Lévuš. Je večer, a já jsem se rozhodl napsat štvavý článek o Petru Löwym. Lévuš, Ovál nebo Zploštěnec se řadí mezi heimové vzteklouny. Je to vyzáblý hubeňour a nejen, že má oválovitou hlavu, tak mimo to i jeho uši nezůstali pozadu. , jsou zploštělé zrovna tak, jako jeho ponim. Památné je i jeho koleno, které je dva měsíce už rozbité, a jakmile se ho někdo dotkne, zařve Ovál: „Au, au!“ Bohužel mu nesmí nikdo říkat ani Ovál, ani Zplošťěnec a toužebn očekávám jeho onemocnění, abych mu donesl oběd a on mi dovolil ho takto nzívati.
Zgebanina je nejinteligentnější (?ponz. red.)hoch na heimu. Má hrozně špinavou jupku, o které tvrdí, že je čistá, ale myslím, že se na ní dají sázeti brambory. Hrozně si zakládá na své čepici a je zuřivýfotbalový fanoušek, který by za Gärtnery položil hlavu. Někdy ho chytají záchvaty divadelnosti, při kterých se může každý usmát. Jinak jsem ho ještě neprohlédl úplně a proto doufám, že snad můj suchý výklad neodmítnete.

Mydlajs (3.číslo časopisu)

Hastroš. Byly, byly kdysi časy, kdy žil hodný princ Wssermann. Ale najednou zlá víla proměnila Hastroše na vzteklouna já jsem to jako první odnesl. Jinak je Otošů dobrý češtinář a patří mezi heimové šprťáky. No a víc o něm mluviti nebudu, neboť y mu vystoupila pěna do úst a vzteky ba mne roztrhl.
Marcel Schwarzel se řadí mezi heimové spáče a centralsvinčeráky. Dostal nyní novou nemoc padavku neboli lítání věcí z kavalce. Na to konto shodil na mne již třikráte otevřený nůž a dělá mi umělý sníh. Děje se to tak, že se mu rozsype sůl a pomaloučku mně zrníčko po zrníčku padá v noci na hlavu. Když se o půl sedmé rozsvítí, vidím, že mám celou peřinu bílou. Jinak si na něj nemohu stěžovat, Neboť je to starý dobrák.

Mydlajs (4.číslo časopisu)

Pavel Gross, řečený Mydlipupek (Mydlajs) je vytáhlý tlusťoch. Jeho obličej je tvaru kulatého a jeho oblíbené rčení je: „prozraď mi“. Když se ho někdo zeptá, Jaký je transport, řekne DK, poněvadž dříve, když říkal Cc (to je jeho pravý transport) všichni se mu smáli. Jeho zvláštní záliba je tahat Marcelovi věci z poličky a Slunčeti házet drobty dolů. Také se zabývá podstatnými jmény podmiňovacími, které horlivě určuje. Mluví asi ve výší tří čárkové oktávy A. Když se mu něco stane, např. spadne do díky, nebo ho Slachet přirazí dveřmi, vypískne ještě výše. Je horlivý vyznavač mohameda, poněvadž mohamedáni v pátek nepracují. Stalo se nedávno, že přišla jeho maminka a ptala se ho: „Ale Pavlíčku, pročpak jsi nepřišel?“ „Ale maminko, já opravdu nemohl, já jsem se yl koupat.“ Toto je Pavel Gross.

Šulina (5.číslo časopisu)

Citzronový akcionář. Haryk je statný silný vypasenec velkýma ušima, jež mají podle Hahnovy vyměřování délku 8 cm. Člověk někdy neodolá, aby si do nich necvrnkl, ale naštěstí pak strašně dostane, neboť Oselesovy boltce jsou silně pomrzlé. Často se s ním peru, neboť bydlí pode mnou. Včera uzavřel s Bebečkem smlouvu sprostých slov. Jo, mnozí nevíte, co to je taková smlouva. Uzavřou je většinou dva hoši, a když jeden řekne sprosté slovo, dostane od toho druhého facku. Vyplácí se vždy večer. Kdy takovou smlouvu uzavřel Oseles s Bebečkem. Asi za 4 minuty, řekl již Bejk sprostší slovo. Oznámil jsem to hned Oselesovi, který dal Bekyni takovou slupku, že se podrbala na postiženém místě a ihned smlouvu zrušila. Nevydržela by totiž její zadní část herykovy slupky. Dále je Oseles velkým nepřítelem lží a podobných řečí. Rád se pere se svými sousedy, filosofem Běhavým a nadzdvihuje mne. Ovládá všechny sporty a hlavně fackování ubohého Oválka, Která bydlí pod ním.

