TÝDENNÍ PÁS - SOUTĚŽ
Již za deset minut dvě. Ve dvě hodiny začíná soutěž, které se účastní osm skupin, a to z heimu A 3 skupiny, z h. C 2 skupiny, h. D 2 skupiny a skupina Lagity. Já jsem ve skupině I., ve které je ještě J. Gans, J. Hahn, Harry Osers a Ivan Polák. Ve dvě hodiny jsme všichni dostali deset natisknutých úkolů. Harry Osers šel do Drážďan zjistit evidenční stav a a počet sedadel v tamějším divadle. Jirka Gans si vzal za úkol sehnat knihu, kterou měl půjčenou jakýsi pán. Hahn zatím zjistil, že ze transportu je zde 537 lidí a jméno 6 w s číslem 68. Já jsem šel do Magdeburgu zjistit data Gondy Redlicha a který dům má první patro neobydleno. Harry šel též na Freizeitgestalhung, kde zjistil hudební program a Hahn dostal od Waltra Schwartze potvrzení o tom, že mu gratuloval. Ivan zde seděl, napsal nejlepší vtip a všechny odpovědi. Vítězná skupina soutěže byla Jelínkova skupina z heimu C, Druzí jsme byli my a třetí byla parta Schimerleho. celkem to bylo velmi rušné odpoledne.
Jiří Schulhef (3.číslo časopisu)
TÝDENNÍ PÁS - OD RÁNO DO VEČERA
Je asi pět minut před půl sedmou. V pokoji je slyšet spokojené oddychování. V tom ticho přeruší svým podivným chraplavým hlasem největší nepřítel heimu A – budík. Nato se ozve nevrlý rozespalý hlas nějakého osadníka, který třeba i hrubým hlasem nadává na nepříjemné vzbuzení. Zpod Oseresovy pokrývky se ozve jako vždy: „Zamlouvám si okno dole!“ Tím je spor skončen. Nějaký chlapec, kterému moc záleží na tom, aby brzo vstal, vstává. Z kouta, kde bydlí Hahn, zachroptí ospalý hlas: „Kdo vstává je vůl!“ Pak se rozlehnou heimem A hlasy „pro“ a „proti“. Pracující hoši se jsou omýt, respektive olízat a ustrojit. Míša začne se svou „modrou příšerou“, což není Harykovi příjemné, protože mu padá smetí na hlavu a na čerstvě ustlané peřiny. Ivan udělá poznámku o citronovém akcionáři a ptá se, jak mu stoupají akcie. Mezitím Míša pokračuje ve svém divadle za všeobecného smíchu celé cimry. Konečně někdo zpozoruje, že je půl osmé. Všichni vyrazí z postele a začne obvyklá rvačka o místa v oknech, přičemž Šulina s vítězným rykem ukořistí Ivanova burclíka „Ťutínka“. Služba se obětavě vrhá na zametání, aby byla v osm hodin hotova, když zpozoruje, že nemáme koště. Honem se vyřítí z pokoje a jde šlojsovat, po příkladě Pajatově, po pokojích koště. Jirka Grosse vyhodí Lagita z pokoje, když jde poprosit o sekyrku a tak přijde do heimu se slovy: „dnes se netopí“. Odbije osmá hodina a do pokoje, který ještě není zdaleka v pořádku vlítne Jirka Fränkl…
To je hranice mezi ránem a dopolednem.
Petr Leckner (4.číslo časopisu)
TÝDENNÍ PÁS - DIVADLO
Máme za námi svátek chanuka s bohatým programem. Nacvičili jsme si hru o králi Šalomounovi, kterou jsme předvedli v neděli večer a která dopadla dosti dobře. Její popis však přenechám Bejkovi.
