč, jedeš ty potvoro,“ atd. Všichni jsme se vzbudili a rozhodli jsme se, že zatemníme. Mydlajs však viděl, jak kočka utekla. Zavřeli jsme proto dveře aby již nepřišla. Za malou chvíli šel Mydlajs na piškolonu a jak otevřel dveře křil: „Jedeš ven, jdi pryč ty!“ Kočka byla totiž za dveřmi. Pepíček, který zuřil, že není noční klid, vyskočil a kočku zahnal. Pak se hlasovalo, kdo je pro noční klid. Vyhráli to šlofem. Tak skončila noční příhoda s kočkou.

Marcel Schwartz

NERVÓZNÍ PROVIANTNÍK

Uplynula 9 hodina. Zhasínáme a vyhlašujeme piškolonu. Dnes nám nepřišel ani Jirka ani Jochowitz vyprávět. Nudíme se velice. Asi před čtvrt hodinou zde byl slavný proviantník Schalachet a Schimerle mu podepsal stav. Hahn a Šulka se tedy odebrali do jeho proslulé proviantury, kde ho vyzvali, aby nám přišel vyprávět a zkrátil nám tak nudu. Avšak ruka neúprosného proviantníka chopila se Šulinčinného límce a ten vylétl krásným saltem ze dveří. Dal se ihned do běhu a udivený Hahn za ním. Následovali je jen šťavnaté nadávky a bouchnutí dveří. Na heimu byl hned poprask a já s Bekyní jsme se vydali na další dráždění rozzuřeného proviantníka. To se nám též povedlo a vyštvali jsme ho až na schodiště. Po třetí byl Lévušem vyrušen za své večeře a vztekle ho vyhnal až do našeho heimu, kde byl vypískán. Celý zdrcen povolal si na pomoc plukovníka, který nám dal za pravdu. Odplížil se tedy Schlatchel a toho večera se již neukázal. Naposled se nám ještě podařilo získati plukovníka na příští večer pro detektivku.

Maichal Kraus

NOVÝ ŘÁD

Jednoho večera v 8 hodin prohlásil Ota Bleier, že bude zaveden nový řád. Nově bude hodina od ½ 4 do ½ 5, a sice s Otou a v sedm hodin máme být doma. Jakmile Ota odešel, ozvala se heimem bouře odporu. Debata trvala do deseti hodin, až nás přišel Ota utišit. Příští den jsem se šel k otci do Hamburku umýt. po umytí jsme se navečeřeli. Ve tři čtvrtě jsem si vzpor na nový řád. Rychle jsem si vyčistil boty \ šel jsem domu, abych přišel včas. Ve vratech jsem zjistil, že je Hanover zavřen. Po chvíli, kdy jsem dostal asi pětkrát vynadáno se mě podařilo vyklouznout z vrat a šel jsem s lehkým srdcem k domovu, protože jsem měl výmluvu.

Petr Feund

OZNÁMENÍ

Oznamuje se, že dne 24. II. 1944 v Q 609, heimu A byla zřízena společnost na uřezávání noh od kavalců, poněvadž topící služba neměla dříví. Tuto akci vede P. M., který jak víme, jest ostříhán podle Kastrolu. Též tu máme jeden rozbitý žebřík, ale toho bylo asi Kamčusovi líto a proto jej ušetřil. Také se oznamuje, že denní služba J. H. se zdráhala vyfasovat uhlí, jelikož chtěl jeti s Krůcou na Ambulanz. Po dlouhém domlouvání a přemlouvání se konečně uráčil, ale nestálo to ani zato, protože uhlím, které přinesl by se dalo topit asi tak pět minut. Pro dnešek končí a nashledanou.

