SOUTĚŽ LITERÁRNÍCH PRACÍ RIM-RIMU
Nyní následuje otištění tří prvních prací literární soutěže Rim – Rimu. První je Gansova, druhá Weinerova a třetí Sašova. Posuďte sami, jaké jsou.
Vyprávění staré šavle
Vznikla spolu s jinými šavlemi, kde stála u zdi řada plukům čekajících na chvíli, kdy se i z nich stanou zbraně.
Bledý dělník, který plival krev, ukul ji ze staré železné tyče. - Bylo divné, že právě ten muž, jeho plýce prožrala tuberkulóza, poznal a věděl… Byl jeden z mála těch, kteří poznali, že davoví řečníci oběvivší se na nárožích a vykřikující řvavá hesla o svaté válce, nebojovali sami. Věděl, že nedávno objevená země „Hnědých lidí“ oplývá bohatstvím. A poznal náhlou touhu kapitalistických „Otců národa“ po válce s ní. Věděl, že ti, kteří se nyní bratřili s lidem, skoupí po vyhrané válce celou novou zemi. A s novou dávkou vydřených peněz zotročí lid ještě více, než byl nyní.
Domyslel, a vzal z výhně rozžhavenou železnou tyč. Položil ji na kovadlinu a uchopil kladivi, udeřil. Pod ranami jeho ruky vznikala zbraň. Ale myšlenky se počaly oběhat znovu, jsouce dotěrné jako štěnice v jeho podkrovním bytě a řvaly mu v hlavě divoce o bezpráví. Slova se mu hromadila za přehradou zubů a konečně přišla chvíle, kdy nemohla již být zadržena. Vyvalila se z úst jako bystřina. Začal mluvit jako kněz: „Ó požehnaný nástroji svaté války, jdi a služ dobře proti nepřátelům této země a po válce ještě lépe sekej do vzpurných hlav zde až jednou napadne dělníky bláznivá myšlenka – dosyta se najíst.“. A řka to – plivnul na šavli. Slina dopadla a zhuštěná nenávist v ní ztuhla přímo tam, kde tlouklo srdce šavle. Pak se rebel obrátil, a řekl mistrovi „sbohem“, vstrčil ruce do kapes a šel. Mistr nad ním zavrtěl hlavou, „blázen“ řekl. Pak vzl hotové šavle a odnesl je do kasáren na prodej (dostal dobře zaplaceno). Šavli s poplivaným srdcem dostal voják, který příští den odjížděl se svým plukem na bojiště. Časně ráno se vojsko nalodilo a za hodinu ztrácelo již břehy své země z očí. Plavby trvala mnoho dní, šavle ve své pochvě spala podivnám spánkem. Dvacátého dne plavby se konečně objevila země, loďstvo zakotvilo. Vojsko se vylodilo a dalo se ihned na pochod. První bitva byla svedena hned druhý den. Byla hrozná, nepřítel útočil nadšeně a divoce a zfanatizované vojsko stejně nadšeně jako protivník jej uvítalo strašlivou palbou. Voják, který měl šavli s poplivaným srdcem stál v první řadě a střílel. Nepřítel přeběhl úzkou planinku a narazil na rozestavené útvary, nastal boj muže proti muži. Voják vytasil šavli a napadl prvního hnědého muže, který se před ním objevil. Rozťal mu hlavu. Krev, která omyla šavli, probudila ji k životu. Její pán útočil dopředu na nepřítele s hrstkou vojáků stržených jeho odvahou. Šavle v jeho ruce se třásla touhou po krvi. Náhle, bylo to právě ve chvíli, kdy srážel kteréhosi muže, se voják ohlédl a uzřel, projet náhle naveskrz děsem a hanbou, ústup svých spolubojovníků. Zmocnil se jej divoký vztek, vykřikl na své vojáky a prorazil šikem nepřátel. Zastavil se v čele prchajících a vykřikl hromovým hlasem: „Zpátky, zbabělci!