Terezínský soud Tak jako vše je v Terezíně i soud. Je ovšem velmi odlišný od soudu doma. Tento soud se nalézá v Rathausgasse, č. 19. Odsuzovány jsou ale jen některé přestupky. Některé přestupky jsou předávány německým úřadům, například, na poště byly vykradeny z balíku různé věci a muž, který byl dopaden, byl tímto soudem odsouzen. Před těmito soudci mají lidé veliký respekt. Tento soud je hlavně dědický, to znamená, že když někdo zemře, mají vlastně pozůstalosti připadnout do eráru. Ale pozůstalí příbuzní ovšem chtějí také něco dědit. Proto se odeberou k tomuto Ghettogerichtu a v procese se rozhodne, kolik příbuzní z této pozůstalosti dostanou. Vrchním soudcem Ghettogerichtu je pan vrchní rada Dr. Reter. Soudci jsou hlavně lidé, kteří v soukromém povolání byli advokáty, tudíž svému řemeslu opravdu rozumí. — K dispozici mají asi tři místnosti, ve kterých se zaměstnává přibližně 18 lidí. K jejich oddělení patří tři psací stroje. Že mají lidé před nimi respekt, dokazuje tato příhoda. Jeden ze soudců byl na nějaké přednášce. V první řadě byla rezervována místa pro Hausltestry a Bezirksltestry.Tento soudce se klidně odebral do první řady, ukázal svůj průkaz a nikdo se neodvážil namítnouti něco proti tomu.

Gustav Zweig

ŽIVOT A SMRT

Na smrtelném loži v bezmocné křeč i leží pohroužen v poslední myšlenky člověk. Člověk ze stejného masa, ze stejné krve, jako já. Neznám jej, nejsem mu ničím zavázán, musím mu pomoci, nemohu. Nevím jak. Jsem nízký, neschopný. Strašná bolest mne svírá, ještě větší však jej. Jsem zděšen, přemýšlím — avšak konec, věčně ukončen je jeho život — zemřel.
Hledím naň, smrtelné jíní jej zahaluje, je mrtev. Odvracím oči, bych nebyl nucen se dívati na vytřeštěný zrak mrtvoly. Stále na to myslím. Loučím se s přítelkyní a odcházím. Jsa zadumán, kráčím parkem nemocnice (Vrchlabských kasáren), strašný hluk silniční mne probouzí. Přestávám přemýšleti o dílu smrti. Vyhýbám se silnici a mířím k ovčínu, kde doufám nalézti klid k rozjímání o tomto tématu. Usedám na trávu, počínám přemýšlet. Proč jsem se káral v přítomnosti smrti? Beztak má pomoc bezmocná byla. Hloupě jsem tehdy přemýšlel, jsem ještě velice nezralý, abych byl přítomen smrti. Nepřítomnost má by jistě více prospěla mrtvému. Tímto se uklidňuji o oné myšlence, která tam mi projela bezdůvodně mozkem. S klidem vstávám, vysmívám se sobě, jak bláhově zachoval jsem se při umírání. Toť přeci samozřejmost věků je a já choval se, jak kdyby se to poprvé vůbec dělo. Strašlivá perioda stále se opakující. Ve stejném rytmu ubíhá pásmo života, stejnoměrně pozměňováno. Jak kolo život se točí, jeho jednotvárnost je jasná. Jedinou změnou po dobu věků znatelnou je pokrok. Pokrok, jenž bezustání postupuje vpřed. Však přijde změna a kolo života změní svůj běh, přijde doba, kdy pokrok postaví hrázi smrti a potom zakončí smrt svůj rej.
K čemu? K čemu povede tato změna? K ničemu. Ohromné množství lidí poroste do nekonečna. Každý bude chtít žít. Když místa již nebude, nikdo se nepodvolí, aby opustil své místo. Nikdo nebude chtíti zemřít, a proč by umřel právě on? Ať zemře jiný. A pak? Nedostatek místa donutí lidi k zabíjení. Bez jediné změny, přivedeno zase do normálního, chodu, točit se bude kolo života. Možná, že přijde druhá změna, a to definitivní. Balvan položen kolu do cesty změní jeho běh.