Bejk

PIŠKOLONE

Co je to vlastně piškolone? Piškolone je původem řecké jméno a znamená: piš = běhati, ko = s mokrými, lone = kalhotami, t. j. běhati s mokrými kalhotami. Piškolone rozeznáváme trojí, a to denní, večernía noční. 1. Denní piškolone je zcela obyčejná a pořádá ji zejména jednotlivec, v nejlepčím případě dva postiženci. Její odrůda piškolone ranní je již zajímavější, ale patří již spíše mezi noční, a tak o ní promluvíme až později. K tomuto odstavci chci ještě pdotknouti, že ve dne jsou oba záchody v prvním patře zavřeny a kdo by se do nich násilím chtěl dostati, ,á zajištěnou hajzlhuru na celý den. O úskocích Madridů, vyhledávajících své oběti, zmíním se také až později.

Honza Koretz

POHROMA

Je večer. Všichni jsme v bujaré náladě a hlavně já. Lítám a skáču po kavalci. Zabalil jsem se do deky a dělal jsem modrou příšeru. Pak jsem se pral se Šulinou a něco slabě zapraskalo. Nevšimli jsme si toho. Burelik, jenž představoval novorozeně, se nám však stal osudným. V kritickém okamžiku něco silně zapraskalo a podložky se hnuly silně ke středu zeměkoule. Prasklo totiž prkno, které drželo obě vložky, Ihned jsme zanechali rajtování a sundali jsme peřiny, matrace a vložky. Sehnali jsme na balkoně prkno, ale bylo moc dlouhé, a proto jsme se rozhodli, že zanecháme spravování a radši si někde usteleme, neboť se blížila devátá hodina. Ještě v noci jsme sehnali pilu a o půl šesté ráno jsme to slavnostně zase dali dohromady, přičemž se Harrykovi vylila polévka. Tím skončila katastrofa.

Míša Kraus

POLEDNÍ KLID

Je čtvrt na 2. Nikdo není v posteli a místností se ozývá bujarý řev. V tom se otevřou dveře a potichoučku, polehoučku se vplíží do pokoje Jiří. Asi dvě vteřiny to trvá, než jsou všichni v postelích a není slyšet ani hlásek. Jirka se rozhlíží po pokoji. „To jsem zvědavej, co bude zas kritizovat,“ ozve se Wassermann. „No, boty jsou v nepořádku, není zameteno, nebyl klid atak,“ odpovídám. Jirka se rozkřikl: „Jak to, že není klid? A boty jsou v nepořádku? Všichni máte do večera haustarest! Než se vrátím, ať je tu uklizeno!“ Když se asi za hodinu vrátil, vše se lesklo čistotou a jsou dvě možnosti: a) Buď je v dobré náladě a hausarest nám odpustí, b) nebo je ve špatné náladě, přistoupí ke skříni a prohlásí, že vyhodí všechny boty, které jsou špinavé, načež vyhodí všechny. Potom nadává, že nikdo nemá čisté nádobí, že nikdo nemá pořádně ustláno a odejde. Za minutu přijde, již ne vzteklý, a vše je v pořádku.

Košule

PRACUJÍCÍ LID

„Hej, hou, hej, hou, to pracující jdou, hej, hou, hej, hou, to pracující jdou. Bravo, ať žije pracující lid. Už jsme potvrzeni pěkně na bílém. Bravóóó, ať žije pracující lid, ať žije. Máme dvakrát týdně dekádu a 100 % „zusati“ každý den.“ Možná, že je to divný začátek článku. Ale kdybyste přišli 2. března 1944 na domov A, nebyli byste asi slyšeli něco jiného. Totiž 2. března nastoupilo 8 mužů a ½ (Jirka Gross) do práce a zachvátila je zahradnická horečka. Všichni začali vytahovat své pracovní obleky a dokonce si představte, že jindy tak pořádný hoch Lévuš měl rozházenou poličku a nepořádek na posteli, a to nemluvím o J. Grosovi a Mydlajsovi. Končilo to jako obvykle tím, že přišel pan „Generál“, a všichni dostali vynadáno. Radím proto všem, aby se nehlásili do práce.

