Na této straánce si můžete přečíst velmi poutavé vzpomínky na terezínské ghetto a tvorbu časopisu Domov, jak je sepsal přímo pan Martin Glas.

Ghetto Terezín  a  holokaust

Krátká charakteristika  terezínského ghetta, jeho podílu na holocaustu a porovnání s ostatními koncentračními tábory Třetí  říše.

Na téma "Ghetto Terezín a holocaust" bylo napsáno velmi mnoho článků, studií i knih, z nichž část jsou osobními hodnoceními a vzpomínkami autorů, kteří holocaust tím či oním způsobem prožili. Paradoxně je o to obtížnější se dopracovat k jednoznačné, objektivní a vý stižné charakteristice ghetta Terezín, plně srozumitelné i osobám bez osobních zkušeností s dobou 2.světové války a s holocaustem.

Akce německého nacistického režimu, vedené proti židovskému obyvatelstvu v letech 1933 - 1945, byly nacisty zahrnuty pod neutrální označení "Konečné řešení židovské otázky". Ve skutečnosti to byl postupně promýšlený a propracovávaný  "technologický proces", který byl po  2.světové válce nazván "holocaustem".  Na jeho počátku  byla  kniha Adolfa Hitlera "Mein Kampf", jejíž teze o řešení židovské otázky  byly  později kodifikovány v tzv. "Norimberských zákonech";  pro ces  pokračoval v roce 1942  konferencí ve Wannsee, kde byly stanoveny praktické kroky, vedoucí k po-stupné likvidaci židů  a za války končil vysypáním popela zavražděných židů  v Osvětimi do Visly nebo na okolní pole   a  v Terezíně do Ohře. Holocaust však dozníval  i po válce a to problémy navrátilců  s opětovným zařazením do normálního života,  překonáním mezery  ve vzdělání, psychickými traumaty ze ztráty  pří buzných  a  přátel a často dodnes  komplexem viny,  vycházejícího z lítosti,  že jiní zemřeli.  A projevuje se také u příslušníků  2. a 3.generace. Jisté zkušenosti, obdobné některým situacím v holocaustu mohli mít vojáci – účast níci 1.světové války,  zvláště při setkávání se smrtí a strachem před ní  a chováním naděje, že přece jen nakonec vše dobře skončí. Pro civilisty  –  ženy, děti a staré  lidi  -  však holocaust znamenal dosud zcela nepo znané psychické a fyzické útrapy.  Jim ještě předcházely snahy o únik do zahraničí a později po německé okupaci  postižení výrazným omezením života protižidovskými  nařízeními a zákazy.

Ghetto Terezín mělo v holocaustu  zvláštní  funkci

Jeho účelem bylo soustředit  židy z celé okupované Evropy – s výjimkou Polska, kde byla ghetta již  dříve – k jejich postupnému odeslání do Osvětimi;  zde byli  oddělováni práce schopní  k nasazení na práci v Říši a   všichni ostatní likvidováni. Při tomto výběru měl šanci projít  jen ten, kdo vypadal dospěle a zdravě. Ostatní ošklivě zemřeli v  plynových komorách.  Životy všech, kteří  z Terezína ještě nebyli odesláni do Osvětimi, pak zachránil  včasný konec války."Konečné řešení" se vztahovalo na všechny židy a proto byli do Terezína svezeni židé obou pohlaví a všech věkových kategorií – od kojenců až po starce.  Nejhůře na tom byli staří  lidé,  jimž stáří vždy přináší menší schopnost přizpůsobit se změněným životním podmínkám a kteří  se zde  najednou ocitli  zcela vykolejeni z dosavadního způsobu života.  Museli žít ve špatných hygienických podmínkách, bez možnosti pobytu v přírodě    a do-stávali  nižší  příděly potravin;  trpěli  více hladem, nemocemi a ponížením  a také více umírali než ostatní. Hlavní účel  ghetta  měl  zůstat  židům  skryt  aby se  mu   nevzepřeli a proto před nimi vedení SS tajilo osud, který je očekává a svěřilo správu ghetta do rukou židovské samosprávy.  A až na zákaz vyučování dětí ponechalo v ghettu  probíhat nebývalou kulturní a osvětovou činnost. Paradoxně tak vlastně bylo terezínské ghetto duchovně nejsvobodnějším  mís tem v okupované Evropě. Dalším  účelem bylo využití ghetta k propagandistickým potřebám k oklamání mezi národní veřejnosti a to při návštěvě komise Mezinárodního červeného kříže  a na-točením dokumentárního filmu "Vůdce daroval židům město".  Na využití  tohoto snímku k vyvolání protižidovských nálad mezi německým  obyvatelstvem, sužovaným bombardováním, útě kem před frontou a nedostatečným zásobováním, již nezbyl čas. Návštěvníci terezínského ghetta vztahují obecný poznatek, že v nacis-tických koncentračních táborech  převažovalo fyzické utrpení i na ghetto Terezín. K  likvidaci židů však  byly určeny jiné koncentrační tábory, hlavně Osvětim.

Pamětníci holocaustu vnímali  a vnímají   Ghetto Terezín,  a  zážitky z Osvětimi a z pracovních táborů  odlišně:

Ti, kteří zůstali v Terezíně až do osvobození,  vnímají ghetto  a vše co mu  po oku paci 15.3.1939 předcházelo (snaha o únik, protižidovská nařízení a zákazy, obavy z transportů  a vzpomínky na ty,  kteří  transporty již odjeli) hlavně jako obrovskou psy chickou zátěž,  ovlivňující celý  jejich další válečný  i poválečný život až do dnešních časů. Ti, kteří  prošli selekcí v Osvětimi a pokračovali pak dále  na práci do Říše, mají vzpomínky na Terezín  překryty strašlivými zážitky z Osvětimi   - obavy ze selekce, pohledy na kouřící komíny krematorií, na rodiny   s dětmi, odcházejícími na selekci  a do plynových  komor,  trvalá lítost ze ztráty těch, kteří selekcí neprošli -  a  fyzickými útrapami  na cestách do Říše  s nemocemi a těžkou fy zickou prací i  na tzv. pochodech smrti ke konci války. Přehlíženým detailem je  skutečnost, že na rozdíl od  "terezínských"  nemají "osvě timští" vůbec žádné hmotné památky (ani hvězdu), které by jim mohly  Terezín    a holo caust připomenout. Všechny věci – včetně osobních dokladů -  přivezené z Terezína (Lodže),  zanechali  po selekci  v  Osvětimi.  Jediným svědkem jejich průchodu Osvětimí je tetování na ruce. Ghetto Terezín zaujímá v holocaustu  zcela zvláštní postavení a s ostatními koncentračními tábory je nelze  porovnávat.

NAHORU

Vzpomínky  na  Ghetto  Terezín  a  na  časopis "Domov"

Napsáno pro sborník  Památníku Terezín  "Terezínské listy".

Mlhavě si pamatuji, jak  jsme jednou v dubnu roku 1942 seděli doma  u večeře, když zazvonil zvonek u dveří a přinesli nám obsílku do transportu do Tere zína. Měli jsme  se dostavit 16.dubna  k odjezdu  do Terezína, nikoliv však  jako ostatní na shromaždiště transportů   v Praze  v pavilonech na výstavišti u Veletržního paláce, ale do úřadovny gestapa ve Střešovi cích. Měli jsme výjimečné povolení jet na zadní plošině posledního vlečného vozu tramvaje, protože v té době už židé měli zaká záno tramvají jezdit. Sebou jsme každý  směli vzít padesát  kilo zava zadel, z toho část jsme si každý nesli, ostatní nám odvezli.

Maminka uschovala u  naší známé naše doklady, pár  rodinných foto grafií, ústřižek mých blond vlasů z dětských let (v té době  jsem už měl vlasy tmavé, dnes nemám skoro žádné).  A  hlavně rodinný šperk, který podle ústního podání zhoto vil  jeden z rodiny Glasů - zlatník - počátkem 19.století jako svatební dárek pro svou dceru, aby ho  zase dala své dceři ke svatbě.  Od té doby ale už žádná děvčata u Glasů nebyla, až moji dva synovci mají po jedné dceři a také já mám vnučku. Já jsem si uschoval dřevěného ježka v kleci., hru "pat náctku" a pytlík kuliček.  Tyhle věci  jsme si po návratu  z Terezína zase vyzvedli         a mám je dodnes.

Všechno ostatní, také krásné velké loutkové divadlo s osvětlením, které mi asi tři roky před tím zhotovili tatínek s bratrem, loutky k němu  a také loutkové hry, které tatínek napsal, zůstalo  v bytě a už jsme naše  věci  nikdy neviděli.

Není to tak dávno, co  jsem slyšel názor, že židé neměli vůbec nastoupit do trans portů, protože Němci neměli  v Protektorátu tolik vojáků a policistů, aby mohli všechny židy vy hledat a zavřít. Někteří židé se také skrývali a koncentráku nakonec  ušli,  ale úkryt, peníze a po travinové lístky přece nebylo možné opatřit pro všechny židy. Možná, že bratr mohl koncentráku ujít, protože o prázdninách v roce 1940 byl na pracovní výpomoci na velkostatku ve vsi Rohoznice ve východních Če chách. Nevěděli tam, že je žid, policejně ho přihlásili,  pobíral i  přídělové lístky   a nejspíš by tam bez obtíží přečkal válku. Ale když se pak museli židé registrovat, do stali naši strach, že by v Praze mohl někdo udat, že mají ještě jednoho syna;  tak ma minka zašla na policejní komisařství  a přemluvila policejního úřed níka, aby bratra do datečně policejně přihlásil. Pak se bratr vrátil do Prahy a zaregistroval jako žid. V Izraeli prý  po válce vyčítali evropským židům,  že se nechali jako ovce na hnat do kon centráků a posléze do plynových komor. Výjimkou  byla jen povstání ve varšavském ghettu   a také v Treblince. Tam ovšem  židé věděli, jaký konec je čeká a byli proto odhodláni vzít se bou do hrobu co nejvíc svých katů.  Tento po stoj Izraelců se změnil po procesu s Adolfem Eich man nem, ve kterém tehdy  vyšlo najevo  všechno, co lze souhrnně označit jako konečné řešení židov ské  otázky. Na počátku likvidace evropských židů  byla kniha Adolfa  Hitlera  "Mein Kampf" a na jejím konci popel  z  krematorií vysypaný v Osvětimi na okolní  pole a v Terezíně do Ohře. Celý postup při konečném řešení židovské otázky lze cynicky ra ci onálně  vyjádřit tak jako každý jiný technologický postup blokovým schéma tem "HOLOCAUST": Prvním obdélníčkem je Hitlerova kniha Mein Kampf, dalším  proti židovské pogromy,  následuje obdélníček s  protižidovskými zákony;  z  této hlavní linky odbočuje  snaha předvídavých, odvážných a také přiměřeně majet ných židů emigrovat z Německa, později z Rakouska, Polska, Maďarska, Slo venska a Protektorátu - nej prve do sousedních,  pak do stále vzdálenějších a vzdálenějších zemí;  většina však  zůstala   v pasti , odkud  nebylo  úniku a pak  přišla do Ghetta Terezín,  případně  do  Ghetta  Lodž.  Poslední cesta  vedla do Birkenau,  odkud ti, kteří při selekci vypa dali mladě a zdravě,  puto vali do Říše na práci, s nadějí, že pokud se neudřou k smrti   a neumřou  ne mocemi a hladem, se snad po válce vrátí. Když jsem se v roce 1960 dozvěděl, že Izraelci unesli Adolfa Eich manna z Argentiny do Izraele, chtěl jsem si ověřit, jestli maminka o Eichmannovi sly šela a do -  sud si na něj  pama tuje. Tak jsem se jí zeptal:  "Mami, říká  ti něco jméno Eichmann?"  Maminka strašlivě zbledla a stěží ze sebe vypravila: "Transporty, to jsou transporty!" Vyrozuměl jsem z toho, že když se v Terezíně objevil Eichmann, vždycky to znamenalo, že odjedou z Terezína další trans porty. Litoval jsem pak, že jsem tuhle vivisekci  na mamince vůbec podnikl! Židé se tedy mohli konečnému řešení židovské otázky  vyhnout jen včasnou emi grací. Ne každý měl k tomu dost odvahy nebo prostředků. Někteří poslali  včas do zahraničí své děti, jiní na opak odjeli sami a chtěli, až se v cizině uchytí, poslat si pro děti. Mnozí se báli opus tit svůj majetek a doplatili pak na svou  starostlivost ži votem. Já jsem po válce pociťoval  k nemovitému majetku přímo fyzický odpor a dlouho jsem nechápal, kde se ve mně vzal: vy budil se ve mně z maminčina opakova ného vy právění,  o tom, jak kdo tak dlouho se bál přijít o svůj majetek, až nakonec při šel o svůj  život. Někteří židé si ovšem mysleli, že  nemají  důvod proč utíkat, necítili se být židy. Maminka mi vyprávěla o  rodině v Jihlavě, která se ke svému židovskému pů vodu nikdy nehlá sila, nábožensky zřejmě necítili a národnostně se považovali za Němce. Z rodiny zůstal už jen syn, žijící mimo Jihlavu a jeho stará   matka.  Když vyšlo nařízení o registraci židů syn přijel domů, napřed  zastřelil matku a pak sebe. Neunesli pomyš lení, že se přes noc stali židy. Podobně na tom byly židovské rodiny,  které byly před  Bílou horou evangelíky a když  pak vyšlo nařízení, že každý evangelík musí konvertovat na katolic kou víru nebo i k juda ismu, jinak  se musí vystěhovat, několik evangelických rodin konvertovalo na judaismus a jejich potomci  pak zahynuli v Holocaustu. Mám zná mého, který   z takové rodiny pochází, mu sel za okupace nosit hvězdu a jeho bratr odjel do Tere zína, odtud posledním transportem do Bir kenau   a už se nevrátil.  Z ta kové rodiny po cházel   i český spisovatel Egon Hostovský, který se zachránil před Ho locaustem jen včasnou emigrací.

Maminka byla na podzim roku 1938 v Anglii na návštěvě své sestry, která tam emigrovala se svou rodinou. Při přechodu hranic se s ní dal do řeči  britský pohraniční úřed ník a vyzval ji, aby se domů nevracela, že to tady špatně dopadne. Maminka odpověděla, že má doma rodinu a úředník jí tedy řekl, aby se pro ni vrátila   a všichni jsme přijeli do Anglie.  Na to maminka namítla, že nemáme žádný majetek   a nemáme tedy z čeho bychom v Anglii žili.  K  tomu jí úředník řekl,  že by tam přece mohla  pracovat. Když se maminka vrátila do Prahy zjistila, že jí úředník dal do pasu povolení k práci!!!  Tatínek ale emigraci odmítl s tím, že se nenechá svou ženou živit a že Anglie a Francie nás neopustí. Po 15.březnu 1939, kdy bylo jasné, že nám naši Spojenci už nepomohou, hledali naši možnosti  emigrace. Maminka chodila do kurzu k cukráři, tatínek se učil v kurzu pedikúry.  Pořídil si dokonce speciální  kožený kufřík s výbavou pro pedikúru. Kufřík i výbava přežily celou válku a dodnes z ní používám kleštičky na nehty. Kuf řík posloužil už mému synovi  pro uschování pastelek a barev a funguje tak dál pro naše vnuky. Když  tatínek pátral po způsobu emigrace  zjistil, že protože se narodil  v Terstu, který kdysi patřil Ra kousku - Uhersku, ale po první světové válce připadl  Itá lii,  má  pro USA  italskou vystě­hovaleckou kvótu a  že bychom se proto mohli  do USA okamžitě vystěhovat - jen  potřebujeme, aby za nás v USA  někdo složil kauci,  z níž bychom mohli žít, kdyby tam tatínek  nenašel práci.  My jsme v USA nikoho  k tomu ochotné ho neznali    a tak tatínek napsal La Gu ardiovi, starostovi New Yorku, který byl  původem italský žid. Ten mu odpověděl, ale napsal, aby se tatínek ne zlobil, že mu ne může pomoci, protože by ho proto voliči v příštích volbách  třeba už nezvolili.  Tak jsme tady zůstali.

Náš transport byl  velmi malý, tehdy označený EZ (Einzelreisende - jed notlivě cestující);  celkem nás bylo dvacet osm, samí bohatí židé, my jsme byli mezi nimi výjimkou, protože jsme neměli žádný majetek.  Přidělili každému transportní číslo, pod kterým jsme pak byli  po celou dobu  v Terezíně - tatínek měl číslo EZ 21,  bratr EZ 22, maminka EZ 23 a já EZ 24.  Naši mi pořád opakovali, že si to označení musím za pamatovat, moc mi nevěřili, ale já si je  sa mozřejmě pamatuji celý život. Transportní číslo bylo důležitější, než všechny ostatní osobní údaje. (Až po válce jsem zjistil, že  správné označení našeho transportu je vlastně ST a moje číslo tedy správně bylo ST 34;  podle se znamu transportů v předchozí expozici Muzea ghetta v Terezíně 16.4.1942 do Terezína žádný transport ne přijel  - ale my jsme tam opravdu v ten den přijeli a já mám na to po tvrzení!)