“. Ustupující sehnaní podivnou silou se otočili a napadli se zdvojnásobenou zuřivostí nepřítele znovu. Zvítězili. Po bitvě byl voják jmenován důstojníkem. Dostal záslužný kříž a mluvilo se o něm jako o hrdinovi. Přišli další bitvy a hrdina postupoval v hodnostech. Byl již velitelem pluku. Od své šavle se neodloučil nikdy. Byla mu jakýmsi talismanem. Šavle byla pyšná na čest, které se jí dostalo, ale nebyla šťastna. Její srdce chtělo smýti chrchel na něm lpící a v pošetilé myšlence, že krvavou skvrnu smyje opět k´jen krev, chtělo boj. Chýlilo se k rozhodné bitvě. Vojska nepřítelova se zvedla k poslednímu odporu. Konečně nadešel den, kdy mělo být rozhodnuto vše. Vojsko se rozestavilo pod vysokou skalní stěnou. Všichni byli jisti vítězstvím. Hrdina bouřlivě pozdravován přehlížel vojsko. O 8 hodině ranní počal nepřítel útočit. Bojovníci se rozběhli odhodláni zvítězit nebo zemřít. Vojáci vypálili salvu, pak ještě jednu a vrhli se s nasazenými bodáky kupředu. Hrdina s vytasenou šavlí byl první ze všech. Vojsko posíleno pohledem na něj, běželo za ním strhující jako řeka vše co bylo v cestě. Ale nepřítel neutíkal, stál zarputile na místě, rozdávaje a přijímaje smrt. Řady vojáků prořídly, ale hrdina byl stále vepředu. „Kupředu! Kupředu pro vítězství!“ křičel mávaje šavlí. V tom něco zasvištělo vzduchem a hrdina padl k zemi. Šavle se nárazem jeho těla zlomila a její kusy mu o zem zazvonili umíráček. Vojsko, vidoucí hrdinův pád, se dalo na divoký útěk pronásledováno nepřítelem. Pahýl šavle tiše truchlil v mrtvé ruce. Slunce se schylovalo k západu, kdaž se nad mrtvým tělem hrdiny kdosi sklonil. Hnědá ruka vykroutila pahýl šavle z mrtvé dlaně. Šavlí projel vztek. „Proč mne nenechal zrezavět u jeho mrtvoly, co se mnou bude dělat? Propadnu se, když se mnou bude bojovat.“. Ale Hnědý muž již nemyslil na boj, měl opět svoji zemi, a víc nepotřeboval. Odnesl ji do své chatrče a upevnil šavli za jílec na dřevěnou vidlici. Pak uložil své dílo do kouta. ta noc byla pro šavli nejhorší nocí, kterou kdy zažila. „Co se mnou udělá?“ ptala se neustále sama sebe. Dozvěděla se to záhy. Hnědý muž ji ráno odnesl na pole a vrazil pahýl jejího ostří do země. Pak uchopil klece pluhu a zatáhl. Šavli objala měkká, teplá klína, která se pomalu rozsýpala na obě strany tvoříc brázdu. Šavle nemohla ani mluvit, divoký vztek ji ochromil, a zatím hlína pomalu mývala skvrnu z jejího srdce. Bylo to k večeru v polovině poslední brázdy, kdy půda smyla skvrnu ze srdce šavle docela. Šavle se rozhlédla následkem podivného pocitu dosud nikdy nepoznaného kol sebe. Uzřela široký zoraný lán a ohromnou rovinu s růžencem hor na obzoru. Před ní stála podivná bytost, krásná svou dobrotivou moudrou tváří. Vdechujíc do dálky vůni zoraných polí. „Kdo jis?“ Tázala se jí šavle ohromena. „Jsem tvá matka, jsem země“ Odvětila ta podivná bytost. „ty jsi má matka?“ Otázala se jí šavle udivena, a tu si náhle uvědomila, že neví, jak vznikla. Viděla ve svých vzpomínkách pouze špinavou kovárnu, a co bylo před tím, to nevěděla. „Ano, jsem tvá matka, z mého lůna jsi vyšla a lidé ti dali tvar zbraně. Nyní jsi pluhem, symbolem míru, věř má dcero!“ Pravila země. A tu šavle hnána podivným dusivým pocitem štěstí odpověděla: „Ano, matko, věřím ti. Už jen proto, že je lepší býti pluhem, něžli zbraní.“.