Vaše Šulina

PRVNÍ SNÍH

Dnes napadl první sníh. Již ráno jsme se koulovali na balkoně, a dopoledna nás již nikdo neudržel. Po chvíli nás koulování přestalo bavit a vrátili jsme se proto z balkonu dovnitř. „Kdo nejde dolů je srab,“ ozval se po chvíli Miškus, ustrojil se a šel s Feldmannem na dvůr. To když viděli ostatní, sebrali se okamžitě Jirka Hahn, Pavel Gross, Petr Leckner, Oscar Pick, Petr Beck, Petr Freund, Petr Lövy a já a šli jsme též na dvůr. Venku byli nějací hoši, kterým jsme okamžitě vyhlásily válku, a po chvíli boje jsme je přemohli. Když ustoupili, pronásledovali jsme je a zajali jsme jednoho hocha s kočárkem. S kočárkem jsme vyjeli na ulici (přitom Feldmann dal rozkaz koulovat všechny holky od 7 do 22 let) a jeli jsme k Ludelům. Tam jsme měli poradu, a rozhodli jsme se, že pojedeme k ovčínu. Míša musel domů, poněvadž neměl hvězdu, tedy nás bylo jen 9. Tři běželi vpředu, dva po stranách, dva vzadu a dva táhli vůz. Běželi jsme rychle vpřed a Jägrovky jsme trochu zpomalili. Potommpřišel nějaký pán, koukal se vpředu na vůzhodil si do vozu kabát a chytil Hahna za límec. Všichni jsme odskočili, jen Petr Lekner a Bekyně vzali nohy na ramena. Pán se dozvěděl od Hahna, že bydlí na Q 710. Potom chtěl zavolat OD, ale jelikož tam žádný nebyl, šel s Hahnem, následován námi, ke Vitoušovi u bohušovické brány. Nyní jsme všichni vypukli ve smích, že jsme se až za břicha popadali, neboť právě tam měl službu můj tatínek, který mu poradil, aby to udal. Pán však spokojen, že má kočár, odešel. Potom (bylo nás jen 8) jsme šli za ovčín, kde se strhla menší sněhová bitva mezi námi a nějakými holkami. Celí promočení jsme se vrátili o půl jedenácté domů. Tak jsme užili první sníh.

Šulina

PŘÍHODA NA CESTĚ DO ZKK

Jest 11 hodin. Jdu směrem do ZKK. Přicházím k závorám, a vidím jak proti mně jde stařec. Nese si vůj oběd. Pojednou mu vypadne hrníček z rukou a kaše se vylije na zem. Stařec se shýbá a lžící nabírá kaše zpět do hrníčku. Myslím si ubožák, a takových smutných příhod je v Terezíně na sta.

Pavel Schimerl

SKUPINY CENTRALSVINČERÁKŮ

Do této skupiny se řadí MarcelSchroatzel, Pťulák a vzorný Alhestenzat, Pepíček Couravý. Pod dekou prvního, nacházela se vždy spousta drobků, papírků a odpadků. Jeho potraviny a šatstvo bylo v ubohém stavu, až do dne, kdy se nad ním smilovala Rita a vše mu vyčistila a uklidila. Často bereme Marcelovi jeho dva burelíky, načež si stěžuje, že je před týdnem potáhl a nyní jsou již hrozně zasviněné. Často plachtí i jeho deka.
„Čí je to kabát?“ „Komu patří ty špinavé boty?“ „Komu se válí ta čepice?“ Ptá se Jirka a chystá se to vyhodit na balkon. „Počkej, to je moje,“ volá někdo z kavalce. „Čí?“ „Moje.“ „Á, Peťkovo, nojo. Kde se co najde, patří to panu Freundovi.“ U Peťuláka nalézá vždy kontrola okousané kůrky, špinavé nádobí, slupky a jiný svinčík. Hnusně ustlaná postel pak plachtí ze třetího poschodí a usadí se na špinavé podlaze, mezi před tím již shozené slupky, krabice a šnuptychle. Nakonec se ubohý Peťka rozbrečí. A na 3. patrona Pepíčka najde se leckdy špinavé nádobí a hnusně ustlaná postel. A to je vzor samosprávy – fuj!