Je večer 26. prosince. Na heimu A je povznešená nálada. Je to posvátný den, neboť se má sehráti premiéra našeho divadla. Vše je již připraveno k představení. V zákulisí hlaholí smích našich herců, skvěle se bavících. Ale již přicházejí první hosté. Vše tichne, jen hosté se tlumeně baví. Sedím na kavalci Šulinky a počítám publikum. Přesně 47 lidí. Ale již jde Ota k vypínači a zhasíná. Vše tichne a již září malé světlo. Dva „chlapi“ (Ivan a Pavel F.) v overalech přicházejí na scénu a táhnou za sebou velký kotel neboli trůn, který stavějí do rohu a královský stolec. Nato založí naši dva kulisáci ruce a líčí obecenstvu nádhernou královskou síň, kterou si musí přimyslit. Náhlá tma zahalí jeviště, ale již je tu král (Honza Koretz) se svým rádcem (Tomáš Gans). Nastává delší debata o stavbě chrámu a o rozřešení problému, jak tříštiti kámen. Konečně si zavolají dva slavné mudrce Fredyho Kleina a Otu Wasermanna. Za scénou je slyšeti hlasy a již vstupují na scénu mudrci. Fredy, který měl trému se zakoktal a nevěděl jak dále. Honza mu napověděl a konečně přišli na scénu duchové, Peťulka se Šulkou v nočních košilích. To vám byl pohled, že jsem se mohl usmát! Bílý duch neboli Peťka také něco zvoral, ale nebylo to tak strašné. Když králi poradili o červu Šamirovi, zavolal Šalomoun svého nejlepšího muže ve velkém vytahovacím tričku, Jirku Hahna, neboli Benaju. Nařídil mu, aby vyhledal Ašmodaje a odešel. Na scénu přišli opět kulisáci, vše odnesli pryč a přinesli lavici, která představovala studni. Na studni ještě připevnili pečeť a začali povídat: „No ne, to je ale hustej palmovej háj, ani paprsek slunce sem nevnikne. A tam v dáli na vrehu hrad, to je jistě kraj krále Ašmidaje.“ Na to kulisáci zmizeli a ke studni přistoupil Benaja. Lstí přemohl Ašmodaje (P. Lehimerl), kterývzbudil bouři smíchu a odvedl jej do Jeruzaléma na královský hrad. Tam je očekával v královské síni Šalomoun a jeho mudrci. Benaja se svými pomocníky přivedl AšmodajeKdyž se však na scéně objevil hrdinů pomocník Mydlajs, propukl tak nehorázný smích, že se ani herci nemohli udržet, jaký byl na něho legrační pohled. Ašmodaj vypověděl, že Šamir žije v pustinách a že je svěřen bažantovi. Benaja se ihned vydal na cestu. Opět se objevili na jevišti kulisáci a vše odnesli. Poté nastala scéna, ve které Benaja uloupil Šamira, donesl jej zpět do Jeruzaléma, kde byl skvěle přivítán. Tak skončilo naše představení, při kterém jsme se báječně pobavili.
Petr Beck (9.číslo časopisu)
TÝDENNÍ PÁS - VÝROČÍ
Tímto číslem vstupujeme do nového roku a zároveň slavíme 10. jubileum našeho časpisu. Je to první číslo v roce 1944 a doufám, že je článkem řetězu k mnohým dalším. Je mezníkem v pásu všech „Kamarádů“, jako by uzavíral staré a začínal nové údobí časopisu. Mohu říci, že „Kamarád“ klapal až doposud bezvadně, vyjímaje jediný pátek, kdy nevyšel, v době velmi pohnuté. Spoluprácí nás všech vznikal a zdokonaloval se po 2 a půl měsíce, aby nás pobavil a poučil. Stal se nám nyní věcí tak blízkou a srostl s námi tak dokonaleže ná připadá stejně samozřejmý jako např. piškolone, zamlouvání a všechny jiné staré zvyklosti v našem heimu. Téměř již všichni členové domova přispělis časopisu a já očekávám od ostatních, že toho v nejblížší době též učiní. Tím končím a provolávám „Kamarádu“ 3 x zdar.
