Na mnoha domovech v terezínském ghettu vznikaly časopisy, tvořené hochy sloužící k seberealizaci, zábavě, poučení i jako únik před realitou ghetta. Tyto časopisy posloužily jako inspirace hochům z heimu A v budově Q 609 na nově pojmenované ulici Rathausgasse. Byla to jednopatrová budova  několika obytnými pokoji. Tři z nich obývali právě hoši z heimu A. Několikrát žádali své madrichy (vychovatele) o povolení založit si svůj časopis a nakonec je dostali. Svůj časopis pojmenovali Kamarád a ze začátku se na jeho tvorbu vrhli s nadšením. Úvodní článek redakce jej nazval gigantickým podnikem, který „je přitáhl k práci, podněcoval jejich tvořivou energii, pomáhal vyšplíchnout na papír jejich emoce a přemáhal hromadící se podrážděnost.“ První číslo časopisu vyšlo 28. 10. 1943. Časopis byl koncipovaný jako týdeník, ale jedno číslo se o týden zpozdilo a jednou se odmlčel na delší dobu. Jinak se navzdory všem potížím plynoucím z ilegality činnosti, nedostatku potřebných zásob a lidí, kteří jsou ochotni kromě čtení i přispívat, dařilo vydávat časopis slavnostně každý pátek.

Každé číslo časopisu obsahovalo okolo 16 stran s navazujícím číslováním mezi jednotlivými čísly, která potom působí více jako celek. Titulní strana časopisu byla vždy stejná. Dominovalo jí velké červené srdce s modře vyvedeným jménem časopisu a níže s obsahem. V prvním vydavatelském období (28. 10. 1993 – 18. 3. 1944) byl časopis rozdělen na dvě poloviny. V první byly vydávány články popisující skutečné události, například sportovní rubrika (jen 3 čísla), zážitky hochů z Terezína, z doby před válkou nebo dění na domově. Ve druhé polovině pak vycházely romány na pokračování a zábavný koutek.

V časopise se vystřídalo mnoho rubrik. Pavel Gross psal rubriku Poměry na heimu, kde přibližoval místní život a běžné události, brzy ale byla tato rubrika nahrazena jinou. Dějiny domova psané Tomášem Gansem chronologicky popisovaly nejdůležitější události na domově jako například krádež dortu na Pepových narozeninách, nebo represe následující po útěku několika chlapců z jejich budovy. Podobný účel zastupuje také rubrika Týdenní pás s různými autory, která popisuje nedávno prošlé události většinou minulého týdne. Do rubriky Hoši na Heimu přispívali různí hoši, často v reakci na příspěvek někoho jiného o nich, nebo proto, že je někdo naštval. Rubrika se totiž zabývala popisem charakterů a vlastností hochů, a velmi často jsou vyzdvihovány právě ty ne příliš pozitivní. Ivan Polák šéfredaktor časopisu vedl hned několik rubrik. Například Výroba kamaráda, kde podrobně popisuje jednotlivé kroky procesu tvorby, její postup, potřebné věci (papír, barvy, články…) a všechny obtíže s tím spojené.

Dále psal také Lékařský koutek, kde se pokoušel čtenáře poučit na téma zdraví a také Redakční telefon hlásí, kde vyzdvihoval plusy a mínusy časopisu a stěžoval si na nedostatek a pozdní odevzdávání příspěvků. Rubrika vycházela na konci prvního vydavatelského období v 6. až 18. čísle. První tři čísla vycházela rubrika Sport přinášející popisy fotbalových utkání a jiné sportovní novinky. Do dvoudílné rubriky Z mého deníku shrnul Michal Kraus své pocity a příhody ze svého příjezdu do terezínského ghetta. Stránku zábavy zajišťovaly mezi rubrikami kreslený komiks Zándlužándo o rychlých autech a důležitém závodě. Potom Zábavný koutek plný křížovek hádanek i vzdělávacích soutěží.

V druhé polovině časopisu krom rubrik figurovaly také romány na pokračování, kterých se tu vystřídalo poměrně dost. Většinou se jedná o napodobeniny oblíbených dobrodružných „Mayovek“. Například Poklad Ralfa Langdona, zavražděného zlatokopa, či Divoký západ, drama o přátelství mladého cowboye s indiánem a záchraně jejich ranče před desperáty. Dále román z indického prostředí Rádža, či hledání záhadné postavy v mrazivém Grónsku – Pán mužů severu. Dále román popisující dobrodružství cestovatele Raketou kolem světa. Také vycházel jeden román Dobrodružství rodiny Meisselschweinovy v Terezíně, reflektující a parodující terezínský život, ve kterém vystupují i hoši z heimu.

Znovuzaložení časopisu Kamarád v jeho druhém vydavatelském období (8. 9. 1944 – 22. 9. 1944) proběhlo na popud vychovatele Oty Bleiera, který napsal dopis adresovaný redakci i ostatním hochům. Jako hlavní příčinu zániku časopisu viděl v nedostatku času, ale stejně tak v nedostatku nových zajímavých pohledů na věc a v nezájmu o okolní dění, ale v neposlední řadě figurovaly také technické komplikace (málo příspěvků, papíru, barev…). Nicméně tvrdí, že zánik časopisu je pozitivní událost, další čísla by totiž podle jeho názoru jen „odhalila suchopár a bídu v redakčních deskách“, a tak vybízel hochy „hodně čtěte, vypořádávejte se s myšlenkami a domýšlejte je! Buďte kamarády a budete lidmi!“.