Ganz
Z vyprávění staré šavle
„Poručíku, naše útočné řady postupují, slyšíte? Řady postupují, víte co to znamená? Za několik dní budou vláti všude, rozumíte, všude, na celém světě vlajky naší armády. Zlatá armáda, bojovná, statečná, vidíte před sebou šik vojáků volajících hurá, hurá. Jak bojovní jsou tito muži, jak srdnatí. Po boku se jim třpytí jasná šavlenka, ó šavlenko, kolik tys již pobila těch zpropadených nepřátel, těch lumpů, opovážlivců.“ Poručík se zamračil. „Co to povídáte, generále, uvážil jste si všechna vaše slova? Domníváte se, když proti někomu bojujete, že muší být horší vás? V tom se rozcházíme, generále! Sic je nenávidím stejnou záští jak vy a neříkám, že právě jejich ideál je ten špatný. Možná, možná že náš je špatný. My za něj bojujeme jen proto, že jsme se zde narodili.“ „Ty, ty zbabějče, ty se opovažuješ tvrdit, že bojujeme za něco špatného? Takovému muži jak pravím, muži? Zbabělci, má být tak velká důvěra dána, nosit po boku šavli?“ Síň se dusila napětím. Každou chvílí se mohlo čekat, že sál vyletí do povětří. Nic takového se nestalo. V dálce hřímala děla a v nepravidelných intervalech byl slyšet třeskot šavlí. „Slyšíte je?“ Ptá se poručík. „Bůh suď a ochraňuj toho, koho právě ta ohavná šavle zasáhla“, poručík se zjevnou nervozitou si poklepává na šavli. „Kolik životů, nadějí zmařilo to břitké ostří čpící zaschlou krví. Generále, nepřipomíná vám to tygra, jež se sápe na svojí oběť, nebo jatky, kde se poráží dobytek? Spíše na to druhé, vojáci mne připomínají dobytek se zavázanými hlavami čekající, až je řezník praští palicí. Krávy také neví, že jdou do chřtánu zkázy a chcípnou. Také vojáci se ženou fanaticky při burácejícím hurá na nepřítele. V bojovém zápalu mávají kol sebe šavlemi. Poslyš, generále, nevíš proč tak dělají? Mám správné vysvětlení. Myslí, že je to uchrání před jistým zánikem. Cha, cha, cha, všichni, všichni do jednoho padnou. Co jim zůstane v rukou jako hůl do hluboké jeskyně smrti, odkud není východu…Není, generále, ubohá, zkřivená šavle. Padl její pán, nepadla ona. Zaschlá krev se stále zalévá krví čerstvou. Šavle nikdy nespí, stále je u pásu, aby pronikala do všech konců světa, aby tam ničila. Teď víš a snad i porozumíš správnému výrazu slova šavle. Však nevíš, zdali si můžeš představit vojáka, vlastně svoji loutku, jak se loučí s domovem a je odváděn do války. Tam mu ty generále poručíš, aby šel do prvé útočné řady, ano právě do té prvé linie, o které jsi mi před chvílí povídal, že dobývají města za městem – kde padne.“
„Zde se to,“ poručík se jízlivě usmívá jako na symbol všeho zmatku „generále, dobře jásá, že ano?!“
Tu…šavle jakoby samočinně odskočila od generála a tu jako když voda padá z jezu, svistem se zaryla do rkru poručíka, odkud ještě před chvílí vycházela zpupná slova.
Tak zemřel muž, který rozumně uvažoval a miloval svět a proto mu nabylo dovoleno žíti.
Je po boji. Generálovo vojsko vyhrálo. Kraj je zaplaven nádherně vlajícími prapory. Kdo je pánem světa, velmožem miliónů lidí? Generálův lid jásá a v radosti zabíjí již před tím vzdané obyvatelstvo. Lidé padají jak posečená tráva a generál jásá. Je pyšný, že zabil itcíce, ba miliony opovážlivců, zbabělců. Louka čpí zaschlou krví. Nikdo, nikdo se nestará o zakopání mrtvol. Vždyť to jsou jejich nepřátele! Nad bojištěm nyní tak tichým a vznešeným pluje okrouhlým letem krahujec. Občas se vrhne dolů a vyrve z mrtvoly kus masa. Vrhl se také na vojáka jež byl v první linii. Již neuviděl matku, uzřel pouze rhozné oči generála, ve kterých spatřil ohromná, nekonečná vrata. Ty ho pohltila navždy. Generál však žije dál. Dějiny se stále opakují. Takových generálů bylo hodně, je mnoho a bude ještě více. Co bude za 1 000 let nikdo neví, ale s jistotou mohu tvrdit, že zlo lidí bude žít dál. Nikdy nezemře. Válka také nepřestane a generálové nepřestanou ničiti, nepadnou, budou posílat své vojáky na frontu, budou pohlcovat ve svých očích vojáky, budou jásat nad vítězstvím, zemrou. Hurá a a – hurá a a a.