Naši přemýšleli, proč jsme se dostali do zvláštního transportu bohatých židů, kteří si to privilegium zaplatili majetkem a napadlo je,  že to možná zařídil tatín kův známý z předválečného německého mužského pěveckého sboru, kterého předtím tatínek viděl na ges tapu při registraci židů a poznali se, i když spolu samozřejmě ne mohli mluvit.

Při kontrole na gestapu nás  úředník vyzval, abychom předložili naše šperky a hodinky. Já jsem  odevzdal své hodinky, které jsem předtím dostal k  desátým narozeninám  od maminky, ale dlouho jsem se z nich neradoval.  Zmizely v zásuvce spolu  s ostatními cennostmi - gestapák nám je prostě ukradl. V poledne jsme dostali oběd a potom nás policejní vězeňské auto (tzv. zelený Anton) odvezlo na tehdejší Hybernské nádraží (dnes Masarykovo), odkud jsme odjeli normálním osobním vlakem  na trati Praha - Ústí nad Labem ve vyhrazených od dílech za doprovodu gesta páků  do železniční stanice Bohušovice nad Ohří. Odtud jsme pak odešli do Terezína pěšky,  zavazadla asi vezli na vozech.  V Terezíně jsme přišli do tzv. "šlojsky" v  Magdeburských kasár nách.

"Šlojska" znamenala v dnešní terminologii vstupní nebo výstupní termi nál    transportů a bylo to vlastně  počeštěné německé slovo die Schleusse - pro pust   v jezu, které po češtili už dříve vodáci slovem "šlajsna". Čeští  židé   v Terezíně "šloj sku" vybavili i "beruškami", což byly v Praze Němky, které ve šlojsce braly, tedy "le gálně" kradly židům věci, které se jim zamlouvaly. Proto v Terezíně pak  ze "šloj sky" utvořili  i sloveso "šlojsovat", které význa mem odpovídalo slovesu "organizovat", zna menající v jiných koncentrácích  brát ze společ ného  a v Terezíně také Němcům - na př.  židé     v zemědělství zele ninu z polí. Z toho pak byla odvo zena "šlojskapsa", což byla kapsa  v kabátě dosahu-jící až na jeho dolní konec, aby se do ní hodně vešlo...

V Magdeburských kasárnách jsem se já - dosud  rozmazlený jedenácti letý kluk  -  setkal s prvním nárazem drsné terezínské reality, která na štěstí měla nako nec pro mě pozitivní důsledek.  V Magdeburských kasárnách byly tehdy ještě latríny   z dob Marie Terezie, kdysi na svou dobu jistě velmi "sofistikované", ale pro mě nepři ja telné.  Byly to rozměrné roury, o průměru snad třičtvrtě metru, procházející  kasár nami přes všechna tři podlaží, které se v každém podlaží rozšířily do dvoumetrových trych týřů, na nichž byly umístěny dřevěné desky s obligátním otvorem a každé toto "sezení" bylo od ostatních odděleno symbolickou zástěnou. Rourou bylo vidět až ně kam do Aus trálie  a na její stěně  všechny  podrobnosti tohoto nezbytného lidského ko nání.  Když jsem tam poprvé přišel vyděsil jsem se natolik, že jsem dostal zácpu, takže jsem musel jít na marodku. Tehdy  bylo  v Terezíně  ještě původní obyvatelstvo, které se pak vy stěho valo v červnu téhož roku, tedy 1942.  Židé proto byli jen v kasárnách ( v některých  ženy s dětmi   a v jiných muži) a  z  kasáren do kasáren se smělo jen na propustku ve skupinách  a za dopro vodu čet níka.  Z toho pak vznikaly rodinné tragedie, když část ro diny dostala obsílku do trans portu a odjela i  druhá  část  administrativním nedopat ře ním nikoliv a v Terezíně zůstala sama. Poz ději, když původní  obyvatelstvo muselo Terezín opustit, a židé se mohli volně pohybovat po celém Terezíně, se ta část rodiny,  která obsílku do transportu nedostala, přihlásila do transportu dobro volně a tak rodina odjela společně. Že to znamenalo jen společnou dvou -třídenní cestu   a pak stejně  šel už každý  za  svým osudem, to naštěstí nikdo předem netušil. Němci usilovali jak  jen mohli, aby židé  putovali  co nejspořádaněji a nejklidněji  po cestě do své záhuby.

Když mě z marodky asi po deseti dnech propustili, byl jsem velmi ze sláblý  a tak jsem směl jít  s malými dětmi - ve věku školky -  na šance. Byl začátek května a tak už rostla tráva, kvetly pampelišky, snad tam  i létali a zpívali ptáci a možná létali motýli. Stromy tam, myslím nerostly, jen keře, ale ty už měly listy, takže všude bylo plno zeleně.  Proti holému kasárenskému dvoru a po zimě, podzimu, létu   i  jaru, kdy  jsem  se v Praze nemohl sám  objevit  na ulici,  natož  abych šel do parku, to byl úplný zá zrak. Děti si hrály na "kolo, kolo mlýnský" a "zajíček ve své jamce" - na to jsem už byl trochu moc velký a také po nemoci zesláblý, tak jsem si jen lehl do trávy  a díval se na modré nebe, na kterém plula bílá oblaka a mně se  zdálo, že jsem v ráji. Asi tehdy  jsem poprvé pocí til, že  jsem rád na světě. Když později zůstali  židé v Terezíně sami, povolili Němci  na tyto šance vstup pro všechny a bylo  zde zřízeno hřiště a každý kus místa se využíval pro hry   a sportování. Pa matuji se na jednoho starého pána, který tam často namáhavě  a roztřeseně  cvičil prostná  a my děti jsme se mu  smály. Dnes je to celé zarostlé,  sotva  by se tam našlo místo pro hraní kuliček.               

Po návratu z marodky jsem přišel do Dětského domova (Kinderheimu, zkráceně Heimu)  236 v Hamburských kasárnách, kde byli  kluci mezi 9 - 12 lety,  mně  bylo 11 a byl jsem jedním z nejstarších. Na konci  "naší" chodby  byl   Heim  233  menších  kluků   a vedle nás byl sál 234 - 235, kde byly maminky s malými dětmi.  Tehdy  jsem  se jako malý kluk  se  o maminky a jejich děti moc  nestaral a bohužel si ne pamatuji na konkrétní podobu péče o děti - praní plenek a prádélka, jídlo, "pro cházky"  s kočárkem  po kasá renském dvoře. Teprve nedávno jsem si uvědomil, jaké bylo štěstí, že maminky  ani netušily,  že jejich péče je zcela marná, že osud  jejich  dětí je už předem určen  k ošklivé smrti - stejně jako osud  většiny mých kamarádů. Maminka " bydlela" v pokoji s mnoha ženami ve  stejných kasárnách,  takže  každé ráno se  mohla přijít na mne podívat;  to  bylo moc dobře,  protože mohla  zakrýt stopy  po tom, že jsem se každou noc pomočil (za což jsem se jako jedenácti letý kluk strašně styděl  -  pře stalo to až po přestěhování  do "školy"). Praco vala po celou dobu   v Terezíně v  zemědělství, kde pěstovali zeleninu a protože  tuto produkci Němci potřebovali, byla maminka chrá něna  před transportem a s ní i děti  do 14 let  (mně  při posledním transportu z Terezína v říjnu 1944 bylo teprve  třináct    a čtvrt let). Zele nina se  pěstovala  na polích kolem Terezína, kam chodily za do provodu čet níků. Jednou jí jeden četník věnoval dva krajíce chleba s máslem, který mně při nesla a tak jsem zase po dlouhé době    a na dlouhou dobu ochutnal máslo.  Jindy jí jiný četník při nesl  jablko, které jsem  pak snědl celé, jen stopku a pecičky jsem s těžkým srdcem vyhodil. Jak se později ukázalo, bylo pro maminku štěstím, že pracovala stále  venku na   vzduchu.  Když jsem se totiž narodil, měla  otevřenou plicní tuberkulózou (zřejmě z podvýživy  v první světové válce, kdy studovala na univerzitě ve Vídni  a peníze, které měla z domova na živobytí, raději věnovala na kulturu );  těhotenství a porod prý způsobily, že se tuberkulóza  za stavila. V Terezíně, když byla sezóna  zele niny, tak se jí najedla   a přinášela ji i pro rodinu.  Když jí  pak těsně před  koncem války prohlížel  doktor  Prowizor řekl  jí, že její plíce za čaly zase pra covat.  (Dr Prowizor  se pak při ošetřování nemocných při epidemii, zavlečenou transporty  smrti z  jiných  německých koncentráků, nakazil a umřel.) Bratr  pracoval také v zemědělství  jako kočí a závozník a bydlel   v "ratejně" ve  stájích. Pak se  přestěhoval s ostatními kočími  do malé místnosti  v domku blízko stájí       a naše rodina se  tam u něj scházela a maminka nám ze skrovných zásob a přídělu a také     z brambor, sebraných na poli vařila večeři. Vedle postele měl tehdy bratr skříňku, kterou  má  dnes  jeho starší syn.  Po roce 1989  byla  v domě na proti krátkou dobu cukrárna  a tak,  kdykoliv jsem byl  v Terezíně,  jsem  tam sedával , "hřešil jsem" (mám cukrovku) a vzpomínal na rodinu.

Už v roce 1958, kdy jsme  s televizním štábem natáčeli  film v nedalekých Lito měřicích,  jsem se večer po natáčení vydal na večeři do Terezína do restaurace v budově bý valé komandatury SS. Spokojeně  jsem povečeřel  a na důkaz toho, že si mohu dovolit i  to, co vlastně vůbec nechci,  jsem si po večeři objednal kávu, ačkoliv jsem ji ještě delší dobu potom  vůbec  nepil. Potom  jsem  se temnou nocí pro šátral zpátky do hotelu  a byl jsem ze všeho v  ná ramně dobré náladě. Od té doby, kdykoliv jsem do Terezína přijel, jsem zašel do té restau race na oběd. Mezitím se vyměnil mnohokrát provozovatel, pak i majitel a samozřejmě i personál,  proměňovaly se sortiment a kvalita jídla, které se ovšem ani vzdáleně ne podobalo me náži  za časů ghetta,  snad jen tím,  že obojí  bylo  k  snědku. Ať to však bylo jakékoliv, vždy jsem pociťoval hluboké zadostiučinění: oni tady chtěli  být  tisíc let a já měl už dávno  ležet jako popel někde kolem Birkenau. Je to víc než pa de sát let  a  já  jsem  tady stále  -  a kde  jsou  oni?....

Tatínek pracoval ve štábu a měl v hospodářském oddělení na starost hos podaření se dřevem. Každou neděli odpoledne, kdy jsme měli v Heimu volno, si mne vyzvedával  a tak jako před válkou chodil s bratrem (ten  byl o sedm let starší)  na vý lety   a na fotbal, také se mnou někam  šel, většinou na fotbal, který se hrál  v Drážďan ských kasárnách, nebo na procházku  něco mi uká zat. Terezín je malinký  a za hradby  jsme už nesměli, takže vlastně ani nechápu, co mi vlastně tatínek mohl ukazovat, ale moc jsem se na ty chvíle s ním  těšil. Bohužel to  trvalo  jen dva roky... Tatínek zpíval v Terezíně s mým bratrem ve sboru u Rafaela Schächtera  a často mě brával na koncertní provedení  Hubičky nebo Prodané nevěsty. Tehdy jsem se vlastně se zná mil  s hudbou a  od té doby  ji mám rád.  Zpočátku jsme v Heimu 236  neměli palandy a spali jsme na zemi na matracích. Malé děti na jedné, větší na dvou. Opatrovnice spaly s námi, oddělené zá stě nou z dek. Jednoho dne za mnou přišla opatrovnice a zeptala se mě, jestli bych ne věno val jednu matraci, protože přišly další děti a není dost matrací, že jsem přece už velký. Bylo mi jedenáct a  velký jsem byl na svůj věk dost, tak jsem matraci postoupil. Spaní pak nebylo moc příjemné, protože matrace končila právě tam, kde končila záda a tak mě hrana matrace do zad tlačila.  O něco poz ději přišla opatrovnice znovu, že přišly  další děti a matrace pro ně nejsou,  jestli bych nedal  i tu druhou ma traci, když jsem už přece velký. Tak jsem pak spal jen na dece na zemi.

Jednou v noci mě probudilo zatahání za ruku,  já  jsem se v nočním přítmí roz hlédl a viděl jsem, jak vedle ležící kluk ukazuje kamsi dál. A  tam  jsem uviděl menšího kluka, jak si zřejmě ve spánku klekl, sundal pyžamo nebo tepláky a čůral vedle ležícímu klukovi za hlavu. Pak si zase kalhoty  natáhl, lehl si a spokojeně spal dál. Já jsem měl    v té chvíli pocit,  že jsem právě dospěl.

Pamatuji si na vedoucí domova paní Katzovou (nevrátila se)  a opatrovnice: Mi lenu Pirnerovou, která snad byla příbuzná malíře Maxmiliána Pirnera (nevrátila se),  Martičku Kacjevovou  - měla na starosti starší kluky a měla velkou au to ritu  (také se nevrátila) a Hanku Sachslovou, která  pečovala hlavně o menší kluky, kteří ještě neuměli číst a psát   (a v Tere zíně - pokud si pamatuji - se to nenaučili), takže jim předčítala, vyprávěla, zpívala   s nimi, jako by byli  v mateřské školce přes tože jim bylo  mezi  7 - 10 lety. Hanka i její sestra Eva, která nám chodila po večeři předčítat knížku Marka Twaina "Dobrodužství Huckleberryho Finna se po válce vrá tily.  Měli jsme ještě další opatrovnice, tro chu se na ně pamatuji, ale nikoliv jménem. Později nám postavili dvoupatrové palandy, stojící ve dvou řadách proti sobě na délku místnosti a mezi nimi byla ulička. Na  straně u dveří  byly palandy vyne chané   a tam spaly opatrovnice a paní Katzová. Její syn Tommy měl lůžko nahoře na palandě vedle postele své ma minky. Na  palandy  vedly  žebříčky, ale já jsem byl hrdý na to, že jsem  tak velký, že  do kážu  vylézt  nahoru na  své  lůžko bez žebříčku. Naproti dveřím byla dvě okna a mezi nimi při stěně skříňky pro naše věci - ešus, lžíce, mycí potřeby,  psací  potřeby, kniha a pod. Na jedné straně u okna  byly  palandy vyne chané, takže se tam utvořilo jakési náměstíčko s  velkým stolem, kde jsme si psali, kreslili  a také učili. Učil nás pan doktor Eberson a to  počty  a  zeměpis. Pa matuji si, jak nám ukázal mapu Středozemního moře, kterou jsem do té doby nikdy ne viděl, i když jsem snad o něm četl. Byl to pro mne velký objev. Panu doktorovi Eberso novi jsme napřed říkali pane Eberson, ale paní Katzová nás poučila, že on studoval proto, aby měl titul a  abychom mu proto říkali "pane dok­tore". To byl pro mne další objev - lidé studují, aby měli titul!  Takových a podobných objevů jsem pak učinil  v Terezíně ještě mnoho. Terezín byl dobrou školou života, ale - jak nedávno kon stato val můj kamarád  Pedro Seidemann - trochu moc nebezpečnou!

