Terezín byl vybudován na soutoku řek Labe a Ohře na příkaz císaře Josefa II. v letech 1780 – 1790 jako vojenská pevnost, skládající se ze dvou částí – HLAVNÍ (velké) pevnosti- město a MALÉ pevnosti- vězení. Příchodem REINHARDA HEYDRICHA, který se 27.zaří 1941 ujal úřadu zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě, přinesl i vystupňování protižidovských opatřeni a urychlení příprav k zahájení nové fáze tzv. KONEČNÉHO ŘEŠENÍ ŽIDOVSKÉ OTÁZKY. Bylo rozhodnuto, že Židé z Protektorátu budou před deportací do míst vyhlazování na Východě nejprve soustředěni ve sběrném a průchozím táboře. Za nejvhodnější byl vybrán TEREZÍN. Primární funkcí ghetta bylo tedy shromáždit Židy a transportovat je dál, NEJEDNALO SE O VYHLAZOVACÍ TÁBOR. Táborem prošlo na 155000 lidí, z nich nepřežilo 2. světovou válku 118 000. Iluze vězněných, že Terezín bude místem, kde budou moci žít a pracovat až do konce války, vzaly rychle za své. Dne 5. ledna 1942 vyšlo v tzv. denním rozkaze, zveřejňujícím pokyny a nařízení pro vězně, oznámení o nadcházejícím TRANSPORTU do Rigy. Byl to první z 63 takových transportů. V době, když začínala být sebedůvěra nacistů otřesena neúspěchy Hitlerova Německa, byl ovlivněn i postup při realizaci "konečného řešení židovské otázky". Bylo zahájeno tzv. ZKRÁŠLOVÁNÍ města a pří velké zinscenované komedii, kde bohužel museli byt hlavními herci vězni, byly přijaty postupně dvě DELEGACE ČERVENÉHO KŘÍZE - 23. července 1944 a 6. 4. 1945 - a natočen film v srpnu a září 1944. Od 20. dubna 1945 až do osvobození do Terezína přijížděly tzv. EVAKUAČNÍ transporty a přicházely POCHODY SMRTI. S nimi byly do Terezína zavlečeny nakažlivé nemoci, především SKVRNITÝ TYFUS. OSVOBOZENÍ Terezína proběhlo hladce a bez bojů. 1. května 1945 byla kontrola nad táborem převedena na Červený kříž, 5. května utíkají poslední nacisté před blížící se frontou a 8. května 1945 přijíždějí první sovětské jednotky. Vzhledem k možnosti dalšího šíření nákazy i do okolí bylo město po válce uzavřeno a vyhlášena patnáctidenní KARANTÉNA. Díky péči a lékům bylo možno na konci května vydat souhlas se zahájením REPATRIACE. Ta probíhala od 30. května po dobu tří měsíců. Většina příslušníků SS, kteří v Terezíně působili, se však podařilo odpovědnosti uniknout. Spravedlnost zůstala z větší části nevykonána. Po skončení 2. světové války se Terezín stal POUTNÍM MÍSTEM.

Autor textu: Aleš Krčil
Text vznikl v rámci soutěže "PŘEVEZMĚTE TEREZÍNSKOU ŠTAFETU!".

TÁBOROVÝ  REŽIM A PODMÍNKY ŽIVOTA V GHETTU

Vězeňský život byl v terezínském ghettu značně omezen ZÁKAZY a NAŘÍZENÍMI. Ta byla ústně sdělována nacisty židovské samosprávě, která je předávala vězňům formou tzv. DENNÍCH ROZKAZŮ. Po příjezdu do ghetta byl transport nejprve umístěn v tzv. ŠLOJSCE , tj. budově, kde byly Židům odebrány zakázané věci. V počátcích ghetta byl zakázán styk mužů a žen, po určitém uvolnění poměrů byl zákaz zrušen. Obyvatelé ghetta se mohli navzájem navštěvovat, pokud nebyla vyhlášena tzv. KASSERNESPERRE – zákaz vycházení, což většinou následovalo po nějakém spáchaném přestupku. Nacisté také s chutí používali kolektivní tresty. Vězni v Terezíně měli pracovní povinnost (oficiálně od 16 do 60 let, pracovaly však i dvanáctileté děti nebo pětašedesátiletí starci!). Velmi špatné byly podmínky ubytovací. Lidé tu byli nuceni žít v HROMADNÝCH UBIKACÍCH na trojpatrových palandách z nehoblovaných prken. Jedním z nejpalčivějších problémů byl pro takto ubytované (i když si zvykli na naprostou absenci soukromí) hmyz - vši, blechy, štěnice. Chudá strava a hlad byly v Terezíně na denním pořádku. K snídani byla náhražková káva, k obědu řídká pohanková, kroupová polévka nebo vodová omáčka se třemi čtyřmi neloupanými bramborami, k večeři suchý chleba, občas s trochou margarínu či paštiky. Větší příděly dostávali těžce pracující a z nařízení židovské samosprávy i děti (na úkor starých). A co DĚTI? Už s prvními transporty, kdy přicházely celé rodiny s dětmi, se začala řešit otázka vhodné organizace péče o mládež a děti. Nejdříve byly děti do 12 let ubytovány s matkami právě v tzv. DRÁŽĎANSKÝCH kasárnách a chlapci starší 12 let s muži v tzv. SUDETSKÝCH kasárnách. Poměrně brzy se začalo prosazovat soustředění dětí a mládeže ve zvláštních místnostech v těchto budovách. V bývalé terezínské škole, budově s označením L 417, vznikl domov pro desetileté až šestnáctileté chlapce. V domě L 410 byl umístěn domov pro desetileté až šestnáctileté dívky. V budově bývalého posádkového velitelství, v L 414, byla soustředěna německá a rakouská mládež. V domě L 218 byl situován tzv. UČŇOVSKÝ domov pro chlapce ve věku 16-18 let. Nejmenší děti do 10 let pobývaly v domovech L 318 a Q 609. Do dětských domovů se dostala jen část dětí, které žily v Terezíně. Kojenci a nejmenší děti zůstávali na ubikacích s jedním z rodičů, většinou s matkami a přes den, kdy museli rodiče pracovat, mohli pobývat v domovech pro kojence a batolata nebo v jeslích. Každý domov měl svého vedoucího a každý pokoj v budově měl svého vychovatele, který se stara o 20 – 30 dětí. Ani Terezín, i když nebyl klasickým vyhlazovacím táborem, se nevyhnul spoustě úmrtí. Od září 1942 byla mrtvá těla spalována v nově postaveném KREMATORIU. V listopadu 1944 bylo skupině vězňů nařízeno naházet 22 000 uren do Ohře, 3 000 uren bylo pak zakopáno poblíž litoměřického koncentračního tábora.

Autor textu: Aleš Krčil
Text vznikl v rámci soutěže "PŘEVEZMĚTE TEREZÍNSKOU ŠTAFETU!".