JOSEF STIASSNY

Josef Stiassny se narodil 16. září 1916. Dětství prožil v Německém Brodě, teprve po otcově smrti se jeho matka se čtyřmi dětmi přestěhovala do Prahy. Bratr Josefa Stiassnyho Petr byl počátkem okupace zatčen pro odbojovou činnost a popraven. Z rodiny přežila pouze Pepkova nejstarší sestra dr. Gertruda Sekaninová-Čakrtová). V rozhovoru s ní se mi potvrdilo všechno to, co o Pepkovi Stiassnym říkali jeho svěřenci z "jedničky". Nakonec mi dala adresy Pepkových přátel a upozornila mne, že o Pepkovi psal ve svých knihách s válečnou tematikou i spisovatel Norbert Frýd. Pan Jaroslav Kuna se s Pepkem stýkal denně v letech 1937-1938. Oba se tehdy učili knihkupectví a byli nejen spolužáky a kolegy, ale i velmi blízkými spolupracovníky. V té době vycházely totiž "Knihkupecké rozhledy" a Jaroslav Kuna spolu s Pepkem Stiassnym a dalšími mladými lidmi jako jejich přílohu vydávali "Mladého knihkupce". Pepek Stiassny řídil kulturní rubriku, tzv. "Prakult - Praktikantská kultura". Tato kulturní rubrika a "Mladý knihkupec" vůbec věnovaly pozornost všemu pokrokovému, co se v naší předválečné kultuře objevilo. Pepek Stiassny mnohé z kritik, recenzí i drobných teoretických statí psal sám, často pod jménem Pavel Glücklich. Z té doby se také zachovalo několik dopisů adresovaných Jaroslavu Kunovi, které dokládají, s jakým zaujetím se tehdy Pepek "Mladému knihkupci" věnoval. Pan Ivan Zmatli'k navštěvoval často rodinu Stiassnych, kde se ještě začátkem války scházelo mnoho mladých lidí a kde se vedly vzrušené debaty. Pepek tehdy hluboce obdivoval ženu svého přitele, mladého básníka Hanuše Fantla, Helenu Fantlovou. Oba manželé byli v rodině Stiassnych častými hosty. Tímto svým tajeným vztahem Pepek velice trpěl. Dokonce se odstěhoval z domu a našel si samostatný podnájem. Toto soukromí si přísně střežil, přesto však Ivana Zmatlíka do svého pokoje pozval. Prý to byla holá místnost, téměř bez nábytku. Byla tam nějaká postel a židle - a co upoutalo především: na stěně veliká reprodukce van Goghovy "Noční kavárny". K tomuto obrazu měl Pepek zvláštní vztah. Když dostal povolávací lístek do Terezína, kam byl odtransportován dne 27. července 1942, reprodukci rozstříhal, podlepil ji plátnem jako mapu a nosil ji stále u sebe. "Noční kavárna" ho provázela zřejmě i na jeho poslední cestě do Osvětimi. Pepkův přítel Hanuš Fantl byl pro odbojovou činnost v říjnu 1941 zatčen a odvlečen do koncentračního tábora Mauthausen. Spolu s ním byla zatčena i jeho žena. Helena Fantlová byla posléze z koncentračního tábora Ravensbriick propuštěna a v Praze se jí narodila dcera Janička. Byly jí však sotva tři měsíce, když byly s matkou odtransportovány do Terezína. Hanuš Fantl byl zastřelen 18. března 1942 v Mauthausenu. Pepek o Helenu Fantlovou i o malou Janičku pečoval nejen v Praze, ale i po celou dobu svého života v Terezíně, až do 28. září 1944, kdy byl odvlečen do Osvětimi. Při selekci prošel, vzápětí poté však ukončil svůj život v ostnatých drátech, nabitých elektřinou. Helena Fantlová s dcerou Janičkou zahynuly v říjnu 1944 v osvětimské plynové komoře.

VZPOMÍNKY PAMĚTNÍKŮ

Kurt: Byl-li Valtr Eisinger autoritou a nesmlouvavým učitelem, který se od denního života u nás na "jedničce" nedá vůbec odmyslet, pak Pepka Stiassnyho mám v paměti především jako milého hosta a chápavého kamaráda.

Zdeněk: Pepek byl pomocníkem Eisingerovým, byl to obrovský dlouhán a jeho výšku ještě zvýrazňovalo to, že byl velice hubený. Byl příkladem člověka skoro chorobně čestného, nikdy si nedovedl nic opatřit nějakým ne zcela čestným, byt' v Terezíně obvyklým způsobem - zůstal proto odkázán výhradně jen na hubené terezínské příděly - a to ještě z toho mála rozdával.

Kurt: Měli jsme Pepka moc rádi. Psal poutavé příspěvky do časopisu a zejména byl vynikající vypravěč, báječně si dovedl získat naši bezvýhradnou důvěru. Zajímavé například je, že právě jeho jsme si vybrali za důvěrníka v různých otázkách, příznačných pro náš věk dospívání. A Pepek na tyto otázky odpovědět uměl - vyprávěl nám třeba naprosto otevřeně o vztazích mezi mužem a ženou, prostě o čemkoliv.

Zdeněk: A nejen to, dovedl svým jednáním navodit i v tom přelidněném prostoru dojem intimity a domova, vždycky kolem sebe soustředil dva tři chlapce a mluvil s nimi o různých problémech sice nenásilně, ale tak, že dovedl vždycky zasáhnout tam, kde bylo potřeba..

Zdroj fotografie: KŘÍŽKOVÁ, Marie Růt; KOTOUČ, Jiří Kurt; ORNEST, Zdeněk. Je mojí vlastí hradba ghett? : Básně, próza a kresby terezínských dětí. 1995. Praha : Aventinum, 1995. 207 s. ISBN 80-7151-528-0.