V uličce mezi palandami  blíže k oknu  jsme  měli umístěnou tabuli, upravenou na  "hřiště" pro knoflíkovou kopanou - hráči byly různé druhy knoflíků: brankářem byla  polo vina velkého těžkého dámského knoflíku, obránci byly celé těžké knoflíky, křídly byly  knoflíky  střední  velikosti  s upilovanou jednou stranou, aby mohly pode brat míč a  "odcen trovat"  a míčem byl  -  jak  jinak - knoflík od  poklopce. V uličce  se také moc  dobře vedla polštářová bitva  a také se pořádala různá "divadelní představení":   vybraní účinkující  si  přečetli  nějakou povídku nebo  knihu  a   pak  na dané  téma improvi zovali.  Takhle  jsme si přečetli a zahráli krimi nální po vídku    o bývalém zaměstnanci po jišťovny, který se jí mstil  za nějaké příkoří tím, že  z  věže ve  městě  velkou čoč kou koncentroval  sluneční paprsky a tak  zapaloval domy,  pojištěné u té pojišťovny -  čočku představovalo velké  umývadlo. Takto  jsme dokonce  "zahráli"  i Dona Quijota, pama tuji si, že jsem   představoval hostin ského, který ho pasoval na rytíře a přitom jsem -  jak  je v knize psáno - místo formulky pro  pasování prozpěvoval ceny  obilí;  pro tože  jsem nevěděl ,jak  se ve Španělsku za časů  Dona Quijota  obilí vážilo a platilo, tak  jsem prozpě voval:  "Tří  kíla óvsa zá čtýři kóruný pádesát"... Již předtím jsme hráli jednu velmi zvláštní scénku a to nikoliv  v uličce mezi palandami, ale  tam, kde se ve skutečnosti pravidelně odehrávala,  totiž  u dveří, kde byly dva kbelíky na vodu.  S   nimi musela služba chodit pro vodu  dost daleko do umývárny a jistou dobu jsme jako dva nejsilnější chodili pro vodu s kamarádem Jir kou Silbersternem, který  už někdy  ve  dvaačtyřicátém  roce odjel transportem a nevrátil se.  To vždy zavolala opatrovnice Milena  Pirnerová  "Silberstern a Glas pro vodu!"  Tak jsem inicio val sehrání scénky, ve které hrála  Milena  s námi a která začí nala  je jím obvyklým zvoláním "Silberstern a Glas pro vodu!"  a  pak  jsme s Jirkou  Silber sternem odmlouvali   a  žádali, aby šel také někdo jiný  pro vodu, že  přece nejsme tak silní. Marně. Scénka skončila  jako ve skutečnosti  opět  zvoláním: "Silber stern a Glas pro vodu!"

V Heimu nás trápily blechy a štěnice. O blechách jsem si do té doby my slel, že je mají jen psi a štěnice jsem neznal.  Pro nás byly horší blechy, protože skákaly a daly se špatně chytit.  Mnohokrát  se stalo, že jsem se v noci probudil po  bleším kousnutí  a zjis-til jsem, že jsem ve spánku  blechu rozmáčkl. Časem jsme  se naučili je spolehlivě zabíjet - roztrhnout je mezi nehty. Také jsme zjistili, kde  je nej snadněji  na jdeme  - v "důlcích" matrací. Chytání  blech bylo  pevnou  součástí  denního rozvrhu - tuším že mezi  7,20 - 7,30 -  stejně jako na příklad mytí,  stlaní  a prohlí žení uší, zda nejsou špinavé. Rekord byl 28 blech, chycených jedno ráno jedi ným klu kem  při  této  prospěšné činnosti! Štěnice  se časem tak rozmnožily, že  se nakonec přistoupilo k jejich hu bení ply nem. Pamatuji si, že když jsme po plynování přišli opět do Heimu, bezmyšlen kovitě jsem hrábl nahoru na okraj palandy - a vytáhl jsem plnou hrst uschlých štěnic!  Že lze plynem hubit nejen štěnice, ale taky lidé, to tehdy nikdo z nás netušil.

O náš zdravotní stav se staral pan doktor Neubauer a  já jsem prý byl jeho nej lepší kunčaft, ale maminka říkala, že jsem hypochondr.  No byl jsem  z domova zvyklý, že kaž dou odchylku od normálního stavu jsem hned hlásil mamince, ale v Tere zíně byla od chylka vlastně  normálním stavem. Zejména nás trápila impetiga,  prý jsme je měli   z podvý živy. Ně kdo přinesl radu, že na to je dobré droždí  a  tak maminka je opatřila   a já si je do poži vatel ného stavu  upravil přidáním trochy cukru. Moc mě to chutnalo, ale jednoho dne jsem už droždí ne mohl pozřít a když jsem se podíval na im petiga zjistil jsem, že už žádná nemám. Droždí pomo hlo. Jednoho dne  jsem  se  ráno probudil a nechtěl jsem jíst. To bylo velmi podezřelé a pak zjistili, že mám oči žluté jako kanárek.  Měl jsem těžkou žloutenku  a tak jsem přišel na ma rodku. Měl  jsem vysoké  teploty, kdy  jsem blouznil. Pak jsem se najednou probral   a viděl jsem nad sebou anděla. Měl kulatý pihovatý obličej, tmavé kudrnaté vlasy, chladivou ruku  a moc se na mne usmíval.  Pak najednou přišla moje maminka   a já zjistil, že ten anděl byla vlastně maminka vedle ležícího  kluka  a když  viděla, že blouzním, šla mě pohladit. Ale já  jsem dodnes přesvědčený,  že to byl  anděl. Na marodce jsem zažil srdcervoucí scénu, kdy se s asi pětiletou holčič kou přišla rozloučit  její  babička, která  byla v transportu. Byla to opravdová babička, s šátkem na hlavě,  strašně  plakala a holčičku  celou  zlíbala, protože cítila, že  už  ji nikdy neuvidí. Hol čička  se  smála  a  říkala  ji  Oňubaba. Babičku nakonec museli odvést.

Když jsem se ze žloutenky vyléčil, byl jsem z vysokých teplot zesláblý a potřebo-val jsem se pořádně najíst, ale jak to zařídit?  V Terezíně byly dva stálé pro blémy: transporty   a jídlo. Transporty  zpočátku přicházely a odcházely denně, jednu dobu jsme dokonce měli nařízeno, že všichni musíme mít  stále připravená  zavazadla k okamžitému  nástupu do transportu.

Jednou přišel do Heimu - to už jsme měli palandy - kluk, který právě přijel transportem,  brzy měl  zase odjet  jiným  transportem  a protože  transport če kal na dvoře na dešti, dali ho k nám,  aby se trochu  za hřál  a  odpočinul si.  Seděl  dole  na  palandě,    u nohou měl dva kufry  a smutně se díval před sebe. Bylo mi ho líto a tak  jsem si s ním povídal, abych ho trochu za bavil. On ale jen  tiše  seděl  a moc neodpoví dal. Pak už tam  nebyl.

Jídla bylo málo - už v Praze jsme měli menší příděly než ostatní.  V Tere zíně  to bylo ještě horší a přesto vášniví  kuřáci  měnili jídlo za cigarety, i když  za nález cigaret  byl "Festung",  tedy  za trest  přeložení  na Malou pevnost.  Každý,  kdo  přijel do Terezína, si  vezl  z domova  trochu  potravin, které se nekazily - tedy  cukr, krupici, krupky,  hrách   a kdo byl  velmi  prozíravý  i  sůl. Ta  se moc hodila, když  jednu dobu        v roce 1942  bylo  snad  půl roku  za trest zakázáno solit.  Tehdy jsem pochopil, že sůl je opravdu nad  zlato!        

Že příděly potravin byly opravdu malé  dokazuje tato příhoda:  jednou jsem   stál     u palandy a horlivě diskutoval s klukem ležícím nahoře na palandě, když přišla opatrov nice  a vyzvala mě, abych  si přinesl nádobu, že se fasuje marmeláda. Já  jsem ale po řád poví dal a když pak opatrovnice přišla potřetí, řekla mi:" Otevři pusu, on je příděl jen jedna lžíce"! Tak jsem dostal celý příděl rovnou do pusy a nemusel  jsem špinit nádobu. Byla to řepná marmeláda a byla dobrá, protože sladká.   V  Terezíně byl pro nás děti delikatesou chleba   s margarinem, posypaný cukrem - jen kdyby ho bylo víc! My kluci  jsme  si "kalorický deficit" ještě zvětšovali tím, že jsme v každé volné chvíli hráli na kasárenském dvoře kopanou a tak jsme měli samozřejmě hlad ještě větší. Jednou jsem takhle po fotbale vpadl k mamince do pokoje s tím, že mám hrozný hlad. Maminka ale měla  jen  k  večeři  připravený  hrách,  uva řený ve slané vodě a tak mi ho dala. Já jsem hrách vylovil  z vody a snědl  a pak jsem ještě vodu vy pil. Maminka plakala, protože jsem před Terezínem  hrách  neměl  rád, stejně  jako  mnoho  jiného.

Můj problém  s jídlem  po žloutence vyřešila pohádková babička v po době ba biččiny  prasestřenice, u  které  babička  před odjezdem do Terezíně  bydlela, my jsme ji  tam byli na vštívit a tak mě znala. Tehdy  po žloutence přijela do Terezína a když se dozvěděla, že jsem po těžké nemoci,  přinesla mamince pro mne potraviny, které si přivezla z Prahy s tím,  že je už ne bude potřebovat, protože je v transportu. Mně tak  nejspíš zachránila  život a ona  už pak  opravdu  neměla  příležitost  je potře bovat, ale to jsme tehdy nevěděli.

Jednu dobu byla v Terezíně epidemie encefalitidy, při které pacient mimo jiné viděl dvojmo. My kluci  z Heimu 236 jsme si tehdy moc přáli, aby paní, která   u okénka výdejny  obědů střihala lístky a hlásila do okénka počet obědů,  měla encefa litidu  a  místo jednoho  lístku  viděla dva a  zvolala "Dvakrát!" a my bychom dostali dvě porce. Bo hužel  tu ne moc nikdy neměla  a tak  jsme  dostali vždycky  jen jednu  porci...

Největší  hlad  v Terezíně měli staří lidé, protože měli nižší příděly.  Proto často  stáli u okénka  výdejny menáže a  ptali se  fasujícího: "Nimmt der Herr nicht die Suppe?"  (ne bere pán polévku?) a když dotyčný přisvědčil,  strčili do okénka svůj ešus   a dostali  do něj pří slušnou  porci  polévky.  Také mně se takhle několikrát zeptali a já jsem se strašně styděl, vždyť jsem  byl  kluk a  žádný  pán. Bylo mi těch  starých lidí  líto.

Stydět  se  za dospělého bylo pro mne vždycky  zvlášť  trapné. Jednou jsem zažil  ještě větší stud, než kdykoliv předtím a to když mi maminka  s babičkou na řídily, abych se šel  nechat ostříhat.  Ho lič byl  naproti  přes ulici, ale  protože jsem si ze zvyku ráno před  učesá ním namočil  vlasy (měl  jsem tehdy na hlavě "matraci" a ta se na sucho špatně česala), tak mi holič řekl,  že se  mokré vlasy   nedají stříhat.  Proto  jsem se  s nepořízenou vrátil zpět. Doma byla  jen  babička,  ta  se  zlobila  a protože byla  právě sezóna rajčat a maminka jich vždycky  domů přinesla víc, babička mi do ruky  strčila tři rajčata, abych je holiči dal.  Tak jsem se vy dal k němu znovu a hned  při pří chodu  jsem  mu rajčata  neobratně dal do ruky, protože nikdy  předtím  jsem  ještě  nikoho "neuplácel". Vzápětí  jsem uviděl něco neuvěřitelného:  holič se " zlomil"  v půli ja koby praskl, usadil mne s hlubokými úklonami do holičského křesla  a začal mne ob skakovat,  stří hat,  oprašovat, div mi neoholil mou hladkou dětskou tvář  a  na konec mě snad i něčím postříkal a pak s poklonami vyprovodil ke dveřím, kde se znovu hlu boce uklonil,  jako  bych  byl  nějaké  princátko.  Co všechno dokázala   v Terezíně tři rajčata - zřejmě je tehdy viděl  zase  poprvé po dlouhé době.  Strašně  jsem  se za něj  styděl  a nikdy na tenhle záži tek nezapo menu.

Byl  jsem už po žloutence, když jsem  jednou zjistil, že mě  při prudším  zaký vání hlavou  bolí čelo. Naši mě odbyli, co zas mám, že jsem hypochondr. Já se ale nedal, dostal jsem se na nosní oddělení a tam zjistili, že mám zánět čelních dutin. Na štěstí jsem přišel včas  a tak stačilo několikeré ozáření soluxem a bylo  po  zánětu. Ma minka dopadla hůř, zane dbala bo lesti  v obličeji  a  zjistili jí pak  zánět nosních dutin;  dali jí 38 punkcí, při první  omdlela a nakonec ji musel  Dr Tarjan  operovat. Nebyla  hypochondr. Já už jsem tím "hypochondrem" zůstal  i po válce   a když  jsem  se ne dávno ptal  lékaře, jak to, že mně lékaři  vždycky  ze všeho vytáhli řekl mi, že to je proto, že chodím včas  k  lékaři!      A  pak  že Terezín nebyla  dobrá  životní  škola. Bo hužel  ji  jen málokdo  přežil. V lednu 1944 nás přestěhovali  do "školy" na L 417 na "dvojku".  Za tímco v Hamburských kasárnách jsme byli  víceméně " pro  sebe",  ve "škole" bylo  Heimů  víc,  kluků  byla vlastně  plná  škola a my byli  z nejmladších. Bylo mezi námi mnoho nových kluků  a museli jsme si na sebe zvykat. Měli jsme také  jiné opatrovnice (pamatuji si na jedi nou, Irenu Seidlero vou)  a  byl  zde  i  přísnější  režim, který  jsem  špatně snášel -  byl  pro mne moc  "vo jenský".  Také  uspořádání  "dvojky"  bylo   od lišné  od  řešení  v  Hamburských kasár nách:  ve  škole  jsme  měli  dvoulůž kové  tří podlažní  palandy. Bylo  zde i pravidelné vyučování - dokonce s třídními knihami - které bylo pro mne náročné (respektive jsem  na látku nestačil - na příklad  jsem nepo chopil co  je to  spe ci fická váha). Na "dvojce" jsem byl  jen do května 1944, protože jsem  se pak pře stě hoval na  L 408 na pokoj  k  rodičům  a bratrovi. Tatínek jako člen štábu dostal  pri vilegium mít s rodinou samo statný pokoj. Nechal ho  dřevěnou  přepážkou  rozdělit  na  dvě části -        v menší jsem spal já  s bratrem, větší  byla  společnou  místností  se sto lem  a s kamny na vytápění, na kterých ma minka také vařila ve čeře a  rodiče tam měli postele.

Jednou přišel bratr domů s trochou krupek v kapse, protože vezl pytel, který byl potrhaný (možná, že mu trochu pomohl), krupky se vysypaly a maminka lezla na ko lenou po zemi a posbírala každou jednotlivou krupku. Jídlo bylo opravdu vzácné. Bratrovi, když přišel po práci  domů, maminka pravidelně říkávala: Prosím tě Hon zíčku, nechoď,  lehni si, abys ne dostal hlad!" On totiž velmi často vzal do ruky patku chleba - ovšem od poloviny to už pro něj byla patka - potěžkal  ji a zeptal se: Mami, můžu tuhle patku sníst?" No a byl  to třeba příděl pro něj  na půl  týdne. Nepamatuji se, že by se kdy maminka s tatínkem hádali. V Terezíně často a strašli-vě  - kvůli  jídlu. Maminka chtěla tatínkovi přilepšit, že moc zhubnul, takže na něm vi sely šaty   a dávala mu tedy víc jídla  než  sobě. (Protože  přece jen se na poli - když  byla se zóna - najedla zeleniny;  zvláště  když  byla  zralá rajčata, tak  jich snědla  dopoledne  třicet  a odpoledne dvacet, aby mohla  své jídlo ušetřit  a dát rodině, ale po válce už pak nikdy rajče nevzala do úst.)  Tatínek se ale vždy  strašně rozčílil, že to nepřichází v úvahu  a  talíře  s jídlem vyměnil, takže maminka zase měla talíř, kde bylo jídla víc. Maminka - jak mi pak řekla, když  jsme zůs tali  v Terezíně sami - ale na něj stejně vyzrála: prostě mu dala na jeho talíř méně  jídla a  když  on  auto maticky talíře vyměnil,  měl  pak  jídla víc!