Miškus (5.číslo časopisu)

Ivan Polák + Ťutínek. Šéfredaktorem našeho časopisu je Ivan Polák. Nechá si říkat Zgebanina a jeho nejmilejší věcí je Ťutínek. Ťutínek je jeho polštář, který se sice dříve jmenoval Burelínek, ale když přešlo toto jméno do veřejnosti, pojmenoval svého Burelínka Ťutínak. Stalo se jednou, že jsem mu sebral jeho Ťutínka. Zgebouš se na znamení smutku zabalil do deky. Když jsme mu ho konečně vrátili, začal se s ním mazlit. Mazlení vypadá takto: Ivan chytí Ťutínka za oba rohy a začne s ním mlátit o kavalec (nebo případně někomu o hlavu)- Pak ho položí, sedne si pře něj a pronáší k němu kázání: „Dnes musíš být hodný!“ Potom se zabalí do deky a začne se ťutínkovat. Chytne Ťutínka, přitiskne si ho na obličej a začne řvát: „Ťuťuťu, titititi…“ Včera přišla Ivanova máma, která byla uvítána takto: „Nazdar, babizno, co dělá Dědek?“ Pak byla Ťutínkovi stažena kůže (povlak) a byla mu dána čistá. Ivan také předvádí často Zándlužándó. V tom případě se Ťutínek okamžitě přemění ve volant. Pak má Ivan dalšího burelíka, kterému se říká Ťutic. Tento se netěší zvláštní lásce Ivana a proto mu jej Míša stále bere. Toto je tedy Ťutínek a Tutic.

Šulina (5.číslo časopisu)

Sluníčko, Oskar Pick se řadí mezi heimové vzteklouny, po případě i mezi spáče. Když jsme ještě neměli nepřátele budíka, měl na heimu hodinky jen Oskárek. Každou minutu byl tázán: „Kolik je hodin?“ Toho velmi naštvalo, a proto se rozhodl, že již nebude dávat odpovědi na tento dotaz. Za starých časů, ještě v Hanoveru na „trojce“, vyjádřil se o něm dr. Modlinger takto: „Zrzavý vztekloun“. A proč to bylo? Oskárek měl velkého nepřítele – Lévuše. Každý den spolu pořádali zápasy a rvačky. Oskárek rozdával zarputile rány a Lévuš byl již poražen, když tu přišel obyčejně nějaký Madrid a bylo po rvačce a skončilo to hausarestem. K názvu slunce přišel kvůli svým na blond zrzavým kučerám, které nezkrotí nejlepším hřebenem. Sluníčko hezky rádo ping-pong, ale rádo zalejvá. Tím končím jeho popis.

Mišsus (6.číslo časopisu)

Šulinka, neboli heimový prcek, breřlík měřící 138 cm s vypoulenýmy očima a je ho více slyšeti, nežli vyděti. Dělá každému vše na truc a jeho soused Hastroš je největší ubožák na domově. Hrozně rád se mazlí se špinavými burclouši, kterým říká kulínek a malínek. Též se vytahuje, že má naději na vyhrání obou dvou turnajů. Tím končím, neboť by se Jiříček určitě rozbrečel.