Podle jeho slov se také nový Kamarád začal řídit. Některé články byly i odmítány pro jejich prázdnost nebo „hříchy a provinění proti duchu češtiny“. Časopis začal být psán na stroji, ubylo barevných obrázků a články se prodloužily a prohloubily. Byly hodnotnější a propracovanější, moralizační a pokoušeli se čtenáři něco sdělit. Poprvé se objevují i nábožensky motivované články. Skládal se převážně z takovýchto článků a většina rubrik a románů na pokračování zanikla, zůstal Redakční telefon hlásí, Zándlužándo a Hádankářský koutek nedostatečně nahrazující Zábavný koutek.

Časopis zvážněl a více než pro pobavení působil jako jakýsi průvodce či pomocník. Značí se v něm napětí, naděje na konec války a zároveň příprava na život v míru. V tomto období vznikla jen tři čísla časopisu. Redakce se začala pomalu rozpadat již v prosinci roku 1943, kdy odjeli dva přispěvatelé Michal Kraus, Pavel Leckner a vychovatel Jiří Fränkl,později také Oskar Pick a Petr Löwy. Většina vychovatelů a hochů z domova odjela několika transporty v době od 28. 9. 1944 do 28. 10. 1944. Neočekávaný transport necelý týden po vydání posledního dvaadvacátého čísla vydávání časopisu definitivně ukončil. Transporty do tábora v Osvětimi z tvůrců časopisu přežili jen Harry Ozers a Michal Kraus.

Autorem textu je Jakub Jindra.

HEIM A V Q 609 - MÍSTO VZNIKU KAMARÁDA

Po zavedení pravidla o zvláštním ubytování dětí v domovech byla jednopatrová budova Q 609 (dříve Q 6) na ulici Rathausgasse s více než deseti pokoji rozdělena na šest domovů označených velkými tiskacími písmeny od A do F. V domově bydleli mladší hoši od 11 do 15 let většinou českého původu, ale také německé děti a krátkou chvíli i děti z Dánska. Domov A byl umístěn v prvním patře a obýval tři pokoje. V největším z nich bydlelo asi třiadvacet hochů. Ti tvořili hlavní jádro domova. Jejich vychovatelé je jako i v ostatních domovech vedli k čistotě a pracovitosti, hoši měli úklidové služby. Byli vedeni k rozvíjení svých schopností a nejen fyzických, byli vybízeni k hledání nových zajímavých úhlů pohledu, k přemýšlení nad různými věcmi, ale neměli zatím zavedenou vlastní samosprávu. Tyto schopnosti rozvíjeli psaním časopisu, který pro svůj domov vydávali. Časopis jim byl povolen až na několikátou žádost, a přestože žádali o pomoc vychovatele, alespoň prvních 19 čísel pochází jen od nich.

Všechny již zmíněné činnosti prováděli ve svém volném čase, ten měli přesně organizovaný. Největší nepřítel domova byl budík, který zvonil pravidelně v půl šesté. V sedm již muselo být vše uklizeno a hoši připraveni na dopolední zaměstnání. Okolo dvanácté obědvali a do jedné měli polední klid, během kterého byli bedlivě sledováni, neboť jej téměř nikdy nedodržovali. Poté následovalo volno, ve kterém provozovali všechny své zájmové aktivity, tvorbu kamaráda, hry – fotbal, ale již v osm museli být v posteli, kde nejprve četli nějakou knihu a následně poslouchali strašidelné detektivky. Tento denní režim byl narušován jen výjimečně. Hoši hodně sportovali, hráli ping pong a fotbal, také měli recitační kroužek a občas nacvičili divadlo (např. o králi Šalomounovi).

Hlavní vedoucí celé budovy byl oblíbený tehdy devatenáctiletý Josef Krämer, jeho zástupcem byl ještě oblíbenější „plukovník“ Jan Jachowitz, který po večerech vyprávěl detektivky. Vychovatel heimu A byl Jiří Frankl, velký nepřítel „nepořádku“, který ale odjel na východ již v zimě roku 1943 dobrovolně za svými rodiči. Jeho místo zastoupil Ota Bleier, jehož příchod komplikovaly technické problémy, ale plně svého předchůdce zastoupil. Za betreuerky (vychovatelky) na domově pracovala Rita Feinerová „velká nepřítelkyně hluku“.

Během svého soužití se mezi hochy v poměrně různorodé skupině vytvořilo silné přátelství i navzdory pravidelným rvačkám a dlouhodobě vedeným sporům například o velikosti uší. Hoši nesli těžce ztrátu některých svých kamarádů, dokonce zanikl jejich časopis. Ten byl po nějaké době na popud vychovatele Oty Bleiera znovu obnoven, ale hoši stihli vydat již jen tři čísla, než byli všichni v rychlém sledu deportováni několika transporty.