Náš pokoj  se  odemykal  klíčem, zubem času notně  ohlodaným, takže to byl spíš paklíč.  Posloužil nám  však  spolehlivě  až do konce a po válce jsme si ho vzali do Prahy. "Náš" dům  byl  jako jeden  z  mála terezínských  domů po válce zbou raný, ale náš  klíč mám stále. Chci   jej odkázat  mým  potom kům  jako symbol  sou držnosti  rodiny. Od 16.června 1944, kdy mi bylo třináct let, jsem musel nastoupit  do práce, pro tože od  třinácti let byla už tehdy pracovní povinnost a mám od té doby pořád ještě pracovní knížku. Nej prve jsem pracoval ve výdejně  potravin, kde byla vedoucí paní Baschová a když od jela transpor tem, tak se jí  stala slečna Porgesová. Ona tam byla zcela nová, tak jsme jí ještě s jednou starší "kolegyní" paní Neumannovou  zaučo vali,  co a  jak  se  vlastně  v proviantuře  dělá. Petr  Seidemann, který  je o pět  dní  mladší, musel  jít také do práce  a  stal se uč něm u instalatérů. Shodou  okolností  se později  se  svou  maminkou  pře stě hovali do soused ního  pokoje  v  domě, ve kterém jsme  my  bydleli - jeho tatínek už předtím odjel transportem a nevrátil se. Rodinná idyla ve  vlastním pokoji neměla dlouhého trvání. V jednom ze zářijo vých transportů  odjel bratr, který se po selekci v Osvětimi dostal do Kauferingu,  poboč ného  tábora  v Dachau. Zachránil  se a po válce se vrátil domů, ačkoliv nechtěl, protože mu  je den známý řekl, že viděl  maminku a mne jít do plynové komory a ame ričtí vojáci  ho lákali, aby  s nimi  odjel  do Ameriky. Jeho  známý  ho ale přemluvil, aby  přece jen jel do Prahy a když při šel do domu, kde jsme před  odjezdem doTerezína  bydleli  a zeptal se sousedky,  jestli něco o nás neví, tak mu řekla: " Ale vždyť  ma minka  je o patro  výš a  zařizuje byt!" Po bratrovi odjel koncem října 1944 z Terezína tatínek a to posledním transpor tem, který  z  Terezína vůbec odjel. Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že někdy  v  září se rada starších dozvěděla, že transporty jezdí  do Polska do Birkenau, kde jsou děti, nemocní a staří  zabíjeni  v plynových komorách a rozhodla se  pro utajení  této informace, aby se udržel  v  ghettu klid. Tatí nek to nejspíš věděl, ale když byl v trans portu ani mamince nic nenaznačil    a mě žádal, abych  dal pozor na maminku. Já jsem mu to slíbil, ale myslím, že jsem tehdy ve třinácti letech moc nechá pal  dosah  toho  slibu. Doufám, že jsem ho dodržel.

Tak  jsme po tatínkově odjezdu zůstali s maminkou sami, ale často   k nám  chodila moje  babička -  její maminka.  (Ta se dožila v Terezíně konce války, po válce byla ještě krátce   v Praze a pak se vystěhovala za svými dalšími dvěma dcerami do Austrálie, kde pak umřela.)  Skoro každý den jsme si s maminkou  říkali, že až  válka skončí,  že se tatínek s bratrem vrátí a budeme zase všichni pohromadě. V těch  zvláštních podmínkách, ve kterých jsme s maminkou žili sami bez tatínka a  bra tra,  se vyvinul  mezi mnou a maminkou  zcela  ojedinělý vztah, na který moc rád vzpomínám.  Maminka odcházela  brzy  ráno do práce, když jsem ještě spal a když se pozdě odpoledne vra cela domů,  už jsem zase unavený spal. Tak jsem začal říkat, že žijeme jako  ti  dva co se nemají  rádi -  jak  jsem na tohle přirovnání přišel nevím, protože  jsem žád nou  tako vou dvojici neznal.  Ani  po válce  jsem  ještě dlouho nechá pal, jak mohou  spolu žít lidé,  kteří  se  nemají  rádi, nebo dokonce  jak  se  může tatí nek  s maminkou rozvést  a rodinu opustit!

Po určité době začaly maminku  trápit nějaké ženské zdravotní potíže, nerozu měl jsem sice tomu, ale věděl jsem že krvácí,  Dr Klein ji pak operoval    a potřebo vala se proto po řádně na jíst. Shodou okolností se tehdy v proviantuře vydá vala marme láda a slečna Porgesová mi povo lila, abych  už vyškrabané sudy od mar melády  ještě znovu pro sebe vyškrábal. Tak  jsem  se po nořil až  na dno  obou  sudů  a  vyškrábal jsem je na samé dřevo, tak důkladně, že jsem z  nich ještě  vydobyl  plný velký  hr nec marmelády. Já jsem  byl  sice z té práce  nešťastný, protože jsem  byl od mar melády celý  zalepený,  ale  maminka   si libovala  a  pořád mi říkala, že jsem ji za chránil život. Já jsem se styděl, protože se to malým klukům ne říká. Maminka to říká vala ještě dlouho po válce.  Já jsem tehdy ale už  vlastně vůbec nebyl malý, i když do spělý  ještě také ne. Maminka také po válce  říkávala, že jsem se vrátil  jako dítě   s hlavou starce... Protože jsme byli na pokoji jen sami dva, přidělili do té menší části dvě starší spolubydlící.  Jedna z nich, paní Hellerová, skoro každý den vykládala Patience "jestli bude už letos konec války". Já jsem ji při tom často se zájmem sledoval, kdo by se to nechtěl dozvědět. Někdy to vyšlo, jindy ne a na konec války jsme si museli ještě půl roku počkat. Pak mě z proviantury přeložili jako poslíčka - napřed do technického oddě lení, kde jsem chodil  hlavně pánům inženýrům pro obědy (což mě uráželo, pro tože jsem nechtěl být sluhou)  a pak do evidenčního oddělení. Počátkem roku 1945 jsme se dozvěděli, že v  Polsku v Birkenau byly plynové komory, kde  židy - i malé děti! - Němci zabíjeli.  Když jsem tu zprávu  po cho pil, udělalo se mi tak špatně, že jsem  myslel  že omdlím a upadnu. Uvědomil jsem si, že  své kamarády  z Heimu, kteří  odjeli transportem  do Birkenau,  už nikdy neuvi dím! Nemohl jsem se pak vyrov nat s tím, že Bůh dopustil, aby malé,  úplně nevinné děti  musely tak ošklivě umřít a proto jsem se s ním krátce po válce rozešel.  Snažím se ale  žít tak,  jako kdyby  existoval  a  přísně  na mně  pohlížel. Na jaře 1945 začaly do Terezína  přijíždět tzv. transporty smrti, kterými  Němci evakuovali před postupující frontou vězně z ostatních koncentračních táborů. Vězňové měli na sobě modře pruhované koncentráčnické "oblečení " - na rozdíl od nás, kteří jsme v Terezíně cho dili  v "civilu" a na něm jsme museli nosit žlutou hvězdu s označením "JUDE".  Ty transporty zavlekly do Terezína  epidemie  různých nebez peč ných nemocí, které do té doby v Terezíně ne byly a  mnoho vězňů na ně zemřelo.

Jednou jsem byl náhodou v domě poblíž mysliveckých kasáren (ty jsou zabudo- vané do šancí, na kterých  jsme měli hřiště), když  jsem viděl, jak na kolej před kasár na-mi  při váží lokomotiva několik dobytčích vagónů. Kolem  stáli esesáci a také několik ži-   dů. Ese sáci  otevřeli vrata vagónů a z nich  se vysypali - lidé. Chvilku zůstali ležet bez hnutí a pak se někteří  z nich zmátožili, lezli po kolenou  a  spínali ruce - chtěli najíst a napít. Jak jsme se  poz ději  dozvěděli  byli několik dnů  bez jídla a  vody na cestě. Slyšel jsem  pak, že se pře hra bovali  v bramborových slupkách a chtěli  je jíst, až jim naši lidé řekli, že to   v Terezíně ne mu sejí.  Také se ale říkalo, že se  v noci dva vězňové kvůli kostce cukru vzájemně uškrtili Já  jsem jednou na chodbičce domu, kde jsme bydleli a před kterým byla na dvoře výdejna menáže, vi děl stát  jed noho vězně   s vel-kou mísou - zřejmě plnou  řídké tere zín ské polévky  - držel ji  u pusy a s očima vypoulenýma námahou pil a pil a pil...

Nakonec mě na práci přidělili do zahrady  nahoře na šancích, kde jsem pra coval s dalšími chlapci a děvčaty.  Hlavní naší činností bylo vytahovat na kladce zavěšený  kbelík  s vodou, kterou jsme nabírali ve strouze, tekoucí mezi valy  (z té se měl  v době ohrožení Terezína vodou z Ohře zaplavit prostor mezi valy, ale nikdy   k tomu nedošlo); vodu jsme přelévali do konví a zalévali záhony.  V zahradě jsem se dočkal osvobození. To  se  stalo 8.května 1945 večer, kdy  jsem  stál při silnici vedoucí ko lem Tere zína  a díval jsem se na auta s prchajícími německými vojáky. Z jednoho auta hodili směrem  k nám ruční granát, ale nic se nestalo. Pak byl asi půlhodiny  klid  a nato začala pro jíždět Rudá armáda.  Bylo to velmi smíšené vojsko, auta, tanky - ty měly co dělat aby v  90° zatáčce se správně otočily.  Procválal tam kolem nás jeden vo ják na nějaké pivovarské kobyle, která v té za táčce uklouzla na dláždění, ale vyrovnala se a cválala dál. Stál jsem tam s ostatními  a  řvali jsme jako divoká zvěř  v pralese. Já jsem odešel   o půlnoci, ostatní možná hulákáním vítali osvo­bodi tele  a slavili  konec ghetta Tere zín až do rána!

Bylo už po válce, když jsem se jednoho dne byl  zase podívat na koleje před Mysliveckými kasárnami. Zase jsem tam viděl  nákladní vagóny, ale tentokrát  v nich byli Němci z okolí, s vyholeným pruhem vlasů a na zádech měli lakem namalo vané  velké písmeno N   a tahali velké bedny. Hlídalo je několik  mládenců v černých holinkách a černých jezde c kých kalhotách  a v  rukou měli bičíky  - přesně  jako před tím Němci. Sice je nebili, ale když  jeden Němec zoufale zvolal německy "Nejde to!", tak jeden mládenec na něj německy zařval "Musí to jít!" Bylo  mně  těch starých mužů  líto, nikdy  jsem je neviděl, ale pomyslel jsem si, že takhle se   s lidmi nezachází  O tom, že   jsou  to  lidé,  jsem   nepochyboval.

Maminka mi také krátce po válce vyprávěla, jak potkala sudetského Němce Kur zawého, který  byl vedoucím v terezínském zemědělství.  Nikdy  snad ni komu neublížil, jen kaž dému  ty kal  a dobrosrdečně dával najevo  svou  nadřazenost.  Maminku denně vídával, takže ji dobře znal  a když ji tehdy uviděl,  hbitě smekl klo bouk,  uklonil se a německy řekl: Rukulíbám, mi lostivá paní!"  Časy  se  změnily... Po osvobození  zlikvidovali epidemie, které do Terezína zavlekli věz ňové z transportů smrti,   lékaři Rudé armády,  když  napřed  izolovali  nemocné  od dosud  nenakaže ných.   Pamatuji se na vojenskou sanitku,  věkem notně nachýlenou, která neu stále křižovala Terezínem  a s ním jezdil lékař nebo saniťák se skleněným okem. Když  v poslední době  jezdívám po školách vyprávět, co jsem zažil  za války, hned na počátku, poté kdy  se představím,  řeknu že jsem žid a vysvětlím kdo jsou  židé říkám,  že na cisté  považovali  židy  za podlidi. Pak řeknu, že neexistuje žádná  méněcenná  rasa   a že  každý  člo věk  se  jako  člověk  narodí, ale  jestli  jím  v životě  bude,  že  záleží  na něm. Myslím,  že se mnoho Němců  za války vlastním přičiněním zbavilo práva  být  označováni  jako  lidé.  A  jejich potomci se budou už na věky  stydět za to, že jejich před kové  se  sami  připravili o to,  být považováni  za lidi.  Bohužel  nejsou  jediní! Často, když se v dnešní  racionální době  mluví o člověku, nebo do konce o  Člověku,  připadá to leckomu jako fráze. Od  dob Terezína ale vím, že to fráze není.  Alespoň pro mne ne! 8.června odjely české židovské děti do zotavoven, zřízených pro ně  v bývalých  zámcích  barona Ringhofera v Kamenici a Štiříně u Prahy.  Tam jsem  jed noho  dne dostal dopis    s adresou, napsanou  písmem, které jsem moc dobře znal - bylo mého bratra.  Na před psala ma minka, že je strašně šťastná, že se vrátil náš Honzí ček a ještě aby se vrátil tatínek a budeme zase všichni  pohromadě.  Pak  psal  bratr, dopis jsem si schoval, ale  text znám dodnes zpaměti:                       

"Milý brácho!

Dnes jsem  se vrátil  z Kauferingu a  zašel jsem se  podívat do našeho domu  a čirou náhodou jsem tam našel  maminku. Jez hodně knedlíků, abych Tě nepo znal, až Tě    s maminkou navštívíme!
O tatínkovi bohužel  nic nevím. "

Tatínek byl soudně prohlášený  za mrtvého ke dni odjezdu transportu  z Terezína - 28.října 1944. Později jsme se dozvěděli, že byl v posledním vagónu, kde byli čle nové štábu a všichni měli tzv. Weisung a šli tedy bez selekce přímo do plynu. Němci se snažili  zbavit se svědků,  kteří by mohli  mnoho vědět.  Skutečné datum smrti  jsme se nemohli nikdy dozvědět,   v  Osvětimi se žádné doklady nevydávaly, ale lze je odvodit od data odjezdu transportu   z Terezína,  k  němuž  by  se připočetly  tři dny  na cestu do  Osvětimi. Tam už to  pak  šlo rychle!V listopadu 1944 vyhodili Němci před postupující frontou osvětimské plynové komory do vzduchu.... Já jsem si ještě dlouho po válce, když jsem přicházel k domovu a uviděl jsem okna našeho bytu, říkal: "Až přijdu domů, bude tam náš tatínek!" Nikdy jsem jej tam nenašel, z plynové komory  se nikdo nevrátil! Tatínkovo jméno je napsáno na stěně Pinkasovy synagógy v Praze   a také jsem je nechal připsat na  náhrobní desku ke jménu maminky a bratra.  Je to mramorová  deska, kterou jsme měli   v Terezíně   v našem "pokoji"  na   stole  a maminka  ji ne chala po válce převézt do Prahy.  Když byl  vnuk malý, chodil  syn  s ním často na  pro cházku na Olšanské hřbitovy  podí vat  se na hrob pradědečka Juli ána, i  když  ten  tam neleží. Neleží  vlastně  nikde….

Bratr  po  návratu vyprávěl mamince  o své záchraně z Kauferingu: 25.dubna 1945 je odváželi z lágru vlakem s nákladními vagóny,  označenými červeným křížem, ale pro tože spojenečtí  letci věděli, že takto označené vagóny přepravují také vojenské trans porty,  na  brat rův transport  zaútočili  a jeho vagón zasáhli.  Granát   z leteckého kanónku nevybu chl   a  vězňové díru po granátu zvětšili a z vagónu utekli. Několik dnů se bratr skrýval  v lese    a živil se různými kořínky,  protože v dubnu v lese  nic vlastně nerostlo, až se dostal na sil nici, kde   v dálce uviděl americký tank. Osádka  tanku mu nabízela všechno co měla - hlavně víno, ko ňak, cigarety, čokoládu, ale on si vzpomněl na vyprávění maminčina bratra. Ten  v první svě tové válce byl  v útoku ra něn, zůstal  ležet  několik  dnů na bojišti a našel ho až jeho kamarád, který ho nakonec šel hledat se psem,  jak leží téměř mrtvý  pod hromadou padlých vojáků.  Strýc  vyprá věl,  že když ho víc mrtvého než živého  dopravili do zákopů, tak se probral a uvi děl nad sebou ma jora, který byl " kamarádem z mokré čtvrti"  a měl tedy  i zásoby pitiva;  jak se na strýce podí val, vyhledal  láhev červeného vína, urazil jeho hrdlo , nalil mu víno do pusy a tím mu prý za chránil život. Ampu tovali mu pak sice levou ruku, ale pře žil a když  jezdil        k nám před válkou na návštěvu, tak tenhle zážitek opakovaně vyprávěl a bratr si ho zapamato val.  Tak chtěl od ame rických vojáků také  jen láhev červeného vína a ta mu prý - celého ze sláblého po tolika dnech bez  jídla - také zachránila ži vot!

Nevím, kolik kluků vlastně prošlo Heimem 236  a už to nikdo  nezjistí.
Pamatuji  si  ty,  kteří  se po válce vrátili

Petr Seidemann  - žije v Caracasu ve Venezuele, pravidelně si s ním píši, v roce 1986 jsem byl u něj návštěvě a on  byl  několikrát v Praze

              Wolfi  (George) Baum  - televizní dokumentarista - žije v  Massachusets   v USA

              Benno Pulgram - řečený Celýgram - žije v Kanadě

              Martin Löwy - řečený Čáp,  žije  v  Anglii

              Pavel a Tomáš Glasovi   -  žijí  v  Izraeli  (naši tatínkové byli bratranci)

              Aki  Herrmann - USA                      

              Míša Grünbaum  - USA

              Wolfi Sorauer - snad se vystěhoval do Austrálie

              Jindra Brössler - řečený Brézl  - je kameramanem televize v SRN

              Tommy Lederer

              Jirka Koref - nebyl v Heimu 236, ale na "dvojce" v L 417 - je lékařem v Havlíčkově Brodu

 

Častěji vzpomínám na kluky, kteří se nevrátili, také proto, že už asi není nikdo, kdo by na ně mohl vzpomínat.