Pavel Weiner
Z temného podsvětí
Do Královské ulice č. 342 vstoupil muž, asi 35letý. Vystoupil až do II. patra, tam zazvonil ve dveřích a levo. Služka přispěchala otevřít. Muž vstoupil a odložil šaty, na výzvu služky. Mezitím se otevřely dveře pánského pokoje, domácí pán vstoupil do předsíně. „Dobrý den pane Cvrčku, už jsem myslil, že nepřijdete. Račte dále,“ vítal hostitel, obtloustlý pán svého návštěvníka. Oba dva vešli a za nimi zapadly dveře. Rozšafně se usadili. V tom okamžiku se rozlétly dveře. Do místnosti vrazil asi 14letý hoch. „Už jenom 3 hodiny, tati,“ vychrlil ze sebe. „Mlč, nevidíš, že je tady host?“Káral otec svého syna. „To víte,“ pravil panu Cvrčkovi, „hoch má radost, dnes večer v 7 hodin odjíždí s maminkou do Benátek na prázdniny. Může se zbláznit radostí, jak se těší.“ Mezitím hoch odběhl pryč. Po odchodu hocha se pustil pan Cvrček s panem Součkem do politizování. Byli přerušeni služkou, která na porculánovém podnose přinášela koflíčky s čajem. Pan Souček se na okamžik omluvil, měl nutnou cestu. Odešel za dveře. Pan Cvrček se rozhlédl jako ostříž po pokoji. Jeho pohled padl na skřínku, ve které byl zastrčen klíč. Pan Cvrček otevřel rychle skříň, byla v ní železná pokladna a několik menších bedýnek. V nich byl otvor na místě klíče. Pan Cvrček nakoukl do jedné z nich. Oslnivý třpyt drahokamu jej oslepil. Pan Cvrček vše rychle vrátil na místo a skříň uzavřel. Za chvíli se vrátil pan Souček. Dopili čaj, potom se ještě chvíli bavili, než pan Cvrček odešel.
Jest něco málo po půlnoci. Jest hustá tma, neboť obloha jest zahalena mraky. Tu a tam lucerna osvětluje alespoň trochu ulici, aby se chodec nezabil. Elektrika projíždí velmi zřídka, jest to daleko od středu města. Ulicí se plíží muž. stoupí do domu č. 342 Královská ulice. Vystoupil dvě patra, jeho klíč lehce zašustil v klíčivé dírce. Ještě dvakrát otočil a již jest uvnitř. Po špičkách se krade předsíní, odtud do pánského pokoje. Na lůžku odpočívá klidně pan Souček. Muž vytáhne z kapsy svého převlečníku nůž a vší silou jej vbodnul do spánku pana Součka. Ani zasténání se neozvalo. Muž si spokojeně oddychl. Otevřel jednu ze skříní, vyndal několik bedýnek, vypáčil je, jejich obsah vsunul do své aktovky a tiše se vyplížil z pokoje do předsíně a z bytu ven. Rychle sestoupil po schodech dolu. Vstoupil do ulice a zmizel za rohem.
Druhý den oznamovaly tučné titulky v novinách, že v Královské třídě č. 342 se odehrála loupežná vražda. Policie se pokoušela zachytit nějaké stopy, ale nic nevypátrala. Od této doby uplynulo 11 let.
Na Hanspaulce v Lindhardské ulici stojí hezká vilka.
A. Schweinburg
SVATÁ NOC
Bim. bam. bim, bam…Zněli do ticha noci zvuky zvonů z věže svatovítského chrámu. Do ticha noci zněly hluboké alty svatováclavských zvonů. Byla noc na den 28. září, na den, kdy před 1815 byl na hradě Staré Boleslavy svým bratrem zavražděn kníže Václav.
Bim, bam… Údery dozněly. Rázem do zvuku posledního zvonu se zvedl ve svatováclavské kapli příkrov na hrobu patrona, sv. Václava a z něj vystoupil v nádherném kroužkovém brnění a s chocholem vlajících pštrosích per na přilbě svatý Václav doprovázen svým věrným sluhou. Opustil svatováclavskou kapli a rychlými kroky spěchal po schodech do hlavní chrámové lodi.
Rázem dvanácté hodiny opustili i ostatní svatí králové své hrobky a spěchali do chrámu svatého Víta. Nyní byli již z celých Čech pohromadě.
V popředí, před skvostným baldachýnem stála řada paní v skvělých oblecích, Králové s korunami na hlavách a žezla v rukou. V jejich čele stojí jediný pán v rouchu skvostnějším než ostatní a s korunou římských císařů. V kostelních lavicích seděli ostatní svatí: svatá Anežka česká, svatý Vojtěch a jiní. Byli tam shromážděni všichni biskupové ve svých ornátech a odznaky své moci.