Mydlajs (6.číslo časopisu)

Mydlajs. Jelikož mydlař prohlásil, že na mě napíše hrozný článek, rozhodl jsem se, že nezůstanu pozadu. Tedy náš mydlař je náčelník party šlojserů, což mu ovšem nevadí, aby měl solo do 11 hodin. V noci vypouští zlé duchy, a jelikož známe zákon o stoupání teplého vzduchu, může se Marcel obvykle udusit. Když hraje fotbal, pomáhá si svým vypaseným břichem, čemuž ovšem neodolá ani ten největší silák. Při obědu u matky se strašně rád rozvaluje, načež dostane obvykle od otce výprask a potom jeho otec prohlásí, že buď jí, nebo se válí a sebere mu oběd. Do bazénu má zakázáno chodit, neboť by se mohl nastydnouti, nebo si sehnati nějakou nemoc. Jeho oblíbeným sportem je: když někdo spí vzbudit ho a říci: „Chceš spát?“ (Feldmann): Pokračování příště.

Šulina (6.číslo časopisu)

Mydlajs tlustý šlofer je,
každou noc pokřikuje:
„Kdo je pro noční klid?“
Ihned se přihlásí šloferů lid.
Feldmann Pavel a a Oskar Tick
poddaní Mydlajse jsou,
šloferů vzpouru vždy nesou.
Čahoun je to velmi tlustý,
jeho rozum je však pustý.
Jeho hlas zní jak vysoký akord.
Ce je jeho slavný transport.
Otravuje celý den
Ritu a kluky jen.
Toto Mydlajs je,
tímto se představuje.

Schimerl, neboli Šírl se řadí mezi ranní spáče. Zrovna dnes, kdy byl budíček v 7 hod. probudil se dlouhán v půl 8. Všichni jsme se divili, jak může tak dlouho za světla spát, a já jsem zjistil, že má hlavu schovanou za malým bureloušem. Převedu nyní řeč na druhou stranu Šimlovy duše. Je to tedy dlouhý hubeňour, který nám dělá T. S. Má obrovskou síl, ale naštěstí ji navyužívá, neboť je to starý dobrák od kosti. Také abych nezapomněl, mluví řečí tahavou, vytahovačkou a prášivou a kdyby mu někdo věřil, tak by to musel být velký cvokeš. Dále o něm mluvit nebudu, nebo%t čert nikdy nespí a milý Šiml by mohl využít své velké síly.

Košule (7.číslo časopisu)

Hahn, neboli „tričko“ se ředí mezi heimové hubáče, mezi ty, kteří moc mluví a málo píšou domů. Po odjezdo Oselese má největší uši na heimu. Mají v průměru 5 ½ centimetrů, jedno měří8 cm a druhé 7 ½ cm. Jinak je to velký frajer, ale jeho vzhled kazí taková menší skoba neboli orlí nos. Jinak vám o něm mohu říci jenom to, že kde je nějaké lumpárna, tam lze vídati též kohouta.
Jako další je jeho soused ve třetím patře, hrdinný rek Petr Beck, zvaný také Bekyně sosuová. Je to takový větší zubák neboli cenizub a ohromě si zakládá na své holce Marianě. Je často nemocný, a když mu řeknou, že půjde na marodku, je příštího dne zdravý jako nikdy. Populární je též se svou síťkou na vlasy, ale jakmile si ji sundá, má je opět rozcuchané. Hodně podlézá Hahnovi, ale nevede se mu to. Jakmile přejde přes jeho půli, dostane do kušny. Zdraví vás váš Mydlajs.

Mydlajs (8.číslo časopisu)

Ivan contra Honza

Je ráno. Ivan Polák se probudil hrozným třesením kavalce. „Hrome, co zas tam děláš Honzo?“Tu hrůza – vodové barvy Ivana Poláka, Vlastně Bekyně se vznáší nějakou tajemnou silou vzhůru. (Ta tajemná sílo, to je ruka Honzy Koretze.) Ivča se dopálí a začne nadávat asi takto: „Ty van…“ Nedopoví, neboť chléb ležící na kraji poličky plachtí k zemi. Toto již Ivču dopálí tak, že vyleze zpod peřiny na Honzu. Tento největší možnou rychlostí utíká ke Gansistům. Tam ho uvítá salva Tomášových nadávek. Zděšen se vrací na svůj kavalec, kde dostane pár facek a je donucen uzavřít mír. Když si Ivan vykartáčoval deku a Honza se najedl, ozve se shora jasný hlas: „Sviním.“A na to začne padat na Ivanovu deku déšť drobtů. To skončí několika fackami a Ivan prohlásí, že vše, co k němu spadne shodí na zem, načež spadne na jeho deku asi takový papír: „Ivane, shoď to dolů! Honza.“ Když ivyn shodí papír na zem, začne Honza řvát: „Jééé, Altestenrat hází papíry po zemi!“ A Ivan musí papír sebrat. Na to shodí Honza clopapír, Ivča si jej však nechá a Honza ho nyní zkroušeně prosí, aby mu ho dal. Toto se denně opakuje.