Takhle stále se mnou žijí

            Harry Knöpfelmacher, řečený knoflíček - měl postel dole u okna, měl květo vané peřiny a denně             ráno za ním chodila maminka a my na něj volali: "Knoflíčku vstávej, máš tady maminku!"

             Pavel Reich (měl nos - skobu a protože jsme oba měli rádi Rodokaps "Ranč na             Supí  skále",  tak  jsem mu říkal "ranč na Supím nose"),

            Jirka "Jifí" Oppenheimer,

            Jirka Lagus

            Ivan a Petr Hochbergové,

            Pavlík Kraus  (naše maminky byly sestřenice - vrátil se jeho bratr  Harry),

            Petr Křivohlavý  (výborně ve fotbale chytal v  brance),

            Tommy Katz (syn vedoucí Heimu - vrátil se jen jeho tatínek),

            Pavel Edelstein ( sprosťáček Heimu, který  vysokým  hláskem vykřikoval na celý Heim  sprostá             slova, ale pamatuji si ho jako "Jirku"),

            Fredy Wermuth,

            Míša Strénitz,

             Petr Grünberger,

            Jirka  Silberstern. 

            Pavlík Popper.

Až do nedávna jsem měl utkvělou představu, že pravidelně předstupuji před své kama rády z Heimu, kteří museli umřít,  a ti se mě vyptávají jak žiji, jestli si zasloužím, že žiji a že žiji také za ně. Psychiatr mi řekl, že to je nejspíš projev komplexu viny a já jsem pochopil, že to je proto, že jsem přežil....
Říká se, že Terezínem prošlo dál do Polska patnáct tisíc dětí (zřejmě jen z Protektorátu Čechy a Morava), z nichž se po válce vrátilo jen asi sto.  Některé děti odjely do Polska  přímo  a  několik z nich, tehdy starších, se jistě také vrá tilo. Všechny, které nepřežily jsou napsány - stejně jako všichni ostatní, kteří se nevrátili - na stěnách  Pinka sovy synagógy  a   jsou  společně s těmi,  kteří přežili,  zapsáni   v Terezínské pa mětní knize. V  roce 1943  po prosincových  transportech, kdy také odjela naše opa trovnice Hanka Sachslová a mnoho  kamarádů,  se  náš Heim 236  najednou dost vy prázdnil. Abychom přišli na jiné myšlenky a také zabavili ty kamarády, kteří zůstali   a uměli číst, začali jsme  s kamarádem Petrem  Seidemannem  -  s  ním  jsem se  v Heimu seznámil a stali se z nás kama rádi na "život a na smrt", jak se o tom píše   v klukovských knížkách - vydá vat časopis DOMOV. Vydávali jsme ho v jediném exempláři jako čtrnáctideník a časopis kolo val. Číst jej mohl  každý, kdo uměl číst, což ovšem  zda leka nebyli všichni. Benno Pulgram   kterému bylo při příchodu do Heimu osm let a kterého jsem "objevil" teprve nedávno -  po pětapadesáti letech, když jsem mu teď náš časopis ukázal, kroutil hlavou, že si na něj nevzpomíná a řekl mi, že před Terezínem chodil do školy jen jeden rok  a uměl proto číst jen velká tiskací písmena! (Říkali jsme mu  Benno Celýgram,  protože ho na půl  gramu bylo přece jen víc.) Bylo také možné  za "trest" nepře nechat  ča sopis číst  (viz in formaci  v čísle  V. na str. 2, že "za hanění redakce nebude  přenechán  Grünber gerovi  Petrovi  do odvolání časopis "Domov").  Jak ¨Petr Grünberger  po hanil redakci už nevím, ale pamatuji si, že opravdu časopis ke čtení ne dostal. Byl to takový ostřejší kluk, myslím, že se rád  pral. Také  se nevrátil.
Na rozdíl od Petra Grünbergra, byl  Fredy Wermuth bledý, tichý a nenápadný kluk, na kte rého si  pamatuji vlastně jen proto, že je o něm zmínka  v časopise. "Žiletky",  kte rými  jsme odmě ňovali  kamarády, zasloužilé  nějakým způ sobem   o časopis,  byly  obaly  od čepelek, které  jsme my kluci  v Terezíně  všeobecně  sbírali. Časopis  zpočátku  psal Petr, který má dodnes tentýž pěkný rukopis, té měř kra sopis. Já   jsem  zase kreslil obrázky,  protože z nás dvou jsem to aspoň trochu uměl. Později  psala časopis na stroji  v evidenčním oddělení, kde pracovala, Petrova maminka. Časopis jsme sestavovali sami bez pomoci dospělých, se  záměrem  naše ka marády bavit, zaujmout i poučit,. Že to nejvíc  bavilo nás je samozřejmé. Žádné vyšší ambice jsme neměli a ani nás nikdy nena padlo uveřejnit  něco vážnějšího, nějakou úvahu  nebo něco kritického. Do obsahu  časopisu nikdo z dospělých nijak nezasahoval, ani nám nera dil.  Jen jednou nám ně kdo vyjednal  schůzku  s jedním  bývalým redaktorem Prager Tagblatt, který nám poradil názvy  pro rubriky "Víte, že ..." a " Slyšeli jste již ..." a tak jsme hned v příštím čísle po užili  oba náměty. Také nám poradil, abychom  zařadili  na úvod  každého  čísla  upozornění "V dnešním čísle seznámíte se",  tak jako  v opravdovém časopise. Kartičky  s  historií  Terezína  ze seriálu "Starý Terezín"  i  vystřižené re klamy byly  z předválečného lístkového průvodce Terezínem  a  okolím,  který jsme ně kde našli.
Pamatuji  si, že jsem  si  pro  ilustraci k reklamě mlékárny  pracně  vyba voval z paměti jak vy padá sýr troj úhel níček a láhev s mlékem, protože to bylo více než rok, kdy  jsem obojí viděl na posledy. Pro tože jsem si nebyl  jist,  jestli  na tom mladší ka marádi nebudou  ještě hůře než já, napsal jsem pro jistotu  na   obrázky  SÝR  a  MLÉKO.

K tomu se váže jedna historka jako z laciného filmu. Na zadní straně obalu prů-vodce je reklama:

                                   "Vany, konve, nádobí,

                                    žlaby které nezlobí,

                                    od jara až do jara,      

                                    kupujte jen u Stahra!"

                                  

              Ten slogan  (tehdy  jsem  tohle slovo  neznal)  si  pamatuji   58  let! 

Když  jsme byli  se  ženou  v  roce 1989  na dovolené, seznámil jsem se s mu žem, který  byl  z Litoměřic a já  jsem  se k němu přihlásil jako bývalý soused   z Te rezína.  Při tom jsem mu ten slogan zarecitoval a on mi na to řekl:" Já jsem pů vodně z Terezína a  pa-na Sta hra jsem moc dobře znal, v Terezíně jsme byli sou sedy a jeho syn  byl mým nejlepším  ka mará dem;   pan  Stahr  nedávno umřel a jeho syn  žije v  Ústí n.Labem." Postup  výroby bot nám  vyprávěl  pan  Bergman,  otec našeho kama ráda  z Heimu 236  (toho jsem po válce  ještě potkal na náměstí Republiky   v Praze - ale pak  jsem          o něm už ni kdy  nesly šel),  který byl   před  vál kou  nákupčím  kůže  u Bati;  když nám     v Tere zíně  vyprávěl   o kůži a bo tách, byl nemocný a ležel na posteli. Co se s ním pak stalo si už ne pamatuji a ani nevím,  jestli  nám  svoje vy prá vění  vůbec dokončil. Odkud  jsme měli informace o ruském čaji už také nevím, matně si pa matuji, že nám  některý  kluk  přinesl  hotový  článek.
Soutěž na povídku jsme sice vypsali, ale dostali jsme moc málo pří spěvků.  Proto jsme museli ve 3. čísle  již předem připravenou  informaci  o vítězné po vídce přelepit sdě lením, že pro nedostatek odevzdaných povídek je uzá věrka  soutěže odložena, případně nebude soutěž  vů bec  uzavřena.  Byli jsme naivové,  že jsme sou těž vypsali, vždyť kluci sotva uměli číst a psát  a někteří ani to ne. Míša Strénitz, syn naší opa trovnice, obeslal soutěž příliš dlouhým pří spěvkem, který  jsme  proto   nemohli   zveřejnit.   Míša  byl   o něco  starší než my,  toužil  nějak vynik nout a   rád si  vymýšlel;  na příklad vykládal  že  v  rámci  okra šlo vací  akce bude     v Ghettu kino a věděl také,  které filmy  se budou hrát  (kino  samo zřejmě žádné nezřídili   a první  film jsem viděl až po válce, když jsem vrátil ze zota vovny).  Míšova povídka  se mi  zdála nějaká divná, měla  jen začátek, žádnou zá pletku  ani  konec.  Myslím,  že te prve  po jeho  odjezdu  jsem  při šel  na to,  že to byla  do slova opsaná  první kapitola knihy  J.Verna "Dvacet tisíc mil pod mo řem". Ani Míša  se ne vrátil  (podle  Tere zínské pamětní  knihy  byl  ročník  1930  a odjel z Tere zína 23.10.1944) a já pokaždé, když si vezmu časopis do ruky, tak  si na něho vzpomenu. Chu dák  Míša  se nikdy nedozvěděl,  že jsem  odhalil  tajemství  původu "jeho povídky" Reportáž o Jirkovi Lagusovi, jak si v noci na chodbě před Heimem 236 hledal blechy (viz III.číslo), byla napsaná  - i když s jistou nadsázkou - podle skuteč nosti, jak jsem ho viděl,  když  jsem  šel  v noci na záchod.   Ranní  výkon 28 chyce ných blech nebyl  re kord  jeho, ale  někoho jiného v Heimu  236.  Jirkův  tatínek  před  válkou cestoval  po jižní Americe   a  chodil  nám  po večerech vyprávět  zážitky   z cest. Jirka se také  nevrátil. Rébusy i povídku na pokračování o Japonci špiónu vymýšlel Petr Seide mann. Povídku  psal od čísla  k číslu  a tím  lze  také  vysvětlit, že  se povídka prodlu žovala a  děj po stupně  komplikoval. Budova vpravo  na  pohlednici na  poslední straně V.čísla  je "škola"  v  L 417 , kde jsme bydleli a tak ji každý musel poznat  (dnes je v ní část Muzea ghetta). Ve vyluštění hádanky na třetí straně  pátého čísla jsou uvedena jména dvou ka ma rádů: Tauský Al bert, na kte rého se vůbec nepamatuji a pak Popper  -  jméno Pavel bylo (do datečně) připsáno proto, že na dvojce byl  ještě Jirka  Popper, na kte rého si ale také nepama tuji  (připomenul mi ho nedávno Benno Pulgram). Pavlíka  Poppera  jsem znal dobře - byl trochu pošuk:  sedával  nahoře na palandě (vždycky  na  místě někoho jiného),  klátil nohama,  pohrával  si  s papírkem a přitom si něco pro zpěvoval.  Jeden  kamarád se jmenoval Pavel Reich a Pavlík Pop per  si povídal "Rajčidlo, kor midlo, bl, bl, bl! Petra  Seide manna  přejmeno val  na "Seide bláto!" Pavlík měl ov šem důleži tou věc:  náramkové hodinky!  Ty  v  Heimu  neměl  skoro nikdo  a  když  jsme pak  hráli něja kou skaut skou hru, tak  nám Pavlí kovy ho dinky  přišly moc vhod.  Ani  Pavlík  se  nevrátil. My   oba "členové  redakce" jsme byli  absolventy  tří tříd obecné školy a v té době nám  bylo  dvanáct a půl roku. Petrovou mateřštinou je čeština, ale já  jsem původem  praž ský  něme cký  žid  a česky  jsem  se naučil až v první třídě, kdy mě ovšem pan  řídící učitel Korda musel  každé če ské  slovo překládat  do němčiny,  pro tože  jsem  česky  vůbec  nerozuměl. Mluvil takovou rachotivou němčinou, ale já mu rozuměl. Na konci první třídy  jsem  česky už běžně mluvil a na konci druhé třídy  jsem  sice německy rozuměl, ale  už ne mlu vil.  Nikdy jsem se ve škole němčinu  neu čil,  gramatiku  neumím  a kdybych  byl    v divadle na Faustovi, nic bych z něj neměl, pokud bych vůbec rozuměl. Něm čina je tedy řeč, kterou  jako  bych  mluvil    v mi nulém  životě Stal  se  ze mne Čech a  protože - jak  se říká - poturčenec horší Turka , jsem "Čech jako poleno" a jsem na to hrdý!.  Jsem  "zatvrzelejší"  Čech  než  většina mých  vrs tev níků.  Jsem  ovšem  také  žid - původem a údělem. V Terezíně jsem  se naučil  zakládat  si na tom, že jsem  člověk. Číst  jsem  začal  ve třetí  třídě a mou první knihou byla  "Klapzubova je de náctka" Eduarda Basse, kterou  jsem  tehdy  přečetl  tolikrát,  že dodnes  umím  ně které  pasáže  zpaměti. Mnoho  příležitosti  ke čtení jsem ale neměl, doma byly jen ně mecké knihy, české  knihy mi snad půjčovala  sousedka a nějaké  české knihy  měl  bratr,  který chodil, pokud  směl, do če ského  gymnasia.  Když  jsem  pak  nesměl  cho dit do školy, četl jsem tajně, aby to tatí nek  ne vě děl,  bratrovy Rodo kapsy .  Jak  mi ale pak řekla maminka, tatínek jen dělal,  že o tom  neví - co taky  skoro dva roky  se mnou, když  jsem nemohl chodit do školy a na ulici vlastně také ne, protože  když  jsem  se tam  objevil, tak na mne  moji  bývalí  kamarádi  volali "smradlavý žide!" Bratr mi daro val k devátým narozeninám  knihu  Jaroslava Foglara "Chata   v Jezerní kotlině"  a pokud  vycházel,  kupo val jsem  si  Mladého hlasatele  V něm vycházel na pokračování  román  "Záhada hlavolamu", který mi tatínek svázal    a já si tuhle knížku jako jedi nou vzal  sebou  do Terezína.  Tam jsem ji ale dal jako vklad do svépomocné knihovny a když orga nizátor knihovny odjel  transportem, zů stala   mi nějaká bezvýznamná knížka.  Na do bírku  jsem si tehdy také koupil dřevěného "ježka  v kleci". K Záhadě hlavolamu jsem se zase vrátil až dlouho po válce. (Upozor nění knihovny na výpůjční hodiny jsou v našem časopisu uvedeny v  prvním  čísle  a   v prvním  zvlášt ním vydání.) Mám  ale dojem, že jsem za těch pár let  před  Terezínem toho přečetl hodně. Ji nak si neumím vysvětlit, odkud jsem čerpal znalosti k mému podílu na "re dakční práci". Tu  jsme brali velmi vážně a moc nás bavila. Představovali jsme si, že oslovujeme oprav dové čte náře,  i  když to byli  kluci  většinou mladší než my. Naším vzorem  byl  Mladý hlasatel, také proto,  že  jiný časopis  jsme - pokud  si  pamatuji - ani  neznali. Pravda, sloh našeho časopisu je někdy trochu šroubovaný, vždyť jsme předtím nikdy nic nenapsali, snad ani dopis ne.  Kupodivu  jsem  nenašel  v žádném čísle  "Domova" ně jaké pravopisné chyby  a přitom vybraná slova byla snad poslední látkou z gramatiky, kterou  jsem se učil.  Vlastně jsem s třetí třídou  vystačil na celý život - po válce jsem šel  do tercie (podle věku jsem měl jít do kvarty, ale na tu jsem si netroufal) a  pak už byla jen literatura. Ve třetí třídě mě učil pan učitel Václav Mejstřík, který - jak jsem se ne dávno do zvěděl -  o něco později učil také Zdeňka Svěráka  a byl  mu předlohou pro postavu uči tele Hnízda ve filmu "Obecná škola". Pan učitel Mejstřík vyplácel ty, kteří se spletli v po čtech,  pra vítkem přes hřbet ruky a já jsem to špatně snášel, protože jsem měl pocit, že se tím snižuje moje lidská dů stojnost(!!)   To jsem ještě netušil, že mě čeká daleko větší po nižování lidské dů stojnosti... Ve  škole na L 417  byla  už  pro  vydávání   časopisu méně  pří znivá atmosféra.  Jak jsem napsal v před chozím oddíle, přišli noví kluci, měli jsme  jiné opatrovnice. Přesto jsme ve vydá vání časopisu pokračovali a vydali jsme zde ještě pět  řádných  čísel  a  jedno  zvláštní  vydání. Na "dvojce" jsem byl  jen do května 1944, protože jsem se pak přestěhoval na pokoj  k  rodičům   a brat rovi.
Petr Seidemann  se v téže době ve  "škole" přestěhoval na "devítku"   a tak se  re dakční rada rozpadla a časopis jsme  přestali  vydávat. S  ukončením  vydá vání  časopisu  skon čila  povídka  o japonském  špiónu, kterou  Petr  vymýšlel  a psal od  čísla k číslu a tak se ani Petr ani  já, ani  nikdo  jiný  nikdy  nedozvěděl,  jak  to s  Japoncem   vlastně dopadlo. Můj desetiletý vnuk  si  nedávno časopis prohlížel a nejvíc ho zaujala  právě Petrova povídka. Moc lito val, že povídka není  dokončená  a jestli  by  ji  strejda Pedro nemohl dopsat... Petr Seidemann emigroval  v  roce 1948  do   Venezuely,   kde  nyní  žije jako Pe dro Seidemann  v Caracasu.  Než Petr  odjel,  náš časopis "Domov"  jsme si roz dělili - on si vzal sebou do Venezuely  sudá čísla a já  si  tady  pone chal  lichá. Po Petrově odjezdu  jsem si  „moje“ čísla občas prohlížel, někdy ukázal  svým  známým,  spíš  jako   zvláštnost,   téměř  relikvii.  Nepa třím   k  těm, kteří  své   židovství  zata jují  a   mlčí   o   zážitcích v Terezíně a tak  jsem každému, kdo měl zá jem, ukázal časopis  i různé pa mátky na Terezín a odpovídal na případné otázky.  Ob čas jsem se do Terezína  jezdil  podívat  -  po   otevření  Muzea  ghetta  dost  často  a  několikrát jsem  tam   do provázel  rodinu, své přátele   a kolegy  ze zaměstnání. V minulosti  mě od zveřejnění našeho časopisu odrazovala skutečnost, že jsem vi děl   jiné "dětské" časopisy  z  Terezína, které  byly na mnohem vyšší úrovni než náš nai vní   dět ský  časopis.  V jednom  časopise jsem našel článek, ve kterém se pisatel loučí s kamarády, zařa zenými do transportu - něco takového by nás nikdy ne napadlo.  Také jsme k tomu neměli ani příležitost,  protože  v době, kdy  jsme časopis vydávali, žádný transport   z Terezína neodjel. Kromě toho  byli autoři  prezentováni téměř jako levicově smýšlející a o nás dva náctiletých nebylo možné říci, že jsme byli vůbec nějakého smýšlení, leda  klu kov ského a lid ského. Teprve po roce 1989,  kdy bylo jasné, že se nebude muset prezen to vat nějaká ideologie nebo politické smýšlení redak torů,  jsem   svá  čísla  ča sopisu  zanesl paní  Frankové  do  Židov ského muzea, která  dala udělat  černobílé fo tokopie a v článku o terezínských  dětských  časo pi sech  náš  časopis uvedla jako  ne dávno  zjištěný. V roce 1998 jsem navázal kontakt s  Kulturním a vzdělávacím centrem Židov ského muzea  v Praze a začal jsem jezdit vyprávět  po  školách  o mých zážitcích za války.  Při této pří ležitosti jsem při nesl do "Centra" ukázat  náš časopis a tam o něj projevili zájem. Vyzvali mě, abych  napsal Pedrovi Seidemannovi, aby mi "svá" čísla poslal, aby časopis byl kompletní. Tak se také stalo  a já jsem  si  zase mohl  pro hléd nout  sudá čísla, která  jsem více než padesát let neviděl! Když se po tak dlouhé době opět  zkompletovaný časopis dal  sejmout na sceneru,  pořídily  z něj černobílé i barevné kopie a dokonce se o něm natočil a vy sílal dokumen tární   te levizní  film "Časopis jménem DOMOV",  byl  už  nakonec  tak zchát ralý, že jsem  se začal  bát  si ho dále nechávat doma. A tak jsem ho předal do  péče Památníku Terezín.