V tom již vhází svatý václav se svatozáří na čele všechno tichne. Kníže Václav kráčí pomalu k oltáři. Arcibiskup Arnočt z Pardubic, která stojí u oltáře kyne a chrámovou lodí se ozývají zvuky písně: „Gospodine pomilujny“, světci a králové se svěšenými hlavami se modlí za blaho země koruny svatováclavské…
A opět nastala doba večerního spánku odbila první hodina z půlnoci a králové se ukládají do rakví a hrobek. Na východě svítalo…
P. Heller
Z TEMNÉHO PODSVĚTÍ
Do Královské ulice č. 342 vstoupil muž, asi 35letý. Vystoupil až do II. patra, tam zazvonil ve dveřích a levo. Služka přispěchala otevřít. Muž vstoupil a odložil šaty, na výzvu služky. Mezitím se otevřely dveře pánského pokoje, domácí pán vstoupil do předsíně. „Dobrý den pane Cvrčku, už jsem myslil, že nepřijdete. Račte dále,“ vítal hostitel, obtloustlý pán svého návštěvníka. Oba dva vešli a za nimi zapadly dveře. Rozšafně se usadili. V tom okamžiku se rozlétly dveře. Do místnosti vrazil asi 14letý hoch. „Už jenom 3 hodiny, tati,“ vychrlil ze sebe. „Mlč, nevidíš, že je tady host?“Káral otec svého syna. „To víte,“ pravil panu Cvrčkovi, „hoch má radost, dnes večer v 7 hodin odjíždí s maminkou do Benátek na prázdniny. Může se zbláznit radostí, jak se těší.“ Mezitím hoch odběhl pryč. Po odchodu hocha se pustil pan Cvrček s panem Součkem do politizování. Byli přerušeni služkou, která na porculánovém podnose přinášela koflíčky s čajem. Pan Souček se na okamžik omluvil, měl nutnou cestu. Odešel za dveře. Pan Cvrček se rozhlédl jako ostříž po pokoji. Jeho pohled padl na skřínku, ve které byl zastrčen klíč. Pan Cvrček otevřel rychle skříň, byla v ní železná pokladna a několik menších bedýnek. V nich byl otvor na místě klíče. Pan Cvrček nakoukl do jedné z nich. Oslnivý třpyt drahokamu jej oslepil. Pan Cvrček vše rychle vrátil na místo a skříň uzavřel. Za chvíli se vrátil pan Souček. Dopili čaj, potom se ještě chvíli bavili, než pan Cvrček odešel.
II.
Jest něco málo po půlnoci. Jest hustá tma, neboť obloha jest zahalena mraky. Tu a tam lucerna osvětluje alespoň trochu ulici, aby se chodec nezabil. Elektrika projíždí velmi zřídka, jest to daleko od středu města. Ulicí se plíží muž. stoupí do domu č. 342 Královská ulice. Vystoupil dvě patra, jeho klíč lehce zašustil v klíčivé dírce. Ještě dvakrát otočil a již jest uvnitř. Po špičkách se krade předsíní, odtud do pánského pokoje. Na lůžku odpočívá klidně pan Souček. Muž vytáhne z kapsy svého převlečníku nůž a vší silou jej vbodnul do spánku pana Součka. Ani zasténání se neozvalo. Muž si spokojeně oddychl. Otevřel jednu ze skříní, vyndal několik bedýnek, vypáčil je, jejich obsah vsunul do své aktovky a tiše se vyplížil z pokoje do předsíně a z bytu ven. Rychle sestoupil po schodech dolu. Vstoupil do ulice a zmizel za rohem.
Druhý den oznamovaly tučné titulky v novinách, že v Královské třídě č. 342 se odehrála loupežná vražda. Policie se pokoušela zachytit nějaké stopy, ale nic nevypátrala. Od této doby uplynulo 11 let.
I.
Na Hanspaulce v Lindhardské ulici stojí hezká vilka. Okolo ní jest zahrádka. Jest tam pěkný altánek. Uvnitř sedí jakýsi muž, asi 45 let stár a čte si noviny. Zvenčí před vilkou si hraje asi 9ti letý kluk, zcela sám. Občas zaletí jeho pohled na pána v altánku, načež pokračuje ve hře. Náhle se pán zdvihne, solží noviny a odchází ze zahrádky pryč. V tom okamžiku též malý hošík odběhne pryč. Zmizí za rohem. Tam na něj čeká asi 25letý mladík. Hošík k němu přiskočí a cosi mu horlivě šeptá. Na to vytáhne mladík z kapsy stříbrnou pětikorunu a vtiskne ji do dlaně hocha, který dychtivě napřahoval ruku. Hoch se poděkuje a vběhne do zmrzlinářského krámku. Vyjde se třemi plnými kornoutky zmrzliny a zmizí kdesi za rohem. Na to mladík zajde do krámku, kde chvíli vyjednává se starou ženskou. Po chvíli vyndá z tobolky 200 korun a odejde. Na to babička stáhne rolety a též odejde. Jenomže jiným směrem.