Gabriel Mohlstein

TEREZÍNSKÁ BÍDA

Jdeme-li si pro oběd, uvidíme státi před výdejnou několik dědečků a babiček. Tito staří lidé prosí každého, kdo jde kolem, aby jim dal alespoň trochu polévky. Každý se diví, jak může takový dědeček vypíti tolik polévky. Ale jsou tam také lidé, kteří ji nesbírají jen pro sebe. Dávají starým lidem, kteří buďto nemohou chodit, nebo jsou jinak nemocní. Avšak i toto mají tito lidé zakázáno. Neboť s O. D. nebo nějaký zřízenec manáždienstu je zahání. Avšak oni se nedají. Jsou z toho velké hádky, ale starý vždy prohraje. Jsou tam obyčejně vždy ti samí. Přijde-li nějaký nový mezi ně, nevítají ho moc vřele, je-li polévka dobrá, mají špatný den, protože si ji každý bere. Ale je-li špatná, to jim dává skoro každý. To musí dělat 80to letý dědeček, který býval dřív třeba bankovním ředitelem, nebo továrníkem.

Otevřít v originálu.

VÝRAZY

V terezínské mluvě se často užívá slov jako bonke a šlous, šmelina atd., ale málo lidí ví, co tyto výrazy znamenají. Bonke pochází z ruštiny a v překladu znamená mýdlová bublina, asi proto, že jako bublina se nafoukne a prasknete jako bonke jsou označeny zprávy, ale nepravdivé. Jest ale zcela nejasné, jak se toto slovo dostalo v Terezíně k použití. Druhé slovo šlouse znamená normálně jednu komoru zdymadla. Jak se toto slovo stalo náhražkou slova krásti je mnoho domněnek, ale jak jsem neslyšel ani jednu, která by se zdála správnou.

Pavel Lion

ZÁPAS O POSTUP DO LIGY - HAGIBOR TEREZÍN x UNION

Vešel jsem na Drážďanský dvůr, který byl přeměněn ve fotbalové hřiště. Přišel jsem o něco dříve, než zápas začal. Na hřišti jsou dva muži a hrají si s mincemi, kolem nich je plno kluků, kteří hledají, kde mohou, aby si kopli. Ale já vidím, jsou se moc zapovídal, a že bychom se nedostali k věci. Na hřiště vejde soudce Berger a vyklizuje ještě s pomocí pana Tellera hřiště. Konečně je vše hotovo, zápas by mohl začít. V tom soudce zapíská a Hagibor nastupuje, je přesně ¼ na 3. Ozve se tleskání a nastupuje Union. Po jeho nástupu zápas započne. Je 1/3 na 3 a 2 min. Ihned se ujal útoku Hagibor a zle zatápí obraně Unionu, avšak pravý bok Unionu odkopne a Union zahajuje protiútok. V tom krásný zákrok Franty Perana. Útok střídá útok. Sádlo, pravé křídlo Hagiboru se utrhává a střílí ve dvanácté minutě tohoto zápasu první branku. Opět centr. Nyní je velmi prudká hra, avšak co to? Sádlo prostě srazil záložníka unionu. Píše se trestný kop proti Hagiboru. Ale nic z toho není. Hra pokračuje. Však co to je? Prudká surovost na obránce Hagiboru. Píše se trestný bod. Reach zachycuje, utrhne se a – dobré to bylo, Egone, visí! V 19. minutě prvního poločasu stav 2 : 0 pro Hagibor. Míče se ujme střední útočník Unionu, Podává na pravé křídlo Kovanitzovi, ten probíhá a střílí. Je z toho krásný gól. V 25. minutě dal Union první branku. Stav nyní 2 : 1 pro Hagibor. Hráči Hagiboru zřejmě zuří, prudce útočí a střílí. Brankář Unionu vyráží a v tom Sádlo střelí podruhé a gól. Stav 3 : 1 pro Hagibor. Hra pokračuje, zbývají již jen 3 minuty do konce poločasu. Pan Teller napomíná praporkáře, když v tom mu spadl na hlavu míč. Celé obecenstvo se směje. Zapískání na znamení první půle. Stav 3 : 1 pro Hagibor.

