Hanuš Hachenburg se narodil roku 1929 v Praze – Bubenči jako jediné dítě Jiřího a Elišky.
O Hanušově raném dětství téměř nic nevíme, v osmi letech se však Hanuš dostává nejspíše ze sociálních důvodů do židovského sirotčince na Vinohradech. Hanuš později sám píše, že tento pětiletý pobyt byl pro něj, "dítě poněkud rozmazlené, podivných názorů a způsobů, opovrhujících chudou žebráckou holotou", velmi těžký. V sirotčinci Hanuš píše své první básně, protože "jsem se musel někomu svěřit a svěřil jsem se papíru."

24. října 1942 byl Hanuš odtransportován do Terezína, kde byl nejprve zařazen na Domov 2. Tam si ho všiml vychovatel Valtr Eisinger a prosadil jeho přeřazení na Domov 1. Hanuš se stal poměrně pravidelným přispěvatelem časopisu Vedem, své příspěvky signoval zkratkou Ha- nebo Akademie.

Ve Vedem uveřejňoval nejen své mimořádně hluboké básně, ale i úvahy, postřehy a povídky. Velmi zajímavý je například článek EXISTUJE VE SVOBODÉ DEMOKRATICKÉ REPUBLICE ŠKID SVOBODA SLOVA?, ve kterém Hanuš upozorňuje na problémy Republiky ŠKID – zesměšňování autorů píšících do Vedem. Pro konkurs časopisu Vedem Hanuš vytvořil i divadelní loutkovou hru Hledáme strašidlo.

Jeden z pamětníků – kluků z Domova 1 vzpomíná, jak Hanuš sedával nad svými básněmi s Valtrem Eisingerem a společně je pilovali. Dnes jsou Hanušovy texty uveřejněné ve Vedem spolu se vzpomínkami několika pamětníků tím jediným, co nám po něm zůstalo.

V prosinci 1943 byl Hanuš i se svou matkou odtransportován na východ do Osvětimi. V té době ještě neexistovala železniční vlečka vedoucí až přímo do Birkenau, Hanuš jel proto z kmenového osvětimského tábora do Birkenau na nákladním autě. Měl však štěstí, pokud se v takovémto případě dá o štěstí vůbec mluvit, protože terezínští Židé z tohoto transportu byli umístěni do takzvaného rodinného tábora.

Rodinný tábor byl tvořen pouze lidmi ze zářijového a prosincového (Hanušova) terezínského transportu. Tyto transporty neprošly úvodní selekcí a na rozdíl od ostatních táborů, zde žily rodiny pohromadě (muži a ženy s dětmi spali na oddělených barácích, mohli se však v rámci tábora setkávat). Lidé z rodinného tábora si mohli ponechat i část zavazadel a měli také další výhody.

Vychovatel Alfred "Fredy" Hirsch v táboře dokonce vymohl zřízení "dětského bloku". Byl to barák, ve kterém se udržovalo poměrně teplo a kde mohly děti (do čtrnácti let) trávit celý den. Nebyly zde pryčny jako na ostatních barácích, ale židle stojící po obvodu. Děti zde dokonce recitovaly básně nebo hrály divadlo. Stěny bloku byly prý pomalované výjevy z pohádek. Nevíme jistě, zda se Hanuš do dětského bloku dostal, bylo mu tehdy už přes čtrnáct let. Do dětského bloku se však někdy dostaly i starší děti, zvlášť když zde bylo po březnovém vyvraždění zářijového transportu méně těch malých.

V Birkenau Hanuš složil báseň Gong, která zde podle vyprávění měla takovou popularitu, že se ji vězni učili nazpaměť. Tato báseň se však nedochovala.

V červenci 1944 uplynula prosincovému transportu šestiměsíční lhůta. Na rozdíl od transportu zářijového zde proběhla selekce a část mužů a žen z tábora byla vybrána pro práci.

Vypráví se, a mnoho pamětníků to pokládá za nemožné a proto za legendu, že když jednou procházel mezi dětmi doktor Mengele, vystoupil před něj jeden ze starších chlapců a odvážil se ho požádat o milost. Údajně tento chlapec oslovil doktora Mengeleho a řekl, že v táboře je "mnoho chlapců, kterým ještě nebylo šestnáct, ale kteří jsou silní a jsou ochotní pracovat pro říši. Dejte jim šanci." A doktor Mengele prý souhlasil a provedl selekci i mezi staršími chlapci. Někteří z nich žijí dodnes. Není jasné, proč Hanuš touto selekcí neprošel. Snad kvůli své fyzické křehkosti, slabosti.

Hanuš Hachenburg byl zavražděn pravděpodobně 10. července 1944 v plynových komorách Osvětimi-Birkenau.

Dílo Hanuše Hachenburga je zčásti uveřejněno v knize Marie Rút Křížkové, Kurta Jiřího Kotouče a Zdeňka Ornesta: Je mojí vlastí hradba ghett? Básně, próza a kresby terezínských dětí. Hanušovu divadelní loutkovou hru nastudoval v roce 2001 australský loutkař Gary Friedman, v roce 2008 o hře i o Hanušovi natočil dokumentární film Looking for a Monster. V roce 2010 byl v rámci projektu Stolpersteine Hanušovi položen pamětní kámen, který leží před budovou bývalého sirotčince v ulici Belgická 67/25 v Praze na Vinohradech. Básně Hanuše Hachenburga byly v roce 2010 vydány ve sbírce Hned vedle bílá barva mráčků. V roce 2011 byla Hanušova loutková hra předvedena i u nás - v Městské knihovně v Praze - studenty Přírodní školy.

Vzdálení příbuzní Hanuše Hachenburga žijí v USA, Francii i v Praze.

Kanál videí Hanuše Hachenburga (recitované i zhudebněné básně a další):

Divadelní loutková hra - Hledáme strašidlo

Video můžete přehrát s anglickými titulky přímo na YOUTUBE kanálu vedemterezin.

 

Knížku básní Hanuše Hachenburga "Hned vedle bílá barva mráčků" dostanete u všech dobrých knihkupců a v e-shopu zde.