II.
DO kavárny Slavie vstoupil muž, ten, jehož jsme viděli v altánku číst noviny. Usedl ke stolu. „Dobrý den pane Řehák,“ přivítali ho jeho známí. Začali politizovat, oblíbený předmět rozmluvy, zvláště u pana Řeháka. „Tak co, pánové,“ prohodil pan Řehák. „Zdá se mi, že Německo se dívá příliš lačně na Rakousko.“ „Taktéž myslím,“ odpověděl jeden. Mezi tím vstoupila stará žena, ta, se kterou mluvil na Hansppaulce onen mladík, do kavárny. U každého stolu se zastavila, jakoby něco chtěla, avšak vždy byla odbyta. Konečně přistoupila k našemu stolu. Zeptala se, kdo si chce nechat za korunu vložit karty. „A proč ne,“ řekl jeden. „Pojďme, pánové, uděláme si tu legraci,“ navrhl. Všichni s ním souhlasili. Jako první přišel na řadu pan Řehák. Stařena opatrně vyložila, pak s vážným výrazem v obličeji pravila: „Čeká vás smrt, přičiněním někoho, na koho jste již dávno zapomněl.“Pan Řehák smrtelně zbledl. Ne, on nebyl pověrčivý a nevěřil v boha, ale toto bylo trochu moc. Omluvil se z nevolnosti a vyklopýtal se z kavárny ven.
III.
Asi za půl hodiny se vrátil domů. Vstoupil do vilky. Byl ještě úlekem zpocený. Otevřel dveře svého bytu. Co to?! Zvonek nebyl v pořádku? Pan Řehák se podíval. Smrtelně zbledl, zvonek ležel utržen na zemi. Hustý pot mu vyvstal na těle. Rychle spěchal se přesvědčit, zdali je pokladna na svém místě. Byla, a všechny šperky též. Zdálo se, že je všechno nedotknuté. Ještě se podíval naposledy do skříňky se svým deníkem. Spočítal sešity, jeden chyběl. Pan Řehák je rychle prohlédl. Sešit číslo VI chyběl. Pan Řehák omdlel. Asi za hodinu se vrátila služebná. Našla svého pána ještě v bezvědomí. Vzkřísila jej. Na otázku, z jakého důvodu omdlel, odpověděl služebné, že se mu udělalo špatně ze zkaženého masa.
IV.
Pan Řehák si tento večer dříve ulehl, nemohl však usnouti. Zlá předtucha jej pronásledovala, a hučela mu v uších. Proroctví staré kartářky jej děsilo a nedalo mu usnouti. 2 rytmické údery přeryly ticho, jež panovalo vůkol. – ½ 12. Docela lehké cvaknutí se ozvalo ve dveřích u vchodu do bytu pana Řeháka. Pan Řehák, jehož nervy byly již stejně podrážděny, vyskočil rychle z postele a vytáhl zpod polštáře revolver. Mezi tím se kroky pomalu šinuly kupředu, předsíní, až stanuly před pánským pokojem. Klika se nadzdvihla. Ve dveřích se objevila postava muže. Tento ihned postřehl, že pan Řehák stojí vedle své postele. Střelil. Minul se. Pan Řehák též vystřelil, avšak to již neznámý muž zalezl opět za dveře. Pan Řehák stiskl zvonek, čímž uzavřel byt tak, že nikdo nemohl ani ven, ani dovnitř. Cizí vetřelec byl tedy chycen. Ticho ulice přerval ostrý zvuk policejní píšťalky. Neznámý muž se pokoušel dostat se z bytu ven všemožným způsobem, což se mu zřejmě nedařilo. Hluk skříní padajících na zem a obrovské klení prozrazovaly jeho bezmocný vztek. Asi za 10minut policie dospěla do vilky pana Řeháka. Dveře byly zamčeny a policie se marně domáhala vstupu. Ostrým zvukem píšťalky prozrazovala policie, kdo jest a že se ji má vpustit dovnitř. Pan Řehák stiskl opět tlačítko zvonku, tentokráte dvakrát, takže se dveře úplně rozevřely. 4 policisté vnikli do bytu. Neznámý muž začal běhat vyjeveně po bytě. Vnikl do pokoje, který sousedil s pokojem, kde byl pan Řehák. Tam se naskytla výtečná příležitost. Pan Řehák opatrně zamířil a 3x za sebou vystřelil. Neznámému muži vypadla zbraň z ruky a skácel se na zem. Byl mrtev. Policije vnikla do pokoje. Byl to groteskní pohled na pana Řeháka, on tu stojí v pyžamu a s revolverem v ruce sotva dechu popadá. „Proč jste jej zabil?“ Otázala se policie. „Byl jsem nucen, již na mne mířil. Kdyby býval byl střelil o vteřinu dříve, nebylo by mne již,“ lhal pan Řehák. Všichni přistoupili k mrtvole. Pan Řehák strnul, jeho tušení bylo pravdivé. Byl to syn pana Součka, syn toho, kterého před 11ti lety zavraždil, a nyní se chtěl syn mstít. „Teď však leží mrtev a jest neškodný,“ pomyslel si pan Řehák a ulevilo se mu. Pomyšlení na ztracený deník ho však stále znervózňovala. Zrovna v 6. sešitě měl vylíčenou vraždu, jež spáchal na panu Součkovi. Tenkráte se jmenoval ještě Cvrček. Policie odnesla mrtvolu a příští den mělo být zahájeno vyšetřování. Před tím se však ještě rozhodla prohledat byt mrtvého.
