Arnoštkovy sice strachy poklesávala kolena, ale přesto e začal koktavě bránit: „Ábr, Heheheherr Ooodéman mmmir hahat derhapa da gabassen.“ Ale žádné výmluvy nepomohly a Arnoštek byl veden na Wachstube. Hrozně se rozbrečel, ale ani to nepomáhalo. ODmann byl neoblomný. Tu náhle Arnoštek dostal nápad. Uklidnil se a capal maličkými krůčky vedle ODmanna. Po chvíli se nečekaným pohybem vytrhl a už, pelášil pryč. ODmann chvíli zděšen zíral a pak začal hrozně nadávat. Ale to už Arnoštek neslyšel. S otcem se sešel u maminky a dostal vynadáno, že nadával pozor.

Když druhý den Arnoštek vyšel ven, bylo to myslím 23 ledna, hrůzou celý zkoprněl. Před ním totiž stál v plné kráse nám i jemu znám ODmann. Arnoštkovi se zatřásla brada, ale bylo zřejmé,že ho ODmann nevidí. Arnoštek byl celý rozradostněn a spěchal k mamince. Ta ho již očekávala a řekla mu: „Musím nyní na ambulanz, pobav zatím nějakRitu a Tomáška! A ať na ně dáš pozor!“

Tak tedy Arnoštek začal: „Je tomu již dávno, když nedaleko velkého města Litoměřic byl založen klášter na počest svatému Pepovi. Byl to krásný klášter, celý červeně natřený. Sloužilo v něm 22 mnichů a dva opati. Těchto 22 mnichů bylo velice nepořádných…“ „Papali také maminkám marmeládu?“ Ptala se Rita. „Akdyž jednou nepořádek dosáhl vrcholu.“

Košule