Šulina (8.číslo časopisu)

Blbý je ten Wassermann, když se na něj podívám, blbost z něho silně září, z jeho těla, z jeho tváří. Na bílou ponožku silně se vzteká a myslí si: „Jsem svatý jak Mekka.“ S Gansisty se velmi zlobí, že mu shora svinstvo drobí. Cakynky má na svém uchu, Ta však vadí jeho sluchu. Je to povedený hoch, vypadá jak tlustý hroch.

Jirka Hahn tahadlem je, celý den se tričkuje. „Za gebäck já kaše dám, pět ghettogeld ti přidám.“ Když Bengju Hantl hrál, smích se za břicho se popadal. Z cimry největší má uši, jeho šat mu pěkně sluší. Velký frajer on je přec, nahý je jak umělec, tahá se po celý den, o svých skutcích slavných jen.

Šulina, Bejk (9.číslo časopisu)

Zebanina Zgebaniny majetkem, Tutínek je s Babachem, s nimi on si celý den šepotá a mazlí jen. Nad Ivanem Honza bydlí, celý den ho Zgebouš mydlí. „Sviním“ v tom se ozve hlas, smetí letí dolů zas. Ptáčkové to pěkní jsou, stále se spolu přou.

Pepíček Potom je tu Běhavý, přezdívkou však couravý, chleba sní hned celé kupy a pak řve: „Vy jste mi hňupi!“ Z toho chleba dostal pak, terezínku strašlivou, trefil ho přitom též šlak, postižen byl vzteklinou. Proto pozor na něj dejte, chlapečkové z heimu A a do paměti si vstřebejte, Pepík je osoba veliká.

Kamčus Též tu velký zuřič je, Kamčus on se jmenuje. Celý den s ivrilem se moří, mimo to strašně zuří. Dříve, když on ještě topil, strašný povk vždycky ztropil, bačkory vám po nás házel, až mu v plycích dech docházel. Jinak dobrý je to kluk, silný je věru jak buk

Petr Beck (10.číslo časopisu)

Feldman, neboli „podprsenka vyceň zuby“ se řadí mezi heimové chrápaly. Je mu 11 let a hrozně rád říká: „Ty pse!“ atd. Každé ráno se měří, přičemž má teploměr asi čtvrt hodiny pod rukou, a když zjistí, že je bez teploty, kouše a zuří. Též často padaj na jeho peřinu kapaliny od Peťuláka, načež se Pavel rozzuří a je to hrozná legrace se na něj dívat, jak brečí. Je bohužel těžce nemocen a myslím, že brzo umře. pro nedostatek papíru píši jen jeden článek.

Mydlajs (11.číslo časopisu)

Kypící supe. Jednou večer, když jsem vkročil do našeho heimu, poznal jsem, že „Supe“ (Supe je Hubert Grotte, který se tak nazývá proto, že jaho oblíbená věta je: „Nehmen sie ihre suppe?“) kypí. Normální kypění supe, se projevuje takto: Herhert je v dobré náladě a náhle začne: „blblblbubly blblblbubly,“ čím déle, tím hlasitěji, až náhle vyskočí, což znamená, že překypěl a pere se s někým. Avšak v onen den byl Herbert, což jsem poznalna jeho obličeji, zvláště naštván. Brzy jsem zvěděl proč. Kamčus se počel náhle jrozně blbě tvářit, ukazoval na Grotteho a říkal: „Jéé, von si maže tak tlustě chleba margarínem a takovej kus vánočky, jé a me…“ Nedomluvil, neboť Supe ,právě překypující, se na něho vrhl. V tom se však ovál příšerně zašklebil a začal mlaskat. Herbert, který se právě pral s Kamčusem, vyskočil a pustil se za Sévušem, kterého dostihl na balkoně. Takto byl štván za všeobecného smíchu celý večer a nyní na něho každý ukazuje: „Jéé, tak tlustě si maže chleba s margarínem…“