V.
Policie vypáčila zamčený byt pana Součka. Pan Souček tu bydlil sám, maminka mu již před lety umřela. Nábytek byl prostý. Šperky neměl žádné, v kase našli jen několik tisíc a nějaké poukázky. Potom tam byl sešit, na kterém byla napsána římská 6. Otevřeli jej. Byl to deník. Pan inspektor byl podle všeho zvědavý člověk. Zkrátka, vzal deník a počal čísti. Jeho obličej byl stále vážnější, a když dočetl, vykřikl rozkaz: „Vaněk a Slaný, běžte okamžitě zatknout pana Řeháka.“ Pan Řehák se nechal zcela bez odporu zatknout. Na komisařství byl vyslíchán, kde se ke všemu přiznal. Byl úplně skleslý a vyčerpaný. Další den byl souzen. Třetí den oznamoval tučný titulek v novinách: „Jan Hnilička, nar. r. 1891 v Příbrami, byl odsouzen pro loupežnou vraždu p. Součka st., a pro úkladnou vraždu p. Součka ml., a pro dvě falšovaná jména (Cvrčwk, Řehák)odsouzen k smrti. Rozsudek bude proveden 25. VII. 1937.
Vysvětlivky
1.) Pan Souček ml. ukradl deník, neboť chtěl mít ještě jeden důkaz, aby se mohl s klidným svědomím pomstít.
2.) Stará žena prorokovala panu Hniličkovi smrt, protože to měla domluveno s p. Součkem ml., který jí za to dal 200 K.
3) Hoch, který čekal před vilou p. Hniličky, běžel oznámit p. Součkovi ml. kdy pan Hnilička odejde, aby Souček věděl, kdy se pro deník vloupat. Souček totiž věděl, že si pan Hnilička píše deník, ještě když otec žil, často se tím chlubíval.
SOUD
Bylo asi pět hodin odpoledne, když se po městě Zlíkovu rozletěla zpráva, že byl pro krádež zatčen policejní strážmistr Karel Vrba. Zpráva se jako bleskem rozlétla do všech chaloupek a domečků. Lidé spínali ruce nad dobrou, ale chudou rodinou Vrbovou…
Bylo asi pět hodin ráno, když se k vile továrníka Hájka blížila jakási temná silueta. Obratně přeskočila nízkou zídku, která oddělovala ulici od zahrady továrníkovy. Tiše se plížila zahradou a pomalu otevírala dveře. Vkročila do rozlehlé vily. Kráčela tiše chodbou a její kroky byly tlumeny kobercem, který pokrýval zem. Postava vytáhla z kapsy lampičku a rozsvítila ji. Úzký srpek světla osvětlil nízké dveře. Pak se neslyšně sunula do pokoje. Rozsvítila a v pokoji se rozlilo světlo, které nám ozářilo onoho pozdního návštěvníka. Byl to dělník Alois Hora. Vytáhl paklíč a otevřel jím nehlučně skříň, která stála v jednom rohu pokoje. Jeho oči zasvítily chtivostí. Před jeho zraky se objevila skříňka velká asi 5 x 5 cm. Otevřel ji a jeho oči se pokochaly pohledem na skvostný démant, který před ním zazářil. Se spokojeným úsměvem zasunul skříňku do kapsy, pak se opět, jak přišel, vytratil z pokoje. Vstoupil na chodbu a kráčel po ní. Přišel k prvnímu oknu na chodbě, z kapsy vytáhl kousek skla zabalený do flanelu. Opatrně ho položil pod oknem na zem. Pak obratně, jak veverka se vyšplhal na okno a jedinou ranou roztříštil velikou tabuli. Pak skočil do zahrady a zmizel ve tmě. Rána roztříštěného skla vzbudila továrníka, Vyskočil z postele a s revolverem v ruce vyběhl na chodbu. Tam však uzřel pouze trosky rozbitého okna. Ihned vběhl do pokoje a zavolal pro policii. Za několik minut se městem rozeřvala siréna policejního vozu, který za několik vteřin zastavil před vilou. Po důkladné prohlídce nebylo celkem nic zjištěno, co by usvědčilo zloděje. Vzali s sebou kusy rozbitého okna a ujistili rozčileného továrníka, že ve dne najdou stopy, jen aby vše nechal, jak je.