Zgebanina (10.číslo časopisu)
TÝDENNÍ PÁS - KRÁDEŽ
Čtenáři, to na co tak unuděně hledíš, je část časopisu zvaného „Kamarád“(tím ovšem nechci dělat reklamu tomuto pochybnému „plátku“). Jeho šéfredaktorem je Ivan Polák, řečený Zgabanina. Časopis sám opisuje a ilistruje. Každé chytré hlavě napadne, že by to mohla být prima psina, kdyby „Kamarád“ najednou zmizel z povrchu zemského a protože sem tam nějaká jasnější kavase na heimu vyskytuje, časopis, a to zrovna minulé číslo, se ztratil. Bylo asi půl 3 hod., když si Fredy Klein půjčil kamaráda a jelikož mezi nimi bylo nové číslo Ivan jej chtěl vyjmouti. Avšak nemohl ho nalézti. Myslil si, že si někdo udělal dobrý vtip a že mu ho vrátí. Ale „Kamarád“ se neobjevoval. když jej nikdo nevrátil do 4 hodin, Oznámil Iva, že nebude týden časopis půjčovat a odešel. Potom se náhle hochů zmocnila detektivní horečka. Každý pátral po lupiči, až se všichni shodli v tom, že zlodějem není nikdo jiný, než slejvák honza Koretz. Bylo rozhodnuto, že bude potrestán indiánským mučením a proto byl přivázán ke kavalci. Někteří hoši (T. Gans a M. Schwartz) projevili svoji povahu tím, že ubohou oběť lechtali a tahali za vlasy. Do všeobecného zmatku zazněl hlas Wassermanna: „Rozsviťte, potřebuji nádobu na margarín!“ V tom vrazil do dveří Pepa ,a když viděl, že je před pátou rozsvíceno, prohlásil hromovým hlasem, že máme tento večerlichtsperre. Za všeobecného smutku se zajatec vyprostil. Konečně nastal večer. U Pepy jsme si vyprosili zrušení lichtsperre a jelikož byl nepořádek, prohlásil Ota s Ritou, že se nezúčastní náševu. K večeři byla připálená kaše s prima chlebíčky. Potom povstala Šulina a ubohým způsobem Ivčovi předal 10. číslo (hodil jej do louže na stole). Ukořistil jej s Wassermannem tím způsobem, že Šulina zavřela Ivču na záchod a Wassermann zatím „Kamaráda“ vyšlojzl. Tak skončila první vělká loupež „Kamaráda“ na heimu A.
Košule (11.číslo časopisu)
TÝDENNÍ PÁS - STĚHOVÁNÍ HAMBURGU
Je čtvrtek 13. t. m., když se po Terezíně roznesla zpráva, že kasárny Hamburg se budou musit do příštího dne vystěhovat. „Do vašeho heimu se nastěhují hoši z Hamburku, tak se rozhodněte, která sem chcete!“ prohlásil večer Pepa Krämer. Rozhodli jsme se pro Petra Weinera, zvaného „Pejdy“. V pátek jsme měli grunt a potom přišli chlapci pomáhat maminkám při stěhování. Odpoledne se k nám přistěhoval Míša Strenitz. Večer byl Pavel Feldmenn povolán do kanceláře, kde mu bylo sděleno, že ručí za to, bude-li u nás Pejdy spát. Proto se uprostřed Neševu otevřely dveře a vstoupil Pejdy se svými rodiči. Upravil si své lože na gauči a zúčastnil se Neševu. Po přečtení „Kamaráda“ se stam Míša kapitánem ponorky, která se potopila, a chudák byl celý mokrý od vody, která vnikla do periskopu, čili rukávu jeho kabátu. Míša si pak za smíchu všech chlapců sušil své věci. Tak skončil vesele náš poslední Nešev.
