Na to zapráskal Madrich vousama a odešel. Protože bylo již 5 hodin, rozhodl se Arnošt, že si půjde pro večeři k mámě. V ZKK stál slabou hodinku a když konečně obdržel kartoffesupal, vydal se k mámě. Sotva přišel na mansardu, zahřměla na něho rozezlená matka: „Ernstí, tys mi už zase snědl marmeládu. ty sou hrozný ty naše děti.“A vrazila Arnoštovi facku. „Ale mamí,“ brečel Arnošt, “já jsem nic nesnědl, to asi Rita nebo Tomášek.“ „Ne, já jsem ho viděla,“ odpovídá Rita a děti křičí jedno přes druhé. Do toho rumlu vrazí rozčilený pan Artur a šeptá: „haló, pst, haló, Erustl, na nádraží se dají šlojzovat brambory, pojď tam honem.“ Arnoštek si utře rukávem slzy a sundá ze hřebíku „šlojztašku“ a cupá za tatínkem, zanechávale na mansardě zuřící zbytek rodiny. Na nádraží byla vskutku velká haldy brambor, Ghettowachmanů, ODmanů a a jiných bezpečnostních orgánů. Tatínek se synáčkem se opatrně přiblížili k hromadě brambor a dávaje pozor, aby je nikdo neviděl, cpali si kořist do kapes. Najednou se za hromadou vynořil stín. „ODmann,“ pomyslel si starý pán Artur a nechávaje Arnoštka na pospas, vzal nohy na ramena. Nic netušící Arnoštek šlojzoval dál když mu náhle pádná ruka padla na rameno a připomněla mu, že tu není sám. „Was machs du da“ Ozve se skuhravý hlas, „du wirst mit miralif die Wachtstube gehen,“ a překvapený Arnoštek byl chycen za límec.