Druhého dne zjistil policejní strážmistr, že se na kusu rozbitého skla vyraženého z okna zachovala stopa ruky, kterou všichni znali. Byl to otisk kusu pravé ruky, na které byla stopa jizvy, kterou měl v celém kraji jen strážmistr vrba.
strážmistr byl zatčen a v neděli byl odvezen ke krajskému soudu v Táboře. U soudu v síni plné čekajícího lidstva přísahal strážmistr Vrba ke kříži, že toto obvinění jest křivé. Vzadu v rohu soudní místnosti se krčil s úsměškem na rtech Hora. Měl drahokam u sebe zašitý pod podšívkou svého ošumělého kabátu. Usmíval se, když státní návladní vyslovil rozsudek: „Jménem Republiky je Karel Vrba odsouzen ku dvacetiletému žaláři.“.
V první řadě se ozval vzlykot Vrbovy ženy. Soud byl u konce. Vrbovu ženu zlomenou na duchu a bledou odvedli muži domů. Vrba byl odveden do žaláře, kde měl strávit 20 let svého mladého života. Skleslý dopadl na lavičku vězení…
Druhý den, když mu přinesl strážce snídani, nalezl Vrbu – oběšeného.
P. Heller
CO SE MNOU BUDE
Dítě, když z dětství vychází, Dnes člověk mlád |
Vždyť člověk musí se s životem rvát Život je krásný, a přitom tak zlý |
DĚLNÍK
V továrně se ve dvanáct siréna rozzvučela S ostatními dělníky z továrny se dere ven, Dělník vybíhá, dělník spěchá, Dělník kopat začíná Dělník Josef na zahrádce |
Chudý oběd v sebe vpraví Dělník Josef u běžícího pásu Potůčky potu v jezírka se mění Díváme-li se na šat, jenž žena Josefu udělala Zde vidíme, že láska, práce a zdraví, |
J. Strebinger
TEREZÍN
Kdys šel jsem ven, Pak šel jsem dál Tu nahlédl jsem v okno pokoje a |
Všichni do hola ostříháni, „A já bych také žíti chtěl teď rád, A smutné scény, strašné výjevy Na světě umírá denně sta lidí |
BLECHA - POHÁDKA
Pohádka je jako ráj, Kamkoliv tě zanese |
Tu jak rytíř pannu chrání, Uslyšíš o cizí zemi, |
A čaroděj taky Zavřeš knihu – byl to klam? |
TRANSPORT
Teď mnoho měsíců jsme žili klidně Nevěřil, že transport opět přileze, |
A transport zasáhl na citlivém místě, Však doufat musíme, |
SČÍTÁNÍ
Jednoho dne zprava přišla, Časně z rána, příští noci Každý vzal si teplé šaty, Dlouho jsme čekali před domem Vpředu byli staří lidé, |
Něco kolem poledne, Sotva jsme se najíst chtěli, Neustále jenom vstávat, Než jsme byli sečteni |
Všude vládnul hrozný zmatek, U vchodu byl hrozný nával, Když jsme večer přišli domu, Když se potom večer zhaslo, |
TEREZÍN
Kdys šel jsem ven, Pak šel jsem dál Tu nahlédl jsem v okno pokoje |
Všichni do hola ostříháni, ač lidé, A smutné scény, strašné výjevy Na světě umírá denně sta lidí |