Miškus

SMUTNÉ DIVADLO

Jednou, když jsem šel do Q 319, zaslechl jsem na dvoře hrozný křik a povyk. Vyhlédl jse z okna a uzřel hrozné divadlo. Právě přijel vůz s kotli a neckami od jídla. Okolo vozu bylo seskupeno asi patnáct starých lidí, kteří stěží vylezli na vůz a vyškrabovali z hrnců zbytky. Jedna stařenka objevila kotel do polovice zaplněný bramborami. Vrhla se na něj jako slepá, až kotel převrhla Brambory se vysipaly a již tu byla mela! Jak to viděli ostatní lidé, vrhli se na ně a strkali naschvál jeden do druhého. Mezitím vlétl do tohoto chumlu kuchař a bezcitně se k lidem choval. Odvrátil jsem se znechucen do tohoto smutného divadla a měl jsem lítost k těmto poníženým tvorům.

Tomáš Gans

STRAŠIDELNÁ NOC

Je tichá, tmavá noc. Já klidně spím. Najednou mně probudí nepříjemné bodnutí na tváři. Vyblím se z peřin a hmatám po pokrývce. Nahmatám podlouhlý, pichlavý předmět, v němž poznávám kartáč. Vezmu jej vztekle do ruky a hodím jej na podlahu. Namáhám se usnout. Náhle zahlédnu bílou ruku, pomalu se sunoucí k mému hrnečku s mlékem, který stojí na poličce. V hrnečku je kávová lžička. Ruka uchopí lžičku a počne s ní zvonit o hrnek. Vylétl jsem, ale ruky okamžitě zmizela. Strachy jsem musel jít na záchod. Když jsem již opět usínal, spadl další kartáč na boty. Teď jsem toho měl již dost. Praštil jsem kartáčem o zem a řekl jsem si. že ráno vypátrám, kdo mně v noci otravoval. Ráno jsem se dozvěděl, že to byl Peťka, který neměl v noci co dělat a proto si klidně zvonil lžičkou o hrneček. Vynadal jsem mu, z čehož si však pranic nedělal. Tak skončilo noční strašení.

Pavci Feldmann

STATEČNÝ STAŘEC

Scházím ze schodů v B IV. Naproti mně jde pomalu a naáhavě, opíraje se o zábradlí a pomáhaje si hůlčičkou, stařec. Najednou k němu přiskočí mladý člověk, nabízeje se mu, že mu pomůže. „I děkuji, děkuji, ono to už jde,“ řekne stařec, odmítaje pomoc a jde statečně dál. Sešel jsem ze schodů stále si brumlaje: „To je ale statečný stařec. O tom musím příšte napsat do „Kamaráda“.“

Jirka Gans

ÚKLADY

Jednoho dne v poledne, když jsem vešel do dveří u nás na domově, mihlo se mi něco před očima. Bylo to koště, které mělo padnouti na mne. Bylo však špatně nalíčeno, jelikož padlo přede mne. Musel jsem se srdečně zasmát: „Checheche!“ Ostatní, jako Hastroš a Jirka Gross odpověděli taktéž „Chechehce!“ Poté se nalíčilo koště znovu, dokonce ještě s druhým. Pak jsme čekali na další oběť. Přáli jsme si, aby přišel nějaký madrich. Jeden kluk přinesl vodu do ešusu a dal ji na pootevřené dveře. Potom jsme napjatě čekali na další oběť. Byl jí Peťulák. Spadl mu ešus na hlavu i s vodou, ale protože Peťka tvrdil, že to bylo velmi bolestivépřipevnili jsme nádobu provazem ke dveřím. Hahn šel na chodbu, aby varoval rodiče a lákal madrichy. Ti však nepřicházeli. Proto se Hahn pokusil zlákat nějaké hochy z E a D heimů, ale nepovedlo se mu to. Nakonec strčil svou zvědavou hlavu do dveří Mirek Hornis a doplatil na to. Jelikož však chtěl Grotte do práce, musel se ešus sundat a tak skončili tyto proslavené úklady.