NAHORU

Drobné vzpomínky na Terezín

Napsáno  pro  sborník Památníku Terezín."Terezínské listy" 

Když jsme s celou naší rodinou přijeli 16.dubna 1942 do Terezína, chyběly mně  do jede nácti let dva měsíce.  Spolu s dospělými jsem věřil, že do mých jedenáctých narozenin 16. června, skončí válka a že se vrátíme zase domů.  Tahle myšlenka  o brzkém konci války, o shledání celé rodiny,  návratu   domů  a budoucím spokojeném  životě v míru  doprovázela   naši   rodinu - a jistě nejen ji -  celým životem  v Terezíně. Tato víra také jistě pomáhala překonávat  strázně zdejšího  živoření. Je známo, že nakonec  dopadlo všechno jinak , než jsme si kdy pomysleli. Já jsem na štěstí    v Terezíně zůstal až do konce války  vcelku bez větší úhony (až na to, že jsem se v Heimu skoro  dva roky noc co noc pomočil). Můj tatínek a většina mých kamarádů z Heimu takové štěstí neměli  a tak zůstaly po nich  živé jenom moje vzpomínky. O Terezínském  ghettu, životě v něm i dalších osudech lidí sem svezených  z celé střední Evropy, bylo už mnoho napsáno, byly natočeny celovečerní   a dokumentární filmy. Předal jsem Památníku Terezín i deset čísel časopisu "Domov", který jsme s mým kamará dem Petrem Seidemannem vydávali od prosince 1943 do května 1944 v domově 236 v Hamburských kasárnách a později na "dvojce" ve" Škole" na L 417. Česká televize o tomto časopise vysílala dokumentární snímek, natočený – s námi "redaktory".   A v Mu-zeu ghetta jsou vystavena výtvarná díla a nejrůznější  dokumenty o životě v Terezíně.Pro Terezínské listy jsem předloni  (29/2001) napsal  "Vzpomínky na Terezín a na časopis  Domov". Snažil jsem se zde vylíčit  své vzpomínky, tak jak jsem Terezín vnímal očima, rozumem a zkušenostmi malého kluka se třemi třídami obecné školy. Dnes zde chci  zveřejnit několik drobností, jak si je pamatuji  z vlastního zjištění, nebo jak mi je v Terezíně a po válce vyprávěla moje maminka. Je ovšem možné,  že jiní terezínští "osadníci" si pamatují  dále vylíčené události nebo osoby jinak než já, protože lidská paměť je ošidné záznamové medium. A mně bylo  před šedesáti lety   trochu více než jedenáct let!

První vzpomínka je ještě pražská, tedy "předtransportní"

Pamatuji se, že brzy po začátku okupace po každém  projevu nějakého nacistického potentáta   židé zkoumali, co z projevu pro židovskou komunitu vyplyne    a při nejbližším setkání se navzájem ptali: "A je to dobré pro nás, židy?"  Že  tohle bádání je liché, protože náš osud už byl určen, tehdy  nikdo  ze židů naštěstí  netušil. Tuto spojitost mezi  našim očekáváním a vystoupením nacistických pohlavárů  vyjá dřil  zvláštním způsobem režisér Alfréd Radok  ve svém filmu  "Daleká cesta":  hrané sek vence občas prostřídal dokumentárními záběry z některého takového vystoupení          a poslední  záběr  z vystoupení  vždy zmenšil a situoval do jednoho horního rohu obrazu, kde záběr setrval  i po nějakou dobu pokračování děje. Nevím ale zda tomuhle sepětí  děje   a  skutečnosti  neznalí diváci porozuměli.    Musím se přiznat, že   já sám  jsem  tenhle  origi nální  režijní nápad  pochopil  a ocenil až  poměrně nedávno. Film se ovšem směl tehdy promítat jen mimo Prahu  a my s maminkou jsme  na něm byli  v kině v Davli u Prahy. Do Prahy přišel film až mnohem později.

Nacistická vrchnost  v Terezíně

Můj strýček, maminčin bratr,  Dr Emil Fischer,  byl vedoucím  terezínského  choro bince (Siechenheimu) v  bývalých ženijních kasárnách. Jednou vyprávěl  o prohlídce esesáka Rudolfa Haindla,  při které ho musel doprovázet.  V jedné místnosti vyběhla z hloučku sta rých  žen  jedna a  německy zvolala: " Ale to je přece Rudi!" Smysl téhle episody jsme s maminkou  pochopili  až po válce,  když jsme byli v Litoměřicích na soudu s tímto esesákem, původně z Vídně.  Při výslechu  uvedl, že jeho maminka byla pradlenou a on po domácnostech  sbíral a opět roznášel prádlo. Ona stará žena byla  zřejmě jednou ze zákaznic. U soudu také vypověděl, že se vyučil elektrikářem a pak chtěl nastoupit k filmu jako osvětlovač.  To bylo v době po připojení Rakouska k Velkoněmecké říši a  tak podmínkou pro přijetí k filmu bylo členství v SS. Tam se přeškolil na židobijce a pak   ho převeleli do Terezína.  Nakonec ho čekala oprátka. Já jsem viděl Haindla v Terezíně dvakrát. Jednou jsem byl náhodou v parčíku u Hamburských kasáren a viděl jsem Haindla sestupovat po cestě ze šancí. Prošel kolem muže, který nestačil včas smeknout čepici a tak mu vrazil takovou facku, že muži  spadla čepice z hlavy a začala z nosu téct krev.  Haindl  pak za námi  procházel parčíkem, my jsem před ním ustupovali, protože střílel  z pistole do vzduchu. Po druhé jsem ho zahlédl, když jsem se byl v dubnu 1945 podívat na odjezd dán ských židů z Terezína autobusy švédského červeného kříže. Haindl  nastoupil ke kontrole do autobusu, ale vzápětí  zase vyletěl ven, jsa energicky "vykázán" z exteritoriálního území.  Ztěží  jsme skryli  své nadšení. V Terezíně jsem se zprostředkovaně setkal s Reinhardem Heydrichem,  respektive .se svědky jeho konce. V květnu 1942 jsme museli jednoho dne všichni  osadníci ghetta  projít kolem fotografií  s  nějakými plášti, aktovkou a kolem,  a  podepsat prohlášení, že jsme tyto věci nikdy neviděli.  Jak jsme je mohli vidět, když jsme byli už víc než měsíc za vřeni v Terezíně?!  Tak jsme se vlastně dozvěděli    o atentátu  na Heydricha. Na vlastní oči jsem však  viděl  K.H.Franka. Bylo to na jaře 1944 , to jsem  už  byl  na  dvojce ve škole na L 417, když  nás "poctil" svou návštěvou.  Pobyl u nás  jen krátce a  jeho hubený, ostře řezaný obličej,  snad hlavně to skleněné oko,  působil  velmi nepříjemně.  Nic neřekl a hned zase odešel. Na dvojce jsme také měli  vizitu  esesáka Bergla. Právě jsme hráli hru v níž   se má uhodnout osoba nebo činnost a já - představuje sám sebe - jsem naznačoval tlusťocha, funí cího jako lokomotiva;  Bergel, malý a břichatý, se tomu srdečně smál a pak beze slova odešel.  Účel obou návštěv jsme se, my kluci, nedozvěděli.  V heimu 236 v Hamburských kasárnách jsem za celých devatenáct měsíců svého pobytu žádnou vrchnostenskou  návštěvu  nezažil. Esesáci běžně do ghetta nechodili. Někdy však přišli na prohlídky a když  u někoho našli cigarety,  znamenalo to automaticky "festung" tedy  Malou pevnost  a  to bylo  - jak  jsme věděly i my děti -   bez naděje na návrat. Někdy chodily "berušky" (od slovesa bráti)  tedy   Němky  z okolí, které si brali z našeho skromného majetku co se jim hodilo. Strážní službu v Terezíně vykonávali protektorátní četníci. Také vždy jeden   doprovázel  skupinu   zemědělských  pracovníků  na pole mimo ghetto. Mamince jednou jeden z nich věnoval krajíc chleba s máslem, jiný  podruhé  zase jablko.  Já jsem se setkával v proviantuře v  drážďanských kasárnách s četníky, doprovázejícími  auta s chlebem z pekárny  v Budyni  nad Ohří. To jsme vždy sehnali několik lidí a podávali jsme si v řetězu chleba od auta až do proviantury. Doprovázel je většinou týž četník, se kterým jsme občas něco neutrálního česky prohodili.. Pamatuji si, jak jednou jeden starší pán se pokusil s  četníkem zažertovat - už nevím co mu vlastně řekl - četníkovi se to  ale nelíbilo a tak ho nohou ve vysoké černé holince prudce nakopl do zadku, až ten  pán poskočil.Událost, kterou dále vylíčím, měla zřejmě počátek v dílnách ghetta a vyprávěla mi ji maminka, která pracovala  v  zemědělství  (Landwirtschaftu). Židovskými vedoucími zemědělství  byli bratři Tonda a Vilda Bišičtí (v Terezínské pamětní knize je ovšem Tonda zapsán jako Bišický a Vilda jako Bischitzký). To byli  od borníci na slovo vzatí,  protože po tři terezínské  roky nechávali rajská  jablka na poli do zrávat  tak dlouho - až zmrzla  a Němci z nich nic neměli. Za časů druhého Lagerkomandanta Antona Burgera byl německým velitelem "Landwirtschaftu"  esesák Klausen (později esesák Lederer), civilním šéfem sudeťák Kur zawy.  Bratři Bišičtí provedli jednoho dne opravdu geniální věc: nechali pro esesáka Klau sena, svého nadřízeného, postavit bryčku.  A teď nastala prazvláštní situace: Lagerkoman dant Burger chodil pěšky nebo jezdil na kole, zatímco jeho podřízený Klausen "si vozil za dek" v  bryčce! To bylo opravdu nepředstavitelné!  Oba esesáci se prý kvůli tomu strašně pohádali a nakonec po sobě i stříleli, takže byli  pak z trestu přeloženi na frontu a Burger pak (prý)  padl  v Jugoslávii . A všichni zasvěcenci si radostí mnuli ruce  a bráchy Bišické velebili za jejich skvělý nápad. Zcela nedávno jsem se ovšem dozvěděl, že naše radost ohledně  konce Antona Bur gra byla neopodstatněná, protože po válce a  snad až  donedávna spokojeně a nezaslouženě dožíval  svůj osud v jednom starobním pensionu v Německu. Budiž mu země navždy hodně těžká!

Dopravní prostředky v Terezíně

To, co tady dále píši, platí až od doby, kdy už v Terezíně nebylo civilní obyvatelstvo, tedy od června 1942. Jak to vypadalo na ulicích do té doby si nepamatuji, a vlastně  ani ne mohu vědět, protože jsem po příjezdu dva měsíce žil – jak také jinak - jen v kasárnách, nej prve ve šlojsce v Magdeburských kasárnách a pak v "Sudetech",  poté v "Hamburku". Dopravní prostředky - to by  znělo v Terezíně opravdu nadneseně, protože nejběž nějším dopravním prostředkem zde byly  - lidské nohy. A těch  zde bylo opravdu hodně, tolik, že ulice byly  plné lidí od kraje ke kraji. Modernějším prostředkem bylo obyčejné jízdní kolo, tehdy také nazývané bicykl nebo velociped. To samozřejmě nebylo pro nás,  podlidi, ale jen pro nadlidi v uniformě SS. Ti ovšem na štěstí do ghetta moc nejezdili. Jediným motorovým vozidlem, které jsem já zde kdy  viděl,  byl traktor Lanz Bul dog, táhnoucí valník.  Nejspíš jsem já, městský kluk,  do té doby traktor neviděl, nebo jsem si ho nepamatoval  a tak jsem si myslel, že existují jen traktory Lanz Buldog.  Co se na val níku vozilo, už vlastně nevím, nejspíš materiál pro zemědělství.  Jezdil pomalu a tak se mu každý mohl vyhnout. Problémy s dopravními předpisy nebyly. Zažil jsem jako kluk ještě dobu, kdy se chodilo a jezdilo vlevo a samozřejmě i změnu po německé okupaci s jízdou  vpravo. V Terezíně po vystěhování původního obyvatelstva žádná dopravní pravidla nepla tila a každý si chodil po ulici jak chtěl. Pamatuji si však, že jsem jednou v Sudetských kasár nách vystupoval po schodech vpravo nahoru, když muž, sestupující stejnou stranou po schodech dolů (asi byl stále ještě zvyklý chodit vlevo), do mne vrazil, šlápl mi těžce  na nohu a obořil se na mne: "Nemůžeš dát pozor!" Jak je Terezín velký, i když je vlastně velmi malý, jsem zjistil  ve třinácti letech, kdy jsem v rámci pracovní povinnosti pracoval v proviantuře v Drážďanských kasárnách a nesl  jednou z Centrální  rozdělovny potravin přes celý Terezín  velkou krabici se sáčky cukru    a porcemi margarinu. Docela pěkně se to proneslo, i když jsem žádný  sušinka  nebyl.  Jiné  dobrodružství jsem  s "pěší dopravou"  v Terezíně nezažil. Opravdu zajímavým způsobem byla v Terezíně realizována  - kromě již zmíněného traktoru Lanz Buldog  -"nákladní doprava". Brzy po vystěhování civilního obyvatelstva se na ulici objevily  první  velice origi nální  dopravní prostředky a totiž vozy - pohřební:  na koňský potah  a  v kompletní po době,  tedy v černém provedení, s baldachýnem a s cingrlátky. Myslím, že byly židovské, tedy bez křížku, ale je také možné, že si na křížek nepamatuji a že tedy  naschvál  byly křes ťanské. Místo koní se zapřáhla lidská osádka -  nemýlím-li se  tedy  dva muži vpředu  u oje  a deset  kolem vozu.  Obrazy s touto dopravní technikou jsou hojně zastoupeny v expozici výtvarného umění v Magdeburských kasárnách. Další vývoj těchto svérázných dopravních prostředků byl již zcela logický: postupně  ozdoby z  vozů odpadávaly, až nakonec zmizel i baldachýn a zůstala jen plošina.  Myslím, že se nakonec takové plošinové vozy s ojí vyráběly v terezínských dílnách.

