Můj redaktor-kolega, Martin Glas - “Macek” jak my jsme ho všichni znali - se stal v době  našeho věznění v Terezíně můj nejlepší kamarád. Je o něco starší než já, a sice o celých pět dnů. Po válce, a do ledna 1948 když jsem odjel do Venezuely s mojí maminkou, Macek a já jsme se v Praze často viděli. A zůstali jsme velmi opatrně v korespondenci po celý čas komunismu v Československu a dokonce se nám podařilo, že Martin mohl jednou přijed k nám do Caracasu na návštěvu a jednou jsme se též viděli v Praze, když jsem tam přijel na krátkou obchodní návštěvu.

Při těch příležitostích jsme též vzpomínali na naší - dnes neuvěřitelnou - iniciativu vydávat časopis, který se nám ovšem tenkrát nezdál jako něco dětského, protože prostě souhlasil  s naším stářím. Teprve dnes si umím uvědomovat, jak jsme v lágru vlastně přešli ze stavu malých inocentních dětích na sice mladé, ale předběžně seriosní a vyspělé osoby.

Tím, že jsem se stal venezolánský občan a založil rodinu v této krásné zemi, vzpomínky na to co bylo v Terezíně nejsou tak kompletní, přestože na nětkeré detaily si moc ještě pamatuji. Je to těžké moje objektivní cítění dobře vysvětlit: na jedné straně, život v novém prostředí, kde druhá světová válka je pro většinu občanů jenom stará málo pochopitelná a skoro neuvěřitelná historie (přes 50% občanů zde je mladší než 18 let), to dává člověku směr dívat se více do budoucnosti a o méně slyšet a mluvit o smutné minulosti. To je vlastně dobře, protože to pomůže si založit nový a lepší život s větším optimismem, přesto že první léta jako imigranti, hlavně tenkrát pro moji maminku, to nebyly lehké. Ale na druhé straně, já sám na to co bylo rozhodně nezapomínám a nikdy nezapomenu a přesto, že zde to není denní téma ani doma, ani ve veřejnosti, jsem si velice vědom že my všichni máme určité morální povinosti nějakým způsobem přizpůsobit k tomu, aby ani našinci ani svět úplně nezapoměl.

Náš časopis je důkaz, že absolutní ztráta svobody a kontaktu s rodinou, nemoce, nejistota atd., a proč to nepřiznat, ten velký strach o život a o budoucnost, to nic nezabránilo tomu, že bychom se při tom nesnažili dát k životu v koncentráku určitou normalitu, jako naši duševní obranu. Proto tudíž to považuji jako zvláštní čest, možnost uveřejnit naší dětskou iniciativu z války jako malý příspěch legaci památkám z těch černých let, jež doufejme něco pomůže aby nové generace nikdy již nepřistoupili k tomu, aby se taková hrůzná antisemitická konflagrace mohla vůbec někdy opakovat v příštím tisíciletí. Dlužíme to kolektivně všem kteří se nevrátili; Martinův a můj tatínek, naše rodiny a naše kamarádi.

Moje osobní díky Martinovi a všem, kteří se na tomto projektu direktně nebo indirektně zúčastňují.

Pedro Seidemann (V článku je zachován původní pravopis autora.)