Šulina (11.číslo časopisu)

Ganzisti. Je ráno a já sladce spím. V tom mě probudí pronikavý výkřik: „Ty vole!“ „Ten ručník nebude na mém místě!“ Vzduchem se mihne ručník a dopadne na zem. V tom něco pleskne a ozve se brekot. „ÁGansisti se zase perou,“ řekne Wassermann. /To se tam půjdeme kouknout.“ Se shora se ozve zuřivý smích Krůcy. Když jsme na cestě ke Ganzistům, zatřese se náhle kavalec a mléko stojící na poličce opíše hyperbolickou dráhu a zatopí mé šediny. Nahoře stále znějí výkřiky zápasících bratrů. Po chvíli mě to naštve a vztekle se vyhoupnu na žebřík. Vidím tam dvě nehybná těla , z nichž jedno brečí a druhé nadává.

Tomáš Gans se řadí mezi heimové šprtouny a pro každou blbost brečí. Je často velmi vzteklý a nechce si nic nechat líbit od svého bratra. Má zajíce jménem Pupek, kterého miluje. Ale bohužel ho moc neužije, neboť Mydlajs a podobné živly řádící na heimu mu jej stále berou. Tomáš též velmi rád sviní, ale jinak si na něj nemůžu stěžovat.

Jirka Gans se řadí mezi heimové plechové huby, neboli velké kecaly. Chodí do práce a všechno co sám neudělá, silně kritizuje. Svého bratra drží na uzdě, a kdyby si snad dovolil odsunout mu jeho overal snad jen o kousek dál, tak ho potěš pánbůh.

Košule (12.číslo časopisu)

ÚRYVKY

Míním zde, za této příležitosti uvést čas os času mou pochycené úryvky z heimových rozhovorů. Budu se snažit, aby bylo přímo z hovoru poznat, o koho se jedná. Nebudu je proto popisovat doslova, jak se udály, ale natolik neporušené, aby byl zachován smysl. Vždy to samozřejmě tak dokonale nepůjde a tak budu muset někdy např. za jakých okolností, kde, o koho se jedná a jiné podrobnosti připsat.
„Ovále, hoří to?“ Zní z kavalce vedle Hastroše.
„Asi už ne. Podívám se.“ odpovídá pilný Lévuš. „Ano, ještě to hoří.“
„Hoří už uhlí?“ Ptá se stále ještě nehýbající se a stále ještě neviditelný Šulina.
„Halo, Šulino.“
„Jo.“
„Uhlí ještě moc nehoří.“
„Hm.“
„Jé, a kouří to – fuj!“
„Pojďte všichni nadávat na Tomáše! Kdo řekne nejjadrnější nadávku!“
No né, kdo jiný než Jirka Gans.

Pepíček Běhavý

Fredy Klein se řadí mezi heimové Seugtingy a apinkáče Je to hodinář, celkem neškodný a jeho zvláštní záliba jsou opelichaná čokliska, která má v jakémsi plátěném pytlíku, který je politý kafemJednou se stalo, že pytlík od apinek (tak jim říká) byl pomočen. Mimo to z marmelády, která se fasovala, byla polovina snědena, na základě těchto dvou faktů Fredy usoudil, že mají průjem. Často se mi také stane, že Jirka Gross, Wassermann, Krůca, nebo někdo jiný se vynoří, strčí mi do ruky apinky a šeptá: „Schovej to!“ Vztek Fredyho v tom případě nebudu popisovat. Fredy je také náchylný jít udat ztrátu svých autíček. Vždycky si určuje podle budíka, kdy to půjde říci, ale cestou zůstane stát, poněvadž to ještě nikdy „nepích“. Jeho oblíbené rčení je: „Jako bych tě popleckal, Hééézky žblekotáš.“ Jinak je to celkem poklidný mladík a co se týče jeho rodokmenu, vyjádřil se Jirka Gans. že jsou to jediní rodiče, kteří se nenechají odkecat.