 

Zdravotnictví

O mých  zdravotních problémech jsem psal už  ve "Vzpomínkách".  Zde dodatkem  ještě dvě vzpomínky. Byl jsem ještě v Heimu 236 v hamburských kasárnách, když se někdy v roce 1943 přišlo s tvrzením, že transfuse krve  od zdravého příbuzného (jistě musela mít stejnou krevní skupinu, ale to jsem tehdy nevěděl) může ochránit děti od nebezpečí nákazy dětskou obrnou.  Moje maminka  i paní Katzová, vedoucí našeho Heimu, jejíž syn Tomy byl také v našem Heimu, se rozhodly, že  nám  dají  svou krev. A tak jsme jednoho dne všichni čtyři ulehli na marodce na postele. Maminkám krev odebrali a nám klukům ji  předali  do  zadku. Pamatuji si, že jsme oba s Tomym  leželi na břiše  a  "referovali" si, jak nám za dek bobtná. Chudáku Tomymu to moc nepomohlo, protože s rodiči odjel v říjnu 1944 posledním transportem  z Terezína  a vrátil se jen  jeho tatínek… V Heimu 236 jednoho dne obcházela jedna paní doktorka, která  kontrolovala naši výslovnost.  Mně zjistila, že neumím dobře říkat "s" a tak jsem s ní musel cvičit slabiky "ssá, ssé, ssí, ssó, ssů, ssý"!  Vůbec jsem se mi to nezamlouvalo a stěžoval jsem si mamince. Ta mi domlouvala, abych paní doktorku poslechl, že ona si touhle péčí zaslouží příděl potravin pro pracující.  Tak jsem cvičil a cvičil  a až daleko po válce jsem se  dozvěděl, že obor paní doktorky se jmenuje logopedie  a moje vada  "špatné sykavky".   Tím cvičením  se spravily  a té neznámé paní doktorce jsem za to vděčný. Paní doktorka jistě při svém zkoumání narazila na kamaráda z Heimu Jirku Oppenheimera, který neuměl "ř" a říkal místo toho "f" - "Jifí".  Jemu ovšem to cvičení moc nepomohlo, protože s celou rodinou odjel v říjnu 1944  do Osvětimi, kde už správně říkat "ř" nepotřeboval…  

 

Zajímaví  terezínští osadníci

Odborným vedoucím  skupiny  v Landwirtschaftu, ve které pracovala také moje maminka byl Werner Neuflies .  Stal se zahradníkem snad proti vůli  svého otce. Esesáci ho prý chtěli jednou pokořit a proto mu poručili vybrat latrínu holýma rukama. Jejich záměr se však minul účinkem, protože Neuflies byl  zahradníkem tělem i duší a  celý dosavadní život  pracoval  s hnojem;  proto latrínu prý  klidně  - k úžasu přihlížejících esesáků  - rukama vy bral,  aniž by "hnul  brvou".  Dosud  snad stále žije v jednom starobinci v Izraeli. Maminka mi také vyprávěla o pracovníku Landwirtschaftu Tevlovičovi (v Terezínské pamětní knize je uveden jako  Nachman Tevlyovics, ročník 1911 a s rodinou přijel do Terezína transportem z Prahy). Tevlovič byl v Landwirtschaftu  známá postava - já ho znal jako mladého štíhlého muže s knírkem. Esesáci ho drželi v Terezíně jako raritu  a nesměl do transportu;   chytal totiž holýma rukama  ptáky  ze vzduchu a  ryby  z  Ohře! Shodou okolností  jsem se nachomýtl k tomu, když brzy po osvobození  Tevlovič odjížděl z Terezína. Byla tehdy ještě karanténa a jak si Tevlovič zařídil, že mohl odjet, ne vím. Zil na kraji ghetta poblíž  pohřební obřadní síně a tam si naložil  na malý vůz, tažený koníkem, celé své terezínské " bohatství".  Nahoře trůnila jeho malá holčička  (žena nejspíš seděla na kozlíku),  on zapráskal bičem a vykročil vedle vozu za mohutného mávaní          a volání nás přihlížejících. V souvislosti s odjezdem Tevloviče z Terezína chci uvést ještě vzpomínku  na epi sodu s francouzskými koncentráčníky, vracejícími se přes Terezín domů.  Asi  v polovině května 1945 jsem jednoho dne spatřil poblíž náměstí stát nákladní auto na dřevoplyn a ko lem něj se pohybovalo   několik mužů v civilu a s černými barety na hlavě.  Nevím, zda jsem sám pochopil, že to jsou Francouzi  nebo to tam někdo řekl,  ale  zjistil jsem posléze,  že náklaďák má poruchu a oni hledají možnost ho opravit.  Bylo mi jich moc líto - jsou na cestě tak daleko domů  a auto nefunguje.  Já jsem francouzsky samozřejmě neuměl, tak jsem se nedozvěděl z kterého koncentráku se vracejí,  ale postupně se u nich vystřídalo dost lidí  z terezínského osazenstva. Jak jsme tam stáli, všiml jsem si  důstojníka Rudé armády, který se nějakého muže, snad  z  transportu smrti, který do Terezína přijel 20.dubna, vyptával na život v Terezíně. Ten muž ochotně odpovídal a důstojník si vše zapisoval, ale jak jsem vyrozuměl muž si vy mýšlel, protože o  životě v Terezíně nic nevěděl a já jsem si jako malý  kluk  netroufl  ho opravovat. V jednu chvíli se tam  zastavil - asi na cestě domů - nějaký muž  v koncentráč-nickém pruhovaném munduru, s čapkou a mošničkou ze stejného hadru. Byl neuvěřitelně hubený, pamatuji se, že jsem se divil, že se do toho hubeného těla vejdou všechny orgány - i když jsem tehdy ani neměl moc ponětí o tom,  co všechno lidské tělo vlastně obsahuje - ale celkem spokojeně postával kolem a zvědavě přihlížel. Za nějakou dobu už tam nebyl. Já jsem pak odešel  a když jsem se tam večer  vrátil, auto jsem  nenašel. Zřejmě se  Francouzům  podařilo  auto opravit a odjet. Výraznou figurkou většiny fotbalových utkání na šancích nebo v drážďanských kasárnách byl Pavlík Pick. Byl to tehdy asi sedmiletý, na svůj věk velmi statný kluk. Na fot balových zápasech stával za "lajnou" a hrál sebou - klamal tělem, kličkoval,  střílel - samo zřejmě bez míče. Zajímavé je, že nikdy "nepomáhal"  brankáři. Přihlížející často pozorovali spíše jeho než fotbalisty,  protože jim  svými kousky poskytoval větší zábavu. V úryvku dokumentárního filmu "Vůdce daroval židům město" jsem ho v jednom záběru poznal  - kluk s  tmavými kudrnatými vlasy a výraznýma ušima kouká do kamery. Do Terezína  zřejmě přijel   a  také se z něj vrátil jako analfabet, což mu nezabránilo, aby po válce vystu doval medicínu. Protože bydlíme blízko,  občas se potkáváme. Když jsem mu jeho terezín skou "fotbalovou  kariéru"  připomněl, vůbec    se na ni  nepamatoval. Ač už penzista, přednáší  odb.as. MUDr P.Pick  na medicíně. Znám ještě několik dalších někdejších terezín ských analfabetů, kteří vystudovali a stali se z nich užiteční lidé.  Ponechat  nás  analfabety  se  jaksi nacistům nepodařilo!

Můj tatínek. Nepatřil v Terezíně ke známým osobnostem, ale přesto chci tady o něm napsat.

Před vystěhováním původního obyvatelstva  z Terezína v červnu 1942 byl výdej potravin a vařené menáže decentralizovaný do kasáren, takže tím vznikala příle žitost ke "ztrátám".  Proto po úplném uvolnění Terezína pro ghetto hledala Rada starších někoho, kdo by navrhl reor ganizaci této životně důležité  činnosti a člen Rady p. Plaček - náš známý - doporučil mého tatínka.  Rada starších dala mého tatínka sledovat svou tajnou službou zda je poctivý  a pak ho touto prací pověřila. Tatínek pak skutečně navrhl novou organizaci. Navrhl zřídit centrální rozdělovnu potravin - ta pak byla situována do budovy bý valých  pekáren naproti hannoverským kasárnám; v ní se připravovaly  porce margarinu a cukru (ten se naporcoval do sáčků, uzavřených perforací) a vydávaly  ostatní nevařené po traviny do decentralizovaných výdejen v kasárnách a  v dalších místech pro lidi, žijící v jednotlivých domech.  Vařená menáž se i pak decentralizovala do kasáren a do dalších kuchyní, pro bloky domů;  kuchyním dodávala potraviny centrální výdejna. Tatínkův návrh se pak také realizoval a  fungoval alespoň do 8,června 1945, kdy české terezínské děti od jely do zotavoven. Jak mi pak vyprávěla maminka měl tatínek  navrhnout i personální obsazení nových funkcí a tak se ho dosavadní vedoucí  snažili  na sebe "upozornit", ale marně. S tatínkem nebylo v tomto směru žádné pořízení - jak mi maminka také vyprávěla, její bratr požádal tatínka kvůli půjčce o audit a očekával od  svého švagra "vlídnější oko". Tatínek ovšem napsal vše podle pravdy a strýček se na něj proto zlobil. Našel jsem také v dokumentech z Terezína  tatínkovu průkazku kontrolora provi antního oddělení z června 1943.  Že tuto funkci vykonával jsem se dozvěděl až nyní a je možné, že ani maminka o tom nevěděla. Měli jsme hlad jako všichni ostatní, jen jednou mě po velmi těžké žloutence  tatínek  pozval do  rozdělovny masa  na talíř hovězí  polévky.  Ale život  mi tehdy zachránila vzdálená příbuzná, která byla v transportu "na východ" a  mamince nechala pro mne  tu trochu potravin, kterou měla ještě z Prahy  (viz moje "Vzpo mínky na Terezín"). Z téhle své činnosti se zřejmě tatínek znal s prvním terezínským Judenälteste Jako bem Edelsteinem. Když jsme pak s maminkou zůstali v Terezíně sami - to už tatínek ani Edelstein nežili - vyprávěla mi maminka, že tatínek se s Edelsteinem  jednou dívali  na  hra jící si děti a mládež na známých terezínských šancích a Edelstein tatínkovi řekl:  "Vyčítají mi, že posílám pryč staré lidi. Ale ti mají život už  za sebou   ale  v mládeži  je naše budouc nost!" Když tatínek ještě byl v Terezíně, šla s ním maminka  jednou večer na nějaké před stavení. Neměla hodinky - ještě v Praze při nástupu do transportu nám hodinky  a šperky ukradl gestapák, který nás registroval -  a protože špatně viděla, vracela se do Hamburských  kasáren  příliš  pomalu  a tak se opozdila.  Zastavil ji člen ghettowache, kterému se snažila utéct, ale marně. Dostihl ji a  v detektivním oddělení s ní pak sepsali protokol  a dostala snad nějakou pokutu   v ghettokronen. Ten protokol jsem nedávno našel mezi dokumenty, které jsme si po válce přivezli  z Terezína a předal ho Památníku Terezín.  Mou  terezínskou  pracovní knížku  mám  zatím  stále  schovanou. Občas slýchávám, že židovská komunita ve světě vytýká protektorátním a hlavně te rezínským židům, že se nechali jako ovce bez odporu hnát na východ do záhuby.  Pamatuji si  tu dobu očima malého kluka a možná si proto neumím  představit, co měli tehdy dospělí - i můj tatínek - udělat, aby se zkáze vyhnuli, kromě toho, že jsme měli včas emigrovat. S odstupem nahlíženo, bylo to ale vlastně jako ve známých pyramidových hrách  - uspět mohlo  jen několik prvních. Svět nevěřil poplašným zprávám a nikdo nechtěl přijímat  další hladové krky.  O naší rodině jsem v těchto souvislostech psal už  ve "Vzpomínkách".  Zde chci jen dodat, že židé se i v Terezíně bránili a to zbraní, kterou po celou svou historii měli vždy  v  hojné míře při  sobě:    silou  ducha! O tom, že v ghettu je rozsáhlá  osvětová a  přednášková činnost, jsem tehdy nevěděl, protože nás, dětí se týkalo jen - tajné - vyučování. Když jsem už byl na škole  na L 417  jsem se dozvěděl, že tam byl  na besedě spisovatel Karel Poláček. Snad na besedě četl  ze své nové knížky nebo hry  "Cyklisté".  Já jsem na ní nebyl,  protože jsem byl na "dvojce", kde byla většina menších dětí, které byly analfabety a ty asi proto na besedu se spisovatelem nepozvali . (Jako nadšený kopálista jsem četl  před odjezdem jeho knihu "Muži v offside" a ještě před Terezínem rodiče hojně citovali z jeho knihy "Okresní město".  V Terezíně se do naší rodiny dostala Poláčkova kniha " Podzemní  město" i s jeho terezínským vlastnoručním podpisem, kterou jsme po válce přivezli do Prahy a nedávno jsem ji předal Památníku Terezín.) O umělecké činnosti jsem ale věděl:  v  plenéru - tedy na ulicích či na náměstí jsem viděl výtvarníky kreslit a malovat vodovými barvami. Tatínek s bratrem zpívali ve sboru pod Rafaelem Schächterem a tak mě brávali  na koncertní provedení oper Hubička a Prodaná nevěsta.  Také jsem věděl o provedení Verdiho Requiem  a  o  koncertech komorní hudby. Při "okrašlovací akci"  jsem rád chodíval k hudebnímu pavilonu na náměstí poslou chat hudbu.  Střídaly se dva orchestry: Prvním byl  orchestr,  hrající pro mne do té doby neznámou hudbu, který se jmeno val Ghettoswingers;  že na bicí hraje Coco Schumann, jsem tehdy nevěděl, zato jsem dobře znal Jirku Taussiga, který foukal trumpetu, protože báječně válel v Drážďanských  kasár nách  při  fotbale  v brance robinsonády. Druhým byl malý symfonický orchestr, který střídavě řídili Peter Deutsch  a Richard Tauber (v německém jednosvazkovém naučném slovníku, vydaném v Lipsku v roce 1953,  jsem pod tímto heslem našel údaje: "1892 - 1948, operní  a operetní pěvec";  v knize Ruth Bondyové  "Jacob Edelstein"  jsem našel zmínku o dirigentu a skladateli Karlo Tauberovi - já si ale pamatuji jméno Richard).  Na stromě poblíž pavilonu vždy visela cedule s programem. Pamatuji se na jeden moc pěkný  pochod Richarda Taubera, uvedený pod názvem "Ghettomarsch". Když jsem pak po válce jednou poslouchal pražský rozhlas, zaslechl  jsem týž pěkný pochod, ale hlasatel ho odhlásil jako "Florentinský pochod" Julia Fučíka  (který mimochodem svého času jako kapelník vojákoval také v Terezíně, stejně jako později Karel Vacek).  Možná, že terezínští muzikanti měli obavu uvést  jméno skutečného skladatele, aby je esesáci nezaměnili s jeho synovcem, komunistickým novinářem téhož jména, tehdy už popraveným. Několikrát jsem byl na divadelních představeních pro děti. Nejpopulárnější byla - jak je všeobecně známo -  dětská opera Brundibár. V češtině jsem viděl zvláštní představení nějakých mládenců, kteří promítali své kresby  (snad episkopem vlastní výroby) k  písni "Ezop a brabenec" Ježka, Voskovce a Wericha. To bylo moje první seznámení  s tvorbou  Osvobozeného divadla. Viděl jsem také představení v němčině a to dramatizaci knihy Ericha Kästnera "Emil a detektivové"  (kterou jsem předtím už četl).  Představení se mi líbilo, ale pokud se mělo na scéně jíst (kniha začíná popisem natáčení stejnojmenného filmu, kde herec hrající zloděje, který Emila okradl, musí  několikrát opakovat záběr, ve kterém jí vajíčko), tak jídlo jen markýrovali.    Některé  dialogy se zpívaly  na známé  melodie (Emil například zpíval: "Ich bin Emil aus Neustadt, Emil aus Neustadt, Emil aus Neustadt, bestohlen war Ich von diesem Kerl!".  Až po válce jsem zjistil, že to byla  melodie  arie krále  Menelaa  z operety J.Offenbacha  "Krásná Helena":  "Já  jsem král Menelaos, král Menelaos, král Menelaos …"). V němčině jsem také viděl  jedno představení, které mě moc zaujalo, ale jehož jméno si  už  nepamatuji - vím jen, že tam vystupovala postava dvorního šaška. Toho  hrála kole gyně mého tatínka paní Zobelová, od narození znetvořená dosti velkým hrbem.  Snad právě proto vyzníval její amatérský herecký projev velmi  přesvědčivě, k čemuž dopomohl   i ty pický  šaškovský kostým.  Než tatínek  odjel transportem z Terezína, požádal  paní Zobe lovou, aby nám pomohla, budeme-li něco potřebovat.  Ona to slíbila  a  svůj  slib dodržela. Paní Zobelová byla  ze smíšeného manželství a měla v Německu dceru. Po válce jsme už o ní nikdy neslyšeli, zřejmě se vrátila k dceři. S maminkou jsme také byli na Kabaretu Karla Švenka. Kromě něho v kabaretu účin kovali další dva mladí muži. Z čísel si pamatuji jen dvě:  Účinkující měli na hlavách papachy  a představovali sbor Donských kozáků. Zpívali:  "Buď zdráva ty košatá jabloni, buď zdráv ty milený strome!" Pak se před zbylé dva účinkující postavil Karel Švenk a velel: "Pripravény, více pri pravény, najvíce pripravény, pozóór!  … Pohov, rozchod!" 