Druhý poločas začíná prudkou hrou. Obě strany se snaží, aby si dali gól. Hagibor má zase úspěch. Dává 4. branku. Stav 4 : 1. Centr a Union přechází do útoku, jeho střední útočník střílí silnou ranou. V tom se to stalo: brankář Hagiboru Parillr pustil gól, za který jasně mohl. Dělá obličeje, jakoby za gól nemohl. Stav je nyní 4 : 2 pro Hagibor. Hagibor centruje a míče se zmocnil Kevy, obránce Unionu a odkopne jej. Míč padl do autu. Hráč Unionu chce házet, avšak spravedlivý soudce píská a aut má házet Hagibor. Hráč Unionu vezme míč a mrští jej hráči Hagiboru do obličeje. Soudce zakročuje. Nedorozumění mezi soudcem a hráči je u konce. Hra pokračuje dál. Reach se utrhuje a krásnou ranou střílí nejkrásnější gól zápasu. Stav je 5 : 2 pro Hagibor. Hra je nyní nezajímavá. Obě strany jsou vyčerpány. Šetří své síly na konec. Avšak Kovanitz se najednou utrhává, štve se a střílí gól. Stav je nyní 5: 3. Hra je teď krásná. Hagibor vstřelil další gól a stav je 6 : 3. Obecenstvo se dobře baví, ozývají se jednotlivé výkřiky jako: „Kovanitz, vosol ho.“, „Union jsou samí voli – Hagibor, dejte góly.“. – Gól. Krásná rána a účel byl dosažen. Kovanitz dal branku Unionu. Stav je 6 : 4. Reach útočí, podává volnému Sádloví, ten se utrhne a vstřílí gól – 7 :4. Hra je nyní velmi dobrá. Útok střídá útok. V tom levé křídlo Unionu vstřelí krásnou ranou gól. Stav je 7 : 5. Soudce píská. Je konec zápasu a Hagibor je vítězem.

B. Lederer

TEREZÍNSKÁ PŘÍHODA

Jednoho dne, bylo to již k večeru, mi Dl Franta M. kroupy, abych je dal nějaké babičce, která je bude potřebovati. Šel jsem tedy na ulici a tam jsem uviděl starou sešlou stařenku. I zeptal jsem se jí, zdali neopotřebuje kroupy. Stařenka na mne napřed pohlédla a pak se zeptala, co za to chci. Byla již zvyklá na terezínské poměry, že si nedovedla představit, že by jí někdo něco zdarma dal. Když jsem jí řekl, že za to nic nechci, nemohla tomu uvěřit a myslela, že si z ní dělám žerty. Konečně tomu uvěřila, ale neměla nádobu. Musel jsem tedy jíti s ní do drážďanských kasáren, kde bydlela, aby si kroupy přendala. Cesta tam byla hroná. Začala mi vykládat, že byla kdysi bohatou paní a že o všechno přišla, o svém muži, atd. Potom zase říkala, žemě sám Pán Bůh seslal a děkovala mi. Konečně jsme přišli k Drážďanům, kde si kroupy přendala a já mohl jít klidně domu.

Více se o Drážďanské kasárně dočtete v interaktivní mapě na portálu Vedem.