Košule (13.číslo časopisu)

Smůla. Je poklidu, a já se byvím na své posteli s Mydlajsem o „Hoších na heimu“. Cvak – tsss…Rychle se ohlédnu a naskytne se mi úžasný obraz. Na břehu jakéhosi nového moře stojí Lévuš (on totiž převrhl kbelík), tvářící se, jakoby vypil litr octu a říká brečivým hláskem Otovi: „Já za to nemoh, ono to stálo tak na kraji.“ „No, kdo už to jiný mohl být, než pan Lövy. Ale nepořádek na posteli máš, viď? Nejraději bych tě roztrhal. Tak rychle, hadr,“ řve Ota. Lévušovi se při hledání hadru třesou kolena. Při tom se však do nich neopatrně praští. Odborným hmatem si vytáhne kalhoty a zjistí, ře se mu tentokrát rozbila obě kolena. Zatím, co Ota s Ritou vytírají louži, Lévuš sedí klidně na lavici a ošetřuje si kolena. Na to Ovál (to je jeho přezdívka) odešel a přišla jeho matka. Hoši jí řekli o jeho neštěstí, načež řekla: „Bože, to mám křivonohu!“ Mimo to nechá Lévuš každá den vyhasnout kamna a onehdy vytrhl kliku ze dveří proviantury. Nepořádně „složené“ deky na posteli je znak Petra Lövyho. Také se stalo jednoho rána, když jsem ležel v posteli, že jsem zaslechl pronikavý třeskot. Otočím se, a vidím na zemi střepy Marcelova hrnce. No kdo jiný, než lémoch Lévy. Lévuš má totiž hroznou smůlu, Jak se něco stane, můžete si být jistí, že je v tom zapleten Ovál. To vše mu vysloužilo přezdívku „lémoch Lévy“ a proto Lévušovi přeji, aby se mu brzy uzdravila kolena.

Šulina + Mylajs (14.číslo časopisu)

Honza Koretz. Jelikož chce Honza Koretz psáti do „Kamaráda“ beze mne, rozhodl jsem se, že něco o něm napíši. Nebudu se ovšem zmiňovat o jeho krásně srovnané poličce a královsky umytých nohou (které si myje jednou za tři dny), jak to dělá on, ale prostě ho popíši. Tedy našeho milého Honzu Koretze, Krůcu, Kournice nebo také Eeeee prohlašuji za největšího lumpa, lotra a darmošlapa pod sluncem, neboť si o sobě myslí, že může psát beze mne články, ale jak bylo vidět v minulém čísle, vypadalo to velmi uboze. Ale nyní již začnu s popisem: Nosáček (vyzívám vás, abyste mu tak říkali) je vysoké postavy, až příliš vysoké (myslím, že když byl malý, vytahoval se) a hrozně tenký. Má černé navoněné vlasy (dle toho ho poznáte z dálky), 7 cm dlouhé uši, rýhu na bradě a oteklý, hrozně veliký, skobovitý nos (při jedné ze svých mnohých rvaček si rozbil nos. On totiž každého otravuje a to ho jednu Pánbíček potrestal a já mu toho z celého srdce přeji. Od té doby se s nikým nepere, je smutný a shromažďuje vztek, aby si ho mohl na mě vylít. Když k němu někdo přijdete, můžete být přesvědčen, že se kysele zatváří a řekne: „Pozor, nos!“) Nosí šedou vestu s hnědými rukávy, nebo zelený svetr. Při každé příležitosti říká: „Emmmm,“ a hrozným způsobem se šklebí. Má burclíka jménem Šumák, který je sice velmi špinavý, přesto se s ním však Krůca mazlí. Je tedy náš milý Honza Koretz ne čistá rasa, ale velké prase. Tedy ať žijí prasata a nosáčkové!

Šulina (17.číslo časopisu)