ž-že jste se na něj přišel podívat. A vy již zase jdete? To je škoda, sbohem!“ A vypoklonkoval Kohna ze dveří. Tak byla mansarda zachráněna před prvním náporem vyšší mocnosti.

Poněvadž bylo na mansardě málo místa, rozhodla se rodinná rada, že starší syn Arnošt se bude stěhovat do jugendheimu. Co řekli, to vykonali a tak se druhý den (bylo to 20. listopadu 1943) ve dveřích heimu A v Q 609 oběvil arnoštek, naložený zavazadly a vysokým hláskem pravil: „Prozraďtemi hoši, kde budu spát?“ Odpověděl mu všeobecný smích a jeden mladík s cakynkou na pravém uchu, sedící právě u stolu, zavolal: Auch e lémoch.“ V tom přišel jakýsi madrich a pravil. „tak ty jsi ten nový hoch? Ty budeš spát zde v tomto trojbloku.“ Arnošt si tedy ustlal postel, složil své věci a jal se poslouchat hlasy heimu. „Necaň,“ křičí jakýsi hlas na kybice při šachu. „Dám tři rebelky za 10 dkg cukru,“ ozývá se jiný hlas. „Můj nyvylíčitelnej ńu ňu ňu, můj bobošku, můj macíku, ti ti ti.“ „Mehmen sil ihre suppe?“ „Prozraďmi…“ Zazní do toho všehojasný hlas. „Sviním!“ Přehluší náhle okolní řev tento výkřik. „Už tě mám dost, Krůco!“ Odpovídá mu jiný rozzlobený hlas. „Už bys moh dát zas…“