NEHODA U ROENTGENU

Dne 20. V. se ve Vrchlabských kasárnách stala věc, která se v Terezíně jen tak nestane. V roentgenově místnosti praskla vodová roura a v 5 m. byla celá místnost zaplavena. Ihned byli zavoláni hasiči, kteří začli vodu čerpat. Když byla místnost opět prázdná a roura spravena byl nalezen muž, který byl napolo utopen. Okamžitě byl přenesen do nejbližší místnosti, kde mu bylo dáno umělé dýchání. Po chvíli přišel muž k sobě. Za chvíli se vysvětlilo, že muž byl objednán na roentgen a když praskla ona roura, chtěl běžet pro lidi, ale shledal, že dveře byly zavřeny. Volati o pomoc nemělo významu, jelikož by to nikdo neslyšel. Proto děkuje těm, kteří mu zachránili život.

Více se o Vrchlabské kasárně dočtete v interaktivní mapě na portálu Vedem.

TEREZÍNSKÁ PRÁDELNA

Terezínská prádelna se skládá z několika budov. Hlavní budova je veliká asi jako škola. Vejdete-li hlavním vchodem do oné budovy. vidíte před sebou předsíň, vpravo elektrickou síň níž spí při noční službě službu konající elektrikář. Z elektrické síně vejdete do místnosti, která je přeplněna drátem připevněným na ohromné mramorové desce.
Pak následuje obrovská místnost, dlouhá 15 m, široká 8 m a vysoká 4 m. Vejdete-li do této místnosti, vidíte na každé straně dvě pračky. První „malá“ vypere za hodinu 80 kg prádla a druhá tzv. „velká“ vypere za stejnou dobu 130 kg prádla. Obě tyto pračky jsou jako většina strojů v prádelně od továrny Havel a Mesz.
Dále jsou tam dvě centry. Jsou to kulaté stroje vysoké asi půl m a vysoké asi metr. Vnitřek těchto strojů se dá roztočit. Tyto centry pracují asi takto: Vyprané prádlo se přiveze n vozíkách. Vnitřek centry se vyplní prádlem, stiskne se páka a centra se roztočí takovou rychlostí, že vody, která je v prádle, vyteče a prádlo se vyždímá. Několik kroků od centry je stroj v podobě trojúhelníku. Tento stroj se skládá ze samých vládců potažených látkou. Vycentrované ručníky a utěrky, mimo košil a šatů, se dávájí na první válec a ručník se proplete mezi válci až k vrcholu trojúhelníku. Odtud se dále proplétá a vychází na druhé straně stroje, kde se skládá. V této místnosti je plno věcí, které včak nejsou důležité. Vedle této místnosti je ještě několik malých. V jedné z nich jsou žehličky, kde se žehlí košile, v druhé jsou tzv. „padačky“ které mají dva tácy nad sebou potažené látkou. Spodní se nehýbe a vrchním probíhá pára. Na spodní se položí kalhoty nebo spodky, vrchní na něj spadne. Vložené tam věci se okamžitě vyžehlí. Další místnost je topírna. Na půdě je sušárna. Nyní vám ukážu postup praní v této prádelně: po vašem odevzdání prádla ve sběrně se toto odváží do jednoho ze dvou baráků, které jsou vystaveny vedle vlastní budovy prádelny. Tento první barák se nazývá „špína“. V této špíně se neprané prádlo třídí, aby nebyly v jedné pračce modré košile s bílými dohromady. Tím by se samozřejmě obarvily bílé košile na modro. Z této špíny se prádlo vozí do prádelny po balíčcích po 20 kilech. Je-li špinavé prádlojiž v pračce, pouští se do ní stále víc a víc páry. Když je v malé pračce 80° a nevelké 100° začíná se prádlo máchat. Provádí se to takto: Nejprve se... (zbytek textu chybí)

Otevřít v originálu.

