Nešarim, což jsou hebrejsky Jestřábi; tak si říkala parta kluků z Domova 7. Bylo jim od dvanácti do čtrnácti a mrazivý vítr válečných let je svál z nejrůznějších míst Čech a Moravy. A nejen míst, ale i názorů, sociálních a společenských vrstev; spolu se sešli věřící i bez vyznání, sportovci a intelektuálové, směsice charakterů i hodnot. Všechny namačkali do jedné třídy v prvním patře bývalé terezínské školy (v době ghetta označené jako objekt L 417). Jejich vychovatel, tehdy dvacetiletý Franta Maier, navzdory úzkostem a nejistotě z toho, co všechny v dalších měsících čeká, se nevzdal naděje v to, že i v těch nejhorších podmínkách má smysl hledat a zůstat věrný morálním zásadám.

„Říkal jsem jim, že jejich první povinností je přežít. Druhou respekt k rodičům. A tou třetí být připraven na život až tohle skončí – protože to musí skončit. A vyprávěl jsem jim o lásce k životu
a četl Severozápadní cestu. Ale později, když jsem slyšel oddechování 40 spících chlapců, ptal jsem se sám sebe: Co bude zítra?“

Vzpomínal později na své pocity a výchovné zásady.Ale bylo toho mnohem víc, co jim svými slovy, přátelstvím a osobním příkladem předával. A tak se během měsíců a let podařilo vychovat z kluků skvělou partu kamarádů. Společně sportovali (a milovali hlavně fotbal), hráli divadlo a recitovali, učili se vnímat duchovní přesah života při oslavě židovských svátků, učili se v tajné škole (a čím byla víc zakázaná, tím s větší chutí), aby nezaostávali za svými vrstevníky. A především psali. Na Domově vznikly hned tři časopisy. Domov, Nešar a Rim- rim-rim. A nebylo to vždy lehké, když si jinak velcí kamarádi ve psaní a vydávání konkurovali, psali si vzájemné polemiky, příp. se snažili získat právě do své redakce ty nejlepší přispěvatele. Ale nakonec se vždy dokázali usmířit, podat si ruku a táhnout za jeden provaz. Bohužel, neúprosný běh nacistické mašinérie většinu kluků poslal transporty dále na východ – do vyhlazovacích táborů a na smrt. Když se čas naklonil, šéfredaktor Rim-rim-rimu Pavel Lion a zároveň jedna z dobrých duší chlapeckého kolektivu napsal:

„Milí kamarádi, kteří odjíždíte. Nemám slova, kterými bych řekl to, co cítím, když odjíždíte, kamarádi, s kterými jsem žil skoro dva roky. Chci Vám říci jen to, že i když dnes odjíždíte, zůstaneme nadále spjati poutem přátelství a že jednou se sejdeme a vy budete něco potřebovat, pak vám vždy ostatní členové domova „Nešarim“ pomohou, neboť jsme jako jedna rodina. Doufejme, že nás opět Prozřetelnost spojí a že budeme žít opět spolu a volněji.“

Jakkoli se Pavel, ani většina jeho kamarádů konce války nedožil, jejich texty i životní osudy k nám promlouvají dodnes. Je nám ctí, že díky několika, dnes již více než osmdesátiletým „klukům z Nešarimu“, Frantovi Maierovi, Památníku Terezín a dalším kamarádům a dobrodincům můžete nyní i vy nahlédnout do života a tvorby Sedmičky. Kéž je vám jejich láska k životu, přátelství a osobní statečnost posilou, světlem i inspirací i do vašich životních cest.