Fredy Klein (12.číslo časopisu)
TÝDENNÍ PÁS - KLÁŠTĚR SVATÉHO OTY
Kdo by si pomyslil, |
rozprchnou se chovanci, |
Zgega
TÝDENNÍ PÁS - VŠEDNÍ DEN
Budík zvoní, hoši vštávat, |
posnídáte všichni spolu. |
V sedm boty vyčistěte, |
Jirka Gans (14.číslo časopisu)
TÝDENNÍ PÁS - POMĚRY NA HEIMU
Blíží se šestá hodina ranní. Na Feldmanově posteli již ustalo chrápání, když tu Gansista, vracející se z piškolony, prudkým pohabem rozsvítí světlo. Ozve se sice několik šlofem, ale Gansista rázně zakročí a světlo svítí dále. V tom se pohne Wassermanka na posteli, vezme blbínka (to je jeho burclík) a už honem utíká si zamluvit okno dole. To když vidí Lévuš a Hahn, okamžitě si dají burclíky do okna. Sotva to Otík zočí, zrudne a vztekle se rozmokne: „To je ale od vás sprosté!“ S Hahnem ale slovní souboj prohraje, a tak vleze se slzami v očích pod peřinu a sladce se rozbulí. V tu chvíli se probudí Šulka, koukne se, kde je Hugoš a když zjistí, že je Otík pod peřinou, ozve se vysokým dětským hláskem, kterým se ptá, proč opět bulí. Na to se ozve shora Haník a frajerským hlasem oznamuje: „Srazil jsem ho skvělým bonem!“ Jakmile se to dozví Šulka, zatáhle Hugoše za peřinu, načež se ozve bulivým hlasem…
(15.číslo časopisu)
TÝDENNÍ PÁS - ÚKLID
Je za pět minut půl sedmé ráno. Vše ještě leží v posteli, jen Pepíček a Jirka Gross se strojí. Ticho prořízne ostrý hlas Tomáše: „Půl sedmé, vstávat!“ „Ještě ne, až za dvě minuty,“ protestuje Pejdy. „Buďte ticho, když můžeme ještě chvíli ležet!“ Okřikuje Jirka Hahn. Všechno na chvíli ztichne, ale jakmile začne Zebouš dávat Bábacha ne rám, každý chytne svoji deku a běží k oknu, nebo na balkon. V tom se otevřou dveře a v nich se objeví Ota Bleier. „Co se tady zas děje? Řvete jako zvěř, nejste v domě jenom vy. Tak Mydlajsi, hoď trochu sebou, když to půjde takhle, tak nebudete ani do dvanácti hotovy.“ Vše je ihned zticha, jen několik hochů se hádá o místo na balkoně. Konečně je již každý ustrojen a všechny slamníky jsou vynášeny na verandu. Když je toto vykonáno, všechny věci z poliček jsou dány na vložky. Poličky se vytírají studenou vodou. Po této práci se osazenstvo heimu nasnídá, ale jen s tou výjimkou, že každý na svém kavalci. Pak se jse pro teplou vodu do L 218 k Tante Anny. S touto vodou se umyjí podložky. Potom se na verandě vyklepají slamníky a matrace. Když je toto hotovo, všichni chlapci si zasednou a vždy dva chlapci, již den předtím určení, jdou drhnouti stoly, lavice, dveře atd. Když je i tato práce vykonána, Vyždímají se hadry a každý se jde umýt. Generální úklid končí až odpoledne, Kdy se jdeme vždy po třech vykoupati do našeho Waschraumu. Večer léháme čisti a do čistého.