Oskar Pick

UŠI

Jednoho dne ráno se někdo hádal. Zbystřil jsem sluch a myslil jsem si: „No, kdo by to tak mohl být? To je jistě Hahn a Haryk.“ A opravdu. Hádali se jako obvykle o délku Harykových uší. Nevím ani, kdo přišel na nápad, aby si uši změřili, a tu se ukázala hrozná pravda, a sice že Harykovy uši jsou jen o půl centimetru větší, než Hahnovy. Hahn byl celý zdrcený a říkal, že jen to prav má tak veliké, kdežto levé je mnohem menší. Vím, že nyní se Hahn již nebude s Harym hádat o velikosti uší, nýbrž jistě o barvu. Důvod musí být.

Ota Wassermann

VÍTE ŽE...

…dne 20. III. 1944 bylo v domě Q 609 pře deset případů horečky přes 39°?
…byl 20. března odvezen na marodku Marcel Schwartz?
…Hahn dal do „Kamaráda“ jediný příspěvek?
…Lévuš je nejochotnější hoch na domově, hlavně vůči nemocným. méno „Lémoch“ převzal od něho Jirka Strenitz?
…osazenstvo domu Q 609 osob, z nichž si 55 dětí nemají zde rodiče?
…Mydlajs je nejzlomyslnější hoch na domově?
…má „Lévuš“ již jedno koleno zahojené?
…náš básník Ivan Polák vynalezl nové slovo vlévanda?
…záchod v prvním patře Q 609 je zase nepouživatelný?
…Strenitz je velmi hudebně nadaný a hraje bezvadně na piano píseň „Praha je klrásná“ (umí jenom tu)?
…do Birkenau se smí jednou za 14 dní psát?
…Jirka Gans, sotva se uzdravil, vede zase blbé řeči. Víte co je to kretén?

VEJŠPLECHTY

Je velmi zajímavé poslouchat výšplechty hochů, proto jsem se rozhodl, že vám je popíšu:
Wassermann: „Auch e lémoch,“ už bys moh dát zase jednou pokoj,“ seš romantickej,“ „seš apartní,“ „zamlouvám si (ping-pong, balkon).“
Hahn: „Co to ložíš?“ Já ti dám do huby!“
Grotte: „Nehmen sie ihre suppe?“ „A jdi!“
Pavel Gross: „Kdo je pro noční klid?“
Mautner: „Už vás mám zas jednou dost,
jensi to zkuste sami!“
Koretz: „Sviním!“
Schimerl: „Těžce práší.“
Öskar Pick: „Já ti jednu trhnu!“
Ivan Polák: „Ti ti ti, můj nevyličitelný ňu ňu ňu, macínek, baboušek.“ Mimo to prohlásil, že Ťutínek není ani apartní, ani elegantní, ale že je prostý, skromný a hezký polštář, živící se jeho láskou.
Fredy Klein: „Tititi mý apinky!“
Schulhof: „To byla facka.“ „Tobylo pohlazení.“

„Je vůl“

V poslední době se rozmohlo mezi hochy slovo. „je vůl“. Když někdo přišel do heimu, slyšel náhle: „Kdo jde do ZKK?“ „Je vůl,“ odpovídá někdo. „Kdo si se mnou zahraje šach?“ „Je vůl.“ A to šlo celý den. Nyní jsme se rozhodli, že to slovo bude zakázáno a kdo ho řekne, dostane facku. Tak byla vynalezena nová nadávka: „Kdo jde do ZKK?“ „Je Jirka Gans…“

Šulina

!VYHLÁŠKA!