V Terezíně se také vyprávěly vtipy.  Pamatuji si jen jeden.

Po válce  přijde do restaurace v  nóbl švýcarském hotelu  velmi elegantně oblečená  dáma,  v kožichu a ověšená brilianty (myslím, že jsem  do té doby nikdy v hotelu nebydlel  a  asi  jsem také nevěděl co jsou to brilianty). Dáma se posadí  ke stolu a chce si objednat oběd když si najednou všimne, že  host u vedlejšího stolu  si neobjednává polévku.  Tak  se k němu  nakloní a ptá se (tak jako staří lidé v Terezíně   u výdejny menáže):  "Nimmt der Herr nicht die Suppe?" (Nebere si pán polévku?)"
Když jsem v roce letěl letadlem Swissair  za mým kamarádem  Pedro Seidemannem do Venezuely, ocitl jsem se zcela náhodou na sedadle vedle jedné Švýcarky. Tak jsem se jí představil a řekl, že ona je prvním Švýcarem, kterého jsem  kdy v životě viděl a s omluvou jsem se snažil jí tento vtip i s příslušným vysvětlením vyprávět. Myslím ale, že ho vůbec ne pochopila. Předloni  na jaře jsem v Terezíně prováděl skupinu studentů s profesory z gymnasia u Basileje a těm jsem tenhle vtip také vyprávěl.  To když jsem je zavedl na dvůr našeho (již zbouraného)  domu na L 408 a vykládal, že na dvoře bývala za časů ghetta bloková výdejna menáže, před kterou stávali staří lidé a  také se ptali  "Nimmt der Herr nicht die Suppe?" Také jsem jim řekl, že  ona Švýcarka  tomu vtipu zřejmě neporozuměla. Mně se  zdálo,  že  poté co absolvovali prohlídku Muzea ghetta a mé vyprávění, že ti Basilejští  už vtip chápali. V našem časopise Domov jsme jednou  uveřejnili seznamovací inzerát tohoto znění: "Seznámím  se  s  kuchařem.  Zn.:  Hladová." Byl jsem s maminkou na kabaretu Porges - Horpatzky.  Jeden z nich vykládal,  že před válkou zašel do restaurace  a na jídelním lístku viděl  napsáno: "Párek". Pod tím na dalším  řádku: " Detto s hořčicí" a že si to tedy objednal.  A  že se pak strašně divil, když mu přinesli párek  s hořčicí, když si objednal  "detto s hořčicí". Lidé se smáli a já nechápal proč, až mi maminka  vysvětlila, co to znamená "detto" - s mými třemi třídami obecné školy jsem to nevěděl, i když mi v té době bylo už třináct let.  Párek jsem  ovšem  znal, protože jsme ho v Terezíně jednou měli k večeři a já pak po něm dostal moc těžkou žloutenku.  Jeho vzhled ani "vůně" mě bohužel nijak nevarovaly.  To pomazánka, kterou jsme jednou předtím měli k večeři, působila odpudivě a jen ti nejhladovější pak dlouho do noci stáli ve frontách na záchody.  Já jsem tehdy naštěstí odolal ….

Téma jídlo  prostupovalo celým terezínským životem

Když jsem onemocněl žloutenkou, tak na  začátku, než jsem dostal vysoké teploty při  nichž jsem blouznil  a nebyl jsem tedy schopný  vnímat, mě maminka   léčila  slovem:    vykládala mi, co mi bude vařit k  jídlu po válce, když onemocním  a budu muset držet dietu;  seděla u mé postele  povídala a povídala a já nábožně poslouchal jako poslouchá pohádky  malé dítě, kterým jsem v tu chvíli zase byl. Maminka mi také jednou  vyprávěla,  jak její sousedka na ubikaci rozbalila celý příděl margarínu svého manžela a se slovy "abys byl silný!" mu přilepila ten kus na jazyk. Jiná její sousedka na ubikaci ji prý vykládala, že celý předchozí život držela odtučňovací kůru a své líčení zakončila truchlivě: "Měla jsem to zapotřebí?!" Známé šance se využívaly nejen ke sportování,  různému cvičení a zápasení, i  k pořadovým cvičením, často s povely v hebrejštině, ale  pokud  to dovolovalo počasí,  pořádaly se na šancích i různé "kratochvíle". Pamatuji si na několik repríz vystoupení Soni Šulcové, která s koštětem v ruce  předváděla postupně jako tragedii, komedii, operu a operetu  jedinou větu" Kde jsou chlupy mého koštěte?!"  Soňa po válce hrála ve filmu "Daleká cesta". Já jsem ji jednou služebně vezl na filmování a přihlásil jsem se, že se pamatuji na tohle její vystupování  v Terezíně.  Nijak na mou vzpomínku nereagovala, asi už byla nemocná. Brzo potom umřela… Dalším vystoupením na které se na  šancích také několikrát opakovala, byla malá děvčátka, která cvičila na  panu  Brumlíkovi  jako  na živém cvičebním nářadí.  Pak se ří kalo, že  pana  Brumlíka k tomu vedl i jiný zájem, než jen předvádět cvičení děvčátek, ale co to znamená jsem tehdy nechápal… Na podzim  roku 2001 jsem našel ve věstníku Židovské obce Roš chodéš  výzvu  Anny Hájkové, aby se přihlásili  ti, kteří něco vědí o  holandských židech v terezínském ghettu. Na psal jsem jí tedy dopis, v němž jsem uvedl to málo, co na toto téma vím. V lednu 1944 přestěhovali náš  Heim 236 do školy na L 417 z Hamburských kasá ren,  protože se do nich měli údajně nastěhovat holandští židé a měla se zde zřídit  "šlojska".
S  holandskými židy jsem  se ale setkal v drážďanských kasárnách, kde jsem od po loviny června pak pracoval v proviantuře (od třinácti let byla v ghettu pracovní povinnost). Holandští židé byli ubytovaní na půdě a možná proto si každý chodil  do proviantury fasovat příděly potravin sám, zatímco ostatním chodili pro příděly vedoucí pokojů. Pamatuji si na jednoho, který mluvil pro mě divnou němčinou - znal jsem jen praž skou německou výslovnost a on říkal místo Boden (půda) "Bauden", místo "Fünf-  undne unzig" Fáfundneuzísch" a místo " Ich bekomme S Brot" říkal "Iš bekoumme Ejš Brout".  Říkalo se tehdy v Terezíně, že (mnozí) holandští Židé  vlastně pocházejí z Německa, odkud chtěli emigrovat do zahraničí přes Holandsko a tam zůstali  po jeho  okupaci "viset". Když jsem po válce  asi o tři roky později byl  na  strahovském stadionu na lehko atletických  závodech, na kterých  závodil i holandský běžec Slijkhuis a slyšel jsem, jak ho vyvolávají holandsky místním rozhlasem, pochopil jsem, proč zněla ta holandská němčina pro mne nezvykle: byla to němčina s holandskou výslovností. Druhou je vzpomínka na Holanďana v proviantuře, který si také přišel  pro příděl sám:  byl to vysoký štíhlý pán s hladkými  šedivými vlasy a ušlechtilým výrazem, ob lečený do pracovního overolu a dupal vysokými látkovými botami  s  dřevěnými podráž kami, i  když měl jinak velmi klidné a tiché vystupování. Dozvěděl jsem pak,  že ten pán je profe so rem na leydenské univerzitě a v Terezíně že dělá metaře. Když jsem pak po válce slyšel úsloví "šaty  dělají člověka" tak jsem si vzpomněl na toho holandského  pana  profesora a uvědomil jsem si, že spíše než šaty vypovídají o člověku obličej a chování! Od paní nebo slečny Hájkové (psala práci o holandských židech v Terezíně) jsem se pak dozvěděl, že onen profesor se jmenoval Jonas  a že  v Holandsku žije ještě jeho dcera.  Požádal jsem paní Hájkovou, aby ji ode mne pozdravovala. Svět je malý! Později jsem musel z proviantury odejít a byl jsem přidělený jako poslíček na sta vební oddělení (židovské samosprávy ghetta).  Byl tam ještě jeden kluk, snad stejného stáří jako já a byl to holandský žid , kterému se říkalo "Jópi".  Mluvil jsem s ním německy, ale mnoho jsme toho spolu nenamluvili, možná proto, že nám oběma dohromady ta němčina nešla, nebo proto že byl nemluvný.  Vím ale, že  mně se funkce poslíčka vůbec nelíbila, za tímco jemu tento úděl nějak nevadil. Já jsem se mohl s ostatními dětmi i dospělými domluvit německy, ale většina českých židovských dětí mluvila jen česky a  tak se s jinými nedomluvily. Bylo už brzy po válce, kdy  na náměstí před bývalou kavárnu - pozůstatkem okraš lovací akce -  postavili židovští elektrotechnici (říkalo se pak, že za časů ghetta měli vysí lačku)  rozhlasový vůz, odkud se reprodukovala hudba k tanci a vysílaly rozhlasové zprávy.  To byla doba plná euforie z čerstvě nabyté svobody, i když byla karanténa a my jsme ne směli ghetto opustit.  Tehdy se i  v Terezíně vylepovala smuteční oznámení, že " po dvanácti  letech konečně zdechla Velkoněmecká říše, za veliké radosti pozůstalých". Já jsem  k vozu denně odpoledne po práci chodil  zjistit co je nového a jednou jsem se tam seznámil  s jedním slovenským židem. On mluvil slovensky a já česky  a moc dobře jsme si rozuměli.  Nějak jsme se nepředstavili, ale vytušil jsem, že je o něco málo starší  než já a říkal, že je z Turčianského svätého Martina. Denně jsme se  u vozu setkávali a moc dobře a zajímavě jsme si povídali. Já jsem do té doby žádného Slováka neznal,  jen jsme měli ve školních učebnicích obrazy T.G. Masaryka, E.Beneše a také M.R.Štefánika v uniformě (francouzského gene rála),  ale jen do okupace, pak  se musely přelepit. O Slovensku a o Slovácích jsem ale věděl z  české knihy "Ivan, lyžař ze Zbojnické chaty", kterou jsem několikrát přečetl v Terezíně, ale potom se mi už nikdy nedostala do ruky a  ani nevím kdo ji napsal. 8.června 1945 jsem odjel s ostatními českými dětmi  do zotavovny a onoho Slováka jsem už nikdy neviděl.  Když jsem jako student byl roce 1950 na Slovensku, marně jsem se sháněl po Turčianském   Svätém Martinu a až později jsem pochopil, že  komunisté pone chali jen Martina. Zato jsem  byl nadšený,  když jsem ve Vysokých Tatrách našel Zbojnic kou chatu, že si ji pan spisovatel nevymyslel.   Litoval jsem ale,   že už neexistuje zubačka ze Štrby na Štrbské pleso a pak jsem byl rád, když ji po více než třiceti letech obnovili a já se s ní  mohl  svézt –  vzpomněl jsem si na toho mládence   i na knížku… Ač od doby konce terezínského ghetta  uplynulo už skoro šedesát let, setkávám se s ním tím či oním způsobem velmi často, zvláště od té doby, kdy jezdím o Terezínu vyprávět po školách a Česká televize vysílala dokument Časopis jménem "Domov".  Po letech jsem se takto sešel s kamarády z Heimu 236, o nichž jsem si myslel, že jsou už dávno mrtví. Nedávno jsem se seznámil s pravou  sestřenicí mého kamaráda Jirky  Laguse z Heimu 236.  Ukázal jsem  jí  náš časopis Domov, kde jsem ho na jednom obrázku vypodobnil, jak si na chodbě před Heimem vybírá blechy. Vloni v létě  mi  telefonem zavolal jeden muž,  že mě viděl v televizi v jednom snímku  před domem, kde před válkou bydlel.  Jeho jméno dobře znám, naši tatínkové byli před válkou  spolu zaměstnáni u jedné firmy. Tak jsme se pak sešli a zjistili jsme, že jsme se nikdy neviděli, protože se svým bratrem  odjeli  v červnu 1939 z Prahy do Anglie jedním z transportů, který vypravil Nicholas Winton. My jsme se do toho domu nastěhovali krátce po jejich odjezdu. Jeho rodiče byli také v Terezíně, ale já si nevzpomínám, že bych je někdy  viděl. Odjeli, stejně jako tatínek, posledním transportem z Terezína a protože on byl, stejně jako tatínek, členem štábu, jeli v posledním vagónu, který šel celý bez selekce do plynu.  Že byl tatínek s nimi v jednom vagónu,  moje maminka nevěděla a už se to nedozví…
Téma Terezín se pro mne  stalo aktuálním  hlavně po roce 1991, když byla otevřena  expozice Muzea ghetta a já jsem do Terezína  doprovázel  své  kolegy   a známé. A zvláště pak  v  poslední době, kdy  jezdím vyprávět českým i německým skupinám o mých zážitcích v Terezíně. Takto jsem také před několika lety, kdy ještě byla stará expozice Muzea ghetta a kdy Magdeburská kasána teprve procházela stavební rekonstrukcí, doprovázel do Terezína dceru našich známých  a jejího manžela  Angličana, který o holocaustu nic nevěděl. Ang licky nemluvím a proto jeho žena překládala.  Po skončení prohlídky Muzea ghetta se na jednou  zastavil a zeptal,  co dělalo v ghettu  tolik dětí.  Vzápětí však k tomu dodal: "To je blbá otázka!"  Tomu jsem rozuměl a také pochopil i bez překladu   a tak jsem hned řekl: "To vů bec není blbá otázka. Ve vězení  děti nejsou, ale terezínské ghetto přece nebylo vězení, ale shromaž diště židů před cestou k likvidaci a tak tady samozřejmě  byly    i všechny židovské  děti!"  Ten mladý Angličan svou zdánlivě blbou otázkou vlastně vyjádřil celou absurdní podstatu holocaustu…

Články byly uveřejněny se souhlasem autora Martina Glase.

NAHORU