Valter Eisinger: nar. 7. 5. 1913. Kluky ze Škidu přezdívaný Prcek nebo Bumbrlíček. Mladý nadaný učitel češtiny a němčiny, který před válkou vyučoval v Orlové a Kyjově, v době okupace pak působil na jediném protektorátním židovském gymnáziu, které bylo v Brně (zde k jeho žákům patřil mj. i Kurt Kotouč). Do Terezína byl deportován 28. 1. 1942. V červenci 1942 se stal vedoucím tzv. „chlapeckého domova 1“ v budově bývalé terezínské školy (objekt L 417), kde byli ubytování kluci cca od 13 do 16 let. Zde se mu podařilo shromáždit řadu talentovaných hochů a po několika měsících výchovných pokusů v prosinci 1942 zorganizovat chlapeckou samosprávu (tzv. Republiku Škid), iniciovat vydávání časopisu, (jehož vedení se téměř na dva roky ujal Petr Ginz), prohlubovat znalosti i kulturní a mravní život dětí. Pro své levicové názory byl jedním z nejkontroverznějších vychovatelů, dvakrát byl ze své funkce odvolán a jednou odešel ze své vůle, ale vždy se zase do „Jedničky“vrátil. Kurt Kotouč vzpomíná:  „Nejpůsobivějším rysem Eisingerovy povahy byl jeho smysl pro toleranci. On sám pevně věřil v nové, sociálně spravedlivé uspořádání světa, ale nežádal, abychom mechanicky přejímali jeho přesvědčení. Tvrdil naopak, že by bylo předčasné, kdybychom si chtělis svých letech vytvořit vlastní názor, nejdříve je třeba hodně vědět a znát. To se projevovalo i v praxi, například pokud jde o přednáškovou činnost u nás na domově. Docházeli k nám lidé s nejrůznějšími názory.“ Se svou snoubenkou Věrou Sommerovou (která v Terezíně pracovala v domově pro předškolní děti) měl v červnu 1944 svatbu na terezínské radnici. Jeho žena na tuto událost vzpomíná: „Do poslední chvíle jsme sňatek tajili. Jaké však bylo naše překvapení, když naše děti se o tom přeci jen dověděly a připravily nám takové ovace, o kterých by se nám v civilním životě ani nezdálo. Terezínská radnice byla v půl desáté nabitá dětmi, jejich rodiči a našimi kolegy – opatrovníky. Mé děti naučily chudinky děti z mateřské školky z jednoho dne do druhého veršované blahopřání. Napřed přednášela skupina českých dětí, pak děti deportované z Německa. Nakonec nad námi opatrovnice utvořily z rukou bránu, kterou jsme odcházeli z radnice, a každé dítě nám podalo po jedné kopretině. Měla jsem jich plnou náruč. Tyto květy a má svatební kytice z kosatců byly propašovány do ghetta skupinou zemědělských dělníků – vězňů, pracujících za branami Terezína. V Terezíně jsme květiny neměli. Před radnicí se za nás tiše seřadili Valtrovi hoši do dvojstupu a pak nás slavnostně vedli na domov, kde nám připravili obrovský dar – veliký dort z nastřádaných buchet, které se fasovaly jednou týdně k obědu. Chudáci kluci, všichni jsme se na tu jedinou tvrdou cihlu celý týden těšili – a oni se toho požitku zřekli.“
Naděje, že mladí manželé budou dále „na východ“ deportováni společně, se nenaplnila.  Koncem září 1944 byl Valter Eisinger transportován do KT Osvětim, kde byl nějakou dobu vězněn a odtud deportován dále do Sachsenhausenu. Ve dnech 11. – 13. ledna 1945 se účastnil pochodu smrti do Buchenwaldu, při kterém byl podle osobních svědectví zastřelen.

Zdroj fotografie: KŘÍŽKOVÁ, Marie Růt; KOTOUČ, Jiří Kurt; ORNEST, Zdeněk. Je mojí vlastí hradba ghett? : Básně, próza a kresby terezínských dětí. 1995. Praha : Aventinum, 1995. 207 s. ISBN 80-7151-528-0.