Petr Beck (16.číslo časopisu)
TÝDENNÍ PÁS
Poslední páteční večer byl velmi hezký. Nacvičovali jsme dlouho před ním parodii na „trapery a indiány“, která se jmenuje „buřiči a blajeři“. Hra předvedená všem Madridům na O 3, se vydařila. Kupodivu zůstala utajena do posledního okamžiku. Dále jsme četli různé články z „Kamaráda“, čímž jsme večírek skončili. Nutno ještě podotknouti, že k néševu byl výtečný dort a knedlík s omáčkou (tentokráte ne rybí). V sobotu jsme hráli v místnosti O 3 „květovaného koně“, kterého s námi nacvičil Dr. Reiner. Dopadla bídně. Nor afrik se zlobil a vzkřikl: „vy voraři!“ Bylo ale pozdě. Musím ale podotknout, že tentokráte nehrál Mydlajs a když jsme přišli nahoru a oznámili mu, jak jsme to zvorali, pravil: „to proto, že jsem nehrál já!“ Měl pravdu, neboť nám při zpěvu chyběl jeho hlas. Mimo to jsme pletli písně „Traperů“ s písněmi „Buřičů“. Neděle a pondělí uplinulo klidně. Musím dodat, že v úterý byl přenesen již podruhé Ota Wassermann na marodku, po sotva týdenním pobytu.
Váš Tomáš (17.číslo časopisu)
TÝDENNÍ PÁS - VEČER
V minulém čísle vám Ivan Polák sdělil, co dělají, a jak se baví věci na heimu. Ale přes jeho velikou námahu pěkně popsat život myslím, že to vše bylo vymyšleno, a proto vám podávám nyní obraz skutečného nočního života.
Když se vyhlásí piškolona, a všichni ulehnou, začne obvyklý každodenní spor, má-li se otevřít okno, nebo ne. Hádají se obvykle mocnosti Mydlajse a Feldmanna podporované Hahnem a panem (?!) Gansem a nařídí, aby okno bylo otevřeno. „Nehmen sie ihre suppe?“ Ozve se bručivý hlas z kouta u okna. Nance po to? Ozve se slabé zapískání, pleskot a Herbert naštvaně zařve. „Sakra Ivane, netrč s tím kavalcem, dyť my už zas spadly ty dopisy!“ „Tak drž hubu, odpovídá Krůca seshora,“ „Kdo jí rád španělské ptáčky?“ Křičí Marcel“Držte už huby, člověk se vůbec nevyspí a zítra vstáváme v šest, to je hrozné“ vede Mydlajs spod peřiny. „Kdo chce spát, ať spí.“ Ozve se J. Gans. „Pojď se bavit Pepíku.“ „Au, to je hrozný, už mi zas spadla polička, netřes s tím kavalcem Ivane, já už tam vylezu!“ „Zejtra je buchta s krémem a držte už huby.“ ozývá se Hahn. „No, já jsem teď ani trochu netlačil.“ „A já taky ne, tak kdo teda?“ Ozývá se od kavalce Ivana Poláka. Nikdo si nemůže představit, jakou legraci mám, když strkám do Ivanova kavalce a jeho obyvatelé se hádají, kdo to udělal. Konečně bylo po půl hodině ticho a Pepíček Běhavý řekl: „Vy jste mne nenechali včera spát, a já vás nenechám dnes. Tak si představte, je tady modrá žárovka, ze které se line modré světlo a všechno zatápí. Už skoro nemohu dýchat, 2 000 voltů. Abychom změnili téma. Můj zrak zhlédl právě v temnotu se halící šatník, v jehož spodku je skříňka na boty.“ „He he he, to je vůl.“ Směje se Grotte. „Kdo je vůl, ty leda. Teď si tak myslím, že jsem maják, který svítí v moři blbosti. Takoví nebochranti, che che, copak já. Ale abych se vrátil k tomu šatníku, tak se mi zrovna dnes ztratily boty. Představte si, moje urozené nohy musí obě vězet ve špinavých bačkorách, které nejsou moje. Tak abych změnil zase téma. Dnes jsem dělal dvě fušky. Jednu velkou a malou. Žádnou velikou práci a zas někdy se…
Takto bychom ho mohli poslouchat hezkou chvíli , jak plácá své rozumy. Ale konečně přestane a na domově se rozhostí posvátné ticho.
Šulina (18. a 19.číslo časopisu)