1. Je zakázáno odpvěděti např. na větu „Kdo jde do ZKK?“ apod. – je vůl – atd. Kdo neuposlechne, dostane od kohokoli v pokoji facku.
2. V 21 hodin musí být bezpodmínečně noční klid, aby mohli šlofem spát.Kdo neuposlechne, bude udán šlofery Bkyerovi
3. Je v zájmu všech, aby byla služba včas hotova, proto něchť každý vstane v 7 hodin.
4. Oznamuje se všem obyvatelům domova, že je zakázáno braní všech burclíků, doslovně polštářů nebo podobně je znečisťovali. Neuposlechnutí se trestá týdnem lichtspere.
5. Dále se oznamuje, že stoupati s botami na lavičku je zakázáno pod trestem drhnutí.

vedoucí šlofem Mydlajs

Z MÉHO DENÍKU

Transport. Jest studené mlhavé ráno. Vstaneme, ustrojíme se a trochu poklidíme pomocí posluhovačky. Potom se ještě zabalí frestašky a chlebníky. Asi v deset hodin přijedou s vozíkem a odvezou batohy a větší zavazadla. V 11 hodin jdeme všichni na dráhu a v 12, 10 po krátkém brečlavém loučení se známky, odjíždíme. Dojmulo nás, jaké množství arijců stálo u trati a mávalo na nás. Z vlaku do kasernace byla smutná a namáhavá cesta. Táhl jsem batoh a těžkou tašku. Vešli jsme do akademické školy v Hradci, kde jsme museli odevzdat zavazadla. Byli jsme zařazeni do místnosti č. 31. Každý měl jednu matraci a asi 50 cm místa pro zavazadla. K obědu byly vždy brambory s nějakou omáčkou, k večeři pak a snídani černá káva. Tam jsme pobyli tři dny. Odevzdávali jsme legitimace, stříbro atd. Jedli jsme moc prima věci, z domova přivezené, jako studená vajíčka, řízky a buchy.

Michal Kraus

Z PROCHÁZKY PO TEREZÍNĚ

Je chladné zimní odpoledne a já jsem se rozhodl jíti na procházku. Šel jsem z Q 609 směrem k Sudetům. Na cestě jsem potkal Hahna, který neměl též co dělat a rozhodl se jíti se mnou. Tu náhle vidíme, jak jede vůz tažený koňmi. Po obou stranách šli ODmani a za vozem celý průvod stařečků stařenek a dětí. Okamžitě jsme poznali, co to znamená. Vůz byl naložen bramborami a lidé za ním se je pokoušeli vyšlouzovat. „Chudáci,“ myslil jsem si, „když z hladu musí šlojzovat syrové brambory.“ Ale šli jsme dále.
Když jsme došli k družstvu, zahnuli jsme sněhem k nově vystavěným barákům. „Což abychom se tam podívali?“ Řekl Hahn. A již jsme šli hledajíce paní Šrámkovou. C) 395 (která ovšem neexistovala) jsme si prohlédli všechny baráky. Pak jsme se vzdálili na Leestrasse a šli jsme se kouknout do Jägrovky. Tam bylo ticho a prázdno a jen v některých celách řádila putzkolomne. „Jaké se zde před dvěma dny odehrávaly osudy!“ Ale šli jsme dále. Bylo půl páté a právě se v Hanoru začínala vydávat menáž. Jdeme blíže, a co vidíme: jakási stará paní se hrozně hádá s nějakým dědečkem. „Stellen sie sich tinten an!“ Volá ta paní. „Ich hab da gestanden,“ odpovídá dědeček. V tom přide OD a dědeček se musí postavit na konec. „Schneller, schneller, volá někdo z řady. „Dávejte plné sběračky,“ je slyšet odněkud zpředu. Znechuceni odcházíme. Jdeme za ovčín a vzpomínáme, co jsme dělali před rokem, přede dvěma léty, ale v tom si Hahn vzpomene: „Vždyť je již 5 hodin. Musíme si jít vyfasovat večeři.“ A tak se již za tmy vracíme domů

Šulina

Když Jirka Fränkl odjel, přišel k nám nový Madrid Oto Bleyer. Je to asi 45 letý starý mládenec a dříve by učitel. Ivča se o něm vyjádřil, že je to muž dle jeho vkusu. Já jsem ho ještě neprohlédl dokonale, ale je povahy velmi klidné, a nikdy neřve. Je vysoké postavy, má skobovitý nos a ušima předá i Hahna. Zavedl nový pořádek, na který všichni nadávali, ale nyní se jim líbí. Víc o něm zatím nevím.

Oto Bleye