OLOMOUC A TEREZÍN

Nevím, co se vykládalo v jiných městech o Terezínu. Zkrátka když se blížil dojezd do Terezína, šířili se povídačky, že zde zahyneme hlady a podobně. Mnoho jsem o tom nemluvil a nevykládal své stanovisko nikomu, myslil jsem si jen to, že do Terezína stejně pojedu a že vše poznám. To se také uskutečnilo. Začátkem července jsme přijeli do Terezína. Ještě po dlouhé cestě vlakem jsem si dělal různé plány,jak nás tu ještě téhož dne ubytují, co učiníme se zavazadly a co budeme dělat celou tu dobu, co budeme v Terezíně. Když jsme se zastavili v Terezíně, měl jsem takový nepříjemný pocit, jako kdybych se znovu narodil. Naše zavazadla jsme nechali ve vlaku, aniž jsme věděli, zdali se s nimi ještě shledáme. Nejpotřebnější věci jsme si vzali s sebou. Byl jsem takřka překvapen, když jsem spatřil mladší muže a dokonce i vyspělejší chlapce, kteří měli na rukou pásky s nápisem „Hilfadienst“. Bylo všechno dost zorganizováno. Pak jsme byli vyzváni k pochodu. Nikdo nemohl vědět kam půjdeme. V dáli jsme spatřili velkou, již starší budovu. Byla to pekárna, do které jsme vešli. Sotva jsme se trochu rozhlédli, viděli jsme skoro rvačky. Samozřejmě jsem se tam šel také podívat. Byla to pouhá sláma, která se měla rozprostřít po zemi, aby se na ní přespalo. Nebylo mi nijak příjemné, abych se začl rvát o trochu slámy. Ale nedalo se nic dělat, musel jsem si také trochu vzít, abych nepřespal na holé zemi. Každý měl asi půl metru místa. Ještě téhož večera k nám přišli nejlepší přátelé, jenž nám vykládali jak to všechno chodí. Pak jsme ulehli. Bylo umění usnouti. Spali jsme v denním úboru, ještě k tomu na slámě. Štípaly na hrozně blechy. N druhý den jsme dychtivě čekali, jaká bude strava. Byly brambory, takřka úplně neloupané, a omáčka, jenž nebyla k jídlu. Jako poukaz na jídlo jsme dostali zelený lístek. Po třech dnech jsme se dostali do Hamburku, Kde jsme poznali, že je to značně lepší. Byli jsme zařazeni do Jugendheimu, kde se mi ohromně líbilo. Jídla se od dne ke dnu lepšila Fasovali jsme chléb a sanu a cukr. Skoro ob den jsme dostávali takzvané zvláštní příděly, kterými jsme byli velmi překvapeni. Kdo si doma mohl mysleti, že se v Terezíně budeme dostávati pečivo. Ještě první den jsem si šel, jako nováček prohlédnouti dvůr. Pomalu jsem si začal zvykat. Hoši na dvoře hráli kopanou a jiné zábavné hry, protože jsem delší dobu přihlížel, zeptali se mně hoši zda-li umím hrát. Odpověděl jsem: trochu! Hoši mně nechali hrát sebou. Hrál jsem dosti dobře, takže jsem brzy nad ostatními vynikl. Byl jsem radostně dojat. První den mezi hochy a výborně jsem se s nimi našel. Totéž se opakovalo i na L 417 na domově 19. Nevím, jak ostatní reagují na otázku, jak se jim v Terezíně líbí. Mě lépe než doma. Nikdo si nepředstavoval, že se zde bude moci hrát kopaná a že zde bude zbudovaná Bašta. Za podmínek takových, jaké byly v Olomouci, nechtěl bych se v dohledné době vrátit. Začátek v Terezíně byl věru těžký. Z troj pokojového bytu, kuchyně a krásné koupelny je umění přispůsobyti se pokoji, ve kterém bydlí 36 hochů a k stravě, jaká je v Terezíně proti domovu. Jsou tu zase výhody: nejsme pronásledováni němci. Můžeme se lépe přispůsobyti společenskému životu. Terezín je dobrá škola, neboť tu jsou všichni lidi rovnoprávni. Přál bych si, aby ppo válce život byl upraven takjakým je v Terezíně. Tak popisuji svůj příjezd a zážitky o Terezíně